„Bůh v uniformě“: Petr Veliký porazil Švédy a ovládl sever Evropy

Již v dětství projevoval ruský panovník Petr Veliký při hrách na vojáky vůdčí schopnosti, houževnatost, odhodlání a výdrž. Jakmile se chopil vlády, vrhl se s nadšením do válečných dobrodružství...

04.11.2021 - František Stellner



V roce 1682 proběhl v Moskvě palácový převrat, díky němuž se moci chopila princezna Žofie Alexejevna jako regentka. Vlastního bratra, cara Ivana V. nechala hlídat v Kremlu, zatímco nevlastního, „mladšího“ cara Petra I. poslala do vesnice Preobraženskoje, vzdálené pět kilometrů od Moskvy. Zde, uprostřed luk a lesíků, žil Petr ve skromných podmínkách v dřevěném loveckém zámečku.

Hra na vojáky

Petr vyrůstal společně s několika chlapci z bojarských rodin, služebnictvem, lovci a prostými vesnickými vrstevníky. U nich nepožíval přirozeného respektu kvůli svému původu, naopak si ho musel vydobýt fyzickou silou, vůdcovským nadáním, úspěchy u děvčat a pitím alkoholu. I proto se po celý život vyžíval v krutých žertech, pitkách a jednoduchém stolování, zároveň se stal neobyčejně šetrným. Jeho hry na vojáky se záhy proměnily ve skutečný vojenský výcvik.

V Preobraženském kolem sebe soustředil několik set rekrutů ze všech společenských vrstev, rozčlenil je na pěchotu, jízdu a dělostřelectvo, nechal pro ně postavit kasárna a ušít uniformy v západním stylu. Instruktory se stali cizinci. Petr se vypracoval od píky, v jedenácti letech uměl střílet z děla, ve třinácti z pistolí i mušket a absolvoval cvičení, při kterém se svými vojáky dobýval dřevěnou pevnost. Stříleli koženými koulemi z opravdových děl. Při těchto hrách vznikly dva pluky, preobraženský a semjonovský, a Petr získal základy válečného umění. Americký historik Richard Pipes o něm ve svých dějinách Ruska uvedl: „Jeho nevyčerpatelná energie byla již od nejranějšího mládí směřována k aktivitám zahrnujícím soutěžení a fyzické nebezpečí.“ Hry ho ale připravily na skutečnou válku.

Milované námořnictvo

V létě 1689 nechal Petr I. s pomocí svých dvou pluků Žofii přemístit do kláštera a sám usedl na trůn. Věřil, že budoucnost Ruska leží na oceánech, proto nejdříve navštívil jediný ruský přístav Archangelsk, ležící u zamrzajícího Bílého moře. Odtud vyplul na lodi na širé moře. „A tak se Ledovému moři poprvé dostalo cti, že na své hrudi neslo vladaře,“ napsal jeden z dobových spisovatelů. Po návratu se Petr stal nadšeným námořníkem, studoval potřebné vědy a při budování námořnictva dohlížel téměř na vše.

Jako panovník chtěl získat přístup k nezamrzajícímu moři, a to konkrétně na jihu na hranici s Osmanskou říší. Proto v létě 1695 podnikl své první válečné tažení a oblehl pevnost Azov. Po dvou nezdařených útocích ale od obléhání upustil, protože si uvědomil, že podcenil nepřítele a nemá k dispozici válečné loďstvo schopné překazit zásobování jeho pevnosti z moře. Poté zřídil ve Voroněži loděnici, kde nechal stavět válečné galéry. Tyto velké veslice byly sice již ve své době zastaralými plavidly, ale měly jednoduchou konstrukci, takže jejich stavba byla snazší a rychlejší. Díky tomu car získal během rekordně krátké doby válečné loďstvo, s jehož pomocí Azov v červenci 1696 dobyl.

Během tažení, kdy se nechal oslovovat „kapitáne“, se neohroženě sám vrhal do boje. Po zbytek své vlády podporoval rozvoj válečného námořnictva. Například v novém hlavním městě Petrohradu nechal zřídit loděnici, která se záhy stala největším ruským závodem, v němž bylo zaměstnáno na deset tisíc lidí.

Po úspěchu u Azova byl Petr I. přesvědčen, že nadešla vhodná doba k sestavení velké protiturecké koalice, proto se osobně vypravil na evropské dvory, aby ji vyjednal. Tím šokoval své poddané, protože žádný panovník dosud nikdy Matičku Rus neopustil. Jenže Evropa měla jiné starosti než válčit s Turky, proto car přijal nabídku saského kurfiřta a polského krále Augusta II. a dánského krále Frederika IV. ke společnému boji proti Švédsku.

