Agata Kuliś: V duu s akordeonem mám naprostou svobodu

Rozhovor s polskou zpěvačkou Agatou Kuliś

V čem je pro vás inspirativní duo s akordeonistou Konradem Ligasem?

Vystupuji s různými sestavami, ale duo s Konradem je pro mne zajímavé tím, že v něm mám naprostou svobodu. Mám při zpěvu ráda improvizaci a Konrad mi svým způsobem hry vychází vstříc. Navíc je to muzikant, který poslouchá texty písní. Dobře zná všechny písně, které společně hrajeme, a i když sám slova nepoužívá, dokáže jejich smysl zachytit svou hrou na nástroj. Výborně tedy podtrhuje to, co já zpívám. To považuji za obrovský komfort a je to pro mne velmi důležité. Proto bych byla ráda, kdybychom spolu hráli co nejvíc. 

A čím vás přitahuje akordeon jako nástroj?

Líbí se mi jeho různorodost, to, že může v každé skladbě znít jinak. Zvlášť když na něj hraje člověk, který to opravdu umí, což je případ právě našeho dua. Akordeon dokáže nabídnout nepřebernou škálu barev. Nahradí celý orchestr a zároveň na něj můžete hrát groovy, můžete hrát v různém tempu, navodit intimní atmosféru… Ano, právě tuto různorodost mám na akordeonu ráda.   

Odkud čerpáte repertoár?

Záleží na konkrétní písni. Některé skladby jsem sama napsala, ale mám také ráda například Stevieho Wondera, kterého považuji za básníka. Podobně i o Joni Mitchell můžeme hovořit jako o básnířce. To jsou komplexní umělci, kteří píšou plnohodnotné písně se silnou hudbou i texty. Píseň Scar jsem složila společně se svou kolegyní ze školy Berklee ve Spojených státech. Je to příklad spolupráce, kdy se dva autoři společně domlouvají, o čem bude text písně. Byla to velmi příjemná spolupráce. Jinak ale také hledám písně, které jsou zajímavé současně po harmonické i po textové stránce.    

Je pro vás velký rozdíl zpívat anglicky a polsky?

Teď už tam takový velký rozdíl necítím, alespoň co se týká porozumění textu. Pokud jde o technické aspekty, například posazení hlasu, tam trochu rozdíl je. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že zpívám víc anglicky. A skutečně tomu tak bylo – poté, co jsem se vrátila ze Spojených států. Tam mi mimochodem mí učitelé zpěvu kladli na srdce, že nesmím ublížit textu. Posluchači by měli mít pocit, že jsou součástí příběhu, který zpívám. A o to mi tedy jde především. Ale mezi polštinou a angličtinou dnes velký rozdíl nevidím. Je ovšem pravda, že když zpívám anglicky před rodilými mluvčími, stále to pro mne představuje stres. Když tedy zpívám například ve Spojených státech a vím, že mi všichni rozumí, jsem opravdu ve stresu a přemýšlím během koncertu jinak.    

Co ráda posloucháte?

Mým nejoblíbenějším hudebním žánrem je klasické R&B ze 70. a 80. let. To je pro mne nejpřirozenější styl, z kterého vycházím. Kdybych měla mluvit o tom, kde hledám inspiraci pro komponování, opět zmíním jména Stevieho Wondera a Joni Mitchell, ale mám ráda také skupinu Snarky Puppy a mnoho polských umělců, zvlášť pokud jde o texty. Inspiruje mě řada hudebních žánrů. Ráda poslouchám i vážnou hudbu… Vlastně se mi na takovou otázku špatně odpovídá, protože na světě je tak strašně moc zajímavé hudby… Často se přistihnu u toho, že se mi něco líbí a chci to slyšet znovu, a znovu, a pořád dokola. Stává se mi to u některých nástrojových obsazení. Soustředím se například na jeden hudební nástroj a ten potom poslouchám. Sama totiž na nic nehraji, jen se občas doprovodím na klávesy. Ale fascinuje mě zvuk různých nástrojů, poslouchám se sluchátky na uších a soustředím se třeba jen na rytmiku nebo na dechovou sekci.