Lidovky.cz: Desky ze série Frequencies for Leaving Earth vznikaly během loňského lockdownu. Vzpomenete si na období, kdy jste album začal nahrávat?
Přestěhoval jsem se s rodinou z Berlína do Bruselu den předtím, než se uzavřely hranice. A když jsme se konečně ocitli v Belgii, vypadalo to tam jako v nějakém postapokalyptickém filmu. Věděl jsem, že musím co nejrychleji postavit studio a pustit se do práce, abych se z toho nezbláznil. Během pár dnů mi zrušili všechny koncerty, svět se úplně zastavil a ty přemýšlíš, jak uživíš svoji rodinu. Mohl jsem se úplně uzavřít do sebe, a nebo dělat hudbu. Vybral jsem si to druhé.
Lidovky.cz: Nápad na desku plnou dronů a těžkých atmosférických pasáží přišel s pocitem zastaveného času, který lidé cítili během lockdownu?
Koncept Frequencies ve skutečnosti vznikl už rok předtím, ale během loňského jara dostal úplně nový kontext. Je to extrémně osobní album, velmi intenzivní, ale také to je oslava hudby jako terapie. Oslava síly umění. Zpětně mi došlo, že to byl určitý návrat k postupům, které jsem používal už kdysi na začátku své kariéry. Některé desky tehdy vznikaly jako imaginární soundtracky, byly atmosférické a úplně bez beatů, inspirované musique concrete nebo dubem.
Lidovky.cz: Po bezmála třech dekádách v hudebním průmyslu a nespočtu alternativních identit také vůbec poprvé vydáváte desky pod svým občanským jménem. Proč až tentokrát?
První album pod tímto jménem bylo Sirens z roku 2019. Byla to deska spojená s narozením mého prvního syna a zachycovala komplikace, které přitom nastaly. Je to pocta síle a odolnosti mého syna a ženy, a protože to bylo velmi osobní a biografické téma, nechtěl jsem to vydávat pod fiktivním jménem.
S následnými deskami to bylo podobné. Nečekal jsem, že jich bude tolik, ale když jsem nemohl koncertovat, potřeboval jsem natáčet. Nechci ale znít, jako že se lituju, takhle se cítili všichni a mým úkolem bylo najít nějaké světlo v temnotě.
Lidovky.cz: V Praze vás bude videoprojekcí doprovázet umělec Pedro Maia. Jak jste se seznámili a co můžeme od vystoupení čekat?
S Pedrem jsem se znal z festivalů, bydlel také v Berlíně. Když jsem dokončoval desky, začal jsem ho zrovna sledovat na Instagramu a napadlo mě, že by se jeho vizuály mohly hodit k Frequencies. Vyměnili jsme si maily, vysvětlil jsem mu, o čem ty desky jsou a on mi poslal pár obrázků, z nichž jsem si vybral obaly.
Spolupráce nás bavila, takže jsme v ní chtěli pokračovat. Plán je postavit do sálu obří kostku, v níž budu já a také kouř. Skrze ní se bude promítat na plastové zdi umístěné v prostoru. Měl by to být velmi vtahující zážitek. Chtěl bych, aby se lidé zcela ztratili v hluku a světle. Jsem zvědavý, jak budou reagovat. V Praze to bude premiéra.
Lidovky.cz: K vašim vystoupením už tradičně patří extrémní hlasitost a intenzita, což dosvědčí i fanoušci, kteří viděli vaše předchozí pražské koncerty odehrané pod jménem The Bug. Jak tahle vaše posedlost bude fungovat s hudbou, která patří spíše do ambientu?
Zalíbil se mi nápad hudby bez beatů, která je ale velmi hlasitá. Nebo přesněji: může se pohybovat na spektru od ticha až po extrémní hlasitost. Je zajímavé, že lidé na tyto nahrávky reagují různě. Někdo říká, že jsou velmi temné, jiní říkají, že jsou naopak spirituálně povznášející a optimistické. Když jsem hrál materiál ze Sirens vracely se mi nepříjemné vzpomínky, ale zároveň to byla oslava života, protože žena i syn přežili. Snad bude nový materiál fungovat stejně i na posluchače.
Lidovky.cz: Kromě těchto desek jste letos vydal také nové album pod svým určitě nejslavnějším jménem The Bug. Fire je úplně jiná nahrávka, konfrontační, agresivní… Komunikuje nějak s touto lockdownovou sérií?Je to trochu jiný příběh. Na Fire jsem začal pracovat před třemi lety. Tehdy jsem cítil, že svět se úplně vykloubil, politicky i společensky a přišlo mi, že na klubové sféře, kde se pohybuju, nevzniká hudba, která by to reflektovala.
Hudba, jako kanál pro zlost a frustraci. Ve Fire je ale také zapsané uvědomění, že když se špatně narodíš, tak ti nezbývá než pořád bojovat, abys přežil. Rapeři, které jsem na desku pozval, s tímhle pocitem pracují. Nechtěl jsem ale, aby to byla jen protestní deska, je v ní i pozitivní poselství. Většina vokálů nakonec vznikala vloni a určitě se v nich odrážela také nová pandemická situace. Vlastně to byla velmi snadná deska, svět je pěkně v hajzlu a je v něm dost inspirací na album jako je Fire.
Lidovky.cz: Všechny vaše nahrávky nakonec spojuje intenzita. Přemýšlel jste někdy nad tím, kde se vzala tato posedlost?
Asi to pochází z vášně pro život. Moji rodiče byli nábožensky založení, ale já věřím, že mám jen jeden život a ten musím prožít na maximum. Když jsem viděl svého syna několik týdnů bojovat na jednotce intenzivní péče, tak to byla velká lekce. I předtím pro mě ale hudba byla způsobem, jak uchopit svět. Neměl jsem nikdy žádnou jinou možnost, jsem z rozvedené rodiny, můj otec mě vykopl z domu, když mi bylo šestnáct a moje jediné vzdělání je poslech kapel jako Crass nebo Throbbing Gristle. Věděl jsem, že nechci pro nikoho pracovat, takže jsem se protloukal životem a držel se svých dětských snů.
Je potřeba převádět sny do reality a to je ta nejintenzivnější vášeň ze všech. Možná jsem nikdy úplně nedospěl, ale motivací pro to, co dělám, vždycky bylo cítit, jak uvnitř mého mozku při poslechu hudby vybuchují atomy. Ne nutně kvůli hlasitosti, ale kreativitě.