Útěk, nebo rozvaha?

Velká severní válka ale začala v roce 1700 nezdařeným saským útokem na Rigu a porážkou Dánů na jejich vlastním území. Díky tomu se z mladičkého spartánského švédského krále Karla XII. stal nový severský lev. Projevil se jako velký taktik, ale i jako svéhlavý stratég a špatný diplomat. Byl nadšeným válečníkem, miloval vojenský život, a přestože dovedl svou zemi na pokraj katastrofy a připravil ji o velmocenské postavení, je dodnes oslavován jako národní hrdina. Na začátku války mu ale přálo štěstí, neboť v roce 1700 porazil i Rusy.

Petrova armáda totiž v září vstoupila do švédské Ingrie a oblehla pevnost Narvu, město v dnešním Estonsku. Karel tehdy neváhal a přispěchal obleženým na pomoc. Jakmile car zjistil, že se blíží švédské vojsko, povolal ve tři hodiny ráno 30. listopadu (podle juliánského kalendáře 19. listopadu) saského „přidělence“, vévodu von Croye do svého stanu a předal mu velení nad ruským vojskem. Sám odjel do Novgorodu, aby přivedl posily. Jinými slovy ujel před nepřítelem a střetu se nezúčastnil. 

Karel zahájil bitvu, přestože hustě sněžilo a nepřítel měl mnohem více mužů. Prohlásil, že „sníh nám fouká do zad, ale nepříteli vane přímo do obličeje“. A měl pravdu. Rusové ve většině případů netrefili cíl, proto jejich výstřely nezpůsobily žádnou škodu. V nastalé řeži nenalezli ostřílení švédští vojáci v ruských neukázněných a vyděšených mužicích skutečné soupeře. Opilý Croy rezignovaně prohlásil: „Ani ďábel by nemohl bojovat s takovými vojáky,“ a vzdal se. 

Petr věděl, že Rusové nemohou ze střetnutí u Narvy vyjít vítězně. Měl proto na výběr, buď spojí svůj osud s armádou a padne či se nechá zajmout, nebo ji přenechá jejímu osudu a zahájí válku znovu až poté, co vycvičí a vystrojí novou armádu. A vybral si druhou cestu... 

Dokončení: „Bůh v uniformě“: Petr Veliký porazil Švédy a ovládl sever Evropy (2) (vychází ve středu 10. listopadu)

Vznik moderní armády

Petr Veliký disponoval zemí s obrovskou rozlohou, masou nevolníků, měl dost času i železné vůle, aby zahájil reformy s cílem přetvořit staré moskevské vojsko, nazvané jedním z ruských učenců „stádem dobytka“, v moderní armádu. Nejprve podřídil všechny jednotky přímo sobě, nařídil změnu dosud platných výcvikových metod a podle západoevropského vzoru zavedl v armádě nové kázeňské předpisy a pravidla pro taktiku. Hlavní důraz kladl na bojový výcvik. Naopak nejevil zájem o skvostné přehlídky s vojáky, kteří „pochodují, jako by chtěli tancovat“, ani ho nezajímaly rafinované uniformy francouzských či císařských vojáků, které vypadaly jako „loutky v gala“.

Vojáci jeho nové armády nosili jednoduché zelené uniformy, vysoké boty, praktické opasky a třírohé klobouky. Nejdůležitější byla skutečnost, že armáda měla k dispozici nejmodernější zbraně. Car totiž najal odborníky v zahraničí a vybudoval manufaktury na výzbroj a výstroj.

Petr I. rovněž změnil systém rekrutování, aby dokázal pokrýt enormní ztráty způsobené boji, nemocemi, nepřízní počasí a dezercí. Odváděni byli nejen mužici, ale též šlechtičtí sluhové, synové popů a dělníci z manufaktur. Všichni zůstávali v armádě, dokud jim to zdraví umožňovalo. Car zavedl jakousi všeobecnou brannou povinnost, která mu – na rozdíl od Švédů – umožnila disponovat značnými rezervami. V armádě panovala tuhá kázeň, zlomit odpor a omezit dezerci se dařilo díky velmi krutým trestům. O hrůzných poměrech podává svědectví například zpráva jednoho z diplomatů, který uvádí, že mnoho rekrutů umřelo hlady a chladem již během výcviku.

TIP: Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Petr I. zavedl také povinnost šlechty sloužit státu. Kdo odmítl nastoupit do armády, mohl být potrestán zabavením panství, udavač pak získal jako prémii celou polovinu majetku. V úsilí o zlepšení velícího sboru zrušil car stavovská privilegia, takže důstojníkem se mohl stát i voják nejnižšího původu. Postavil tedy osobní zásluhy nad rodokmeny.


Další články v sekci