Kliknutím zvětšíte„S Milanem (Orlovským) jsme porazili dva čínské páry, s Maruškou (Hrachovou) dokonce tři,“ vzpomíná legendární hráč, jenž svůj milovaný sport neopustil ani po šedesátce. Jednak trénuje děti v Elizze, druhak stále hraje za extraligový tým KT Praha a s chutí nastupuje i do populárního Setka Cupu.
Tyhle turnaje má vážně rád. Aby také ne, když na nich exceluje. Zatím hrál dva s bilancí prvního a třetího místa. „Setka Cup je zajímavá soutěž, okolo které se sešla moc dobrá parta. Motivuje mě dokázat si, že zápasy ještě přežiji,“ směje se. „A taky je za to nějaká kačka, což není nikdy zanedbatelné,“ doplňuje upřímně.
Jak jinak: Jindřich Panský je zvyklý říkat věci na rovinu. S nadhledem hovoří i o své extraligové úloze. „V KT Praha dělám náhradníka pro případ nejvyšší nouze. Nebudu ze sebe dělat hrdinu, kdyby se vrátila česká špička, která hraje v cizině, neměl bych v nejvyšší soutěži šanci.“
Občas ho nazlobí, že nějaký úder nezahraje jako v dobách své největší slávy, poté však smířlivě řekne: „Proti věku není léku“. Někdy má prý den jako za mlada, jindy… „Stařeckých dnů stále přibývá. Ať dělám, co dělám, k úderu se nedostanu,“ popisuje s úsměvem. „Jinak to ani nejde. Jsou ješitové, kteří se s tím neumějí smířit. Já se stáří snažím oddálit, poprat se s ním, ale nejde to donekonečna.“
Spartánské podmínky pomáhaly
Zaručeně omládne ve společnosti přátel. „Sejdeme se na pivečku a vzpomínáme,“ líčí. Zajímá vás nejčastější téma? Göteborg 1985! Úspěch to byl veliký a nečekaný. Jindřich Panský si do druhého největšího města Švédska pro cenné kovy rozhodně nejel. „Nepovedla se nám družstva a vypadalo to s námi zle. Dostali jsme sprdunk, a nastal malý zázrak,“ vybavuje si. Číňané tehdy navíc jezdili jen na mistrovství světa. „Dva roky nebyli nikde vidět, nedalo se na ně připravit. Doteď nechápu, jak se nám je podařilo vyřadit,“ říká skromně.
Pokora k téhle partě vždy patřila, a taky píle. „Milan s Maruškou byli výjimeční svým přístupem k tréninku a ke sportu celkově. Měli ho moc rádi, chtěli něco dokázat a dávali tomu o hodně navíc,“ povídá Panský. Na soustředění si tým, do nějž počítá i Josefa Dvořáčka, odtrénoval svých šest hodin u stolů, a pak šel znovu sportovat. „Hráli jsme fotbal, líný i normální tenis, plavali… Pořád jsme se mezi sebou hecovali, motivovali a sázeli se,“ sděluje.
Podmínky měli všelijaké, přesto vydrželi. „Asi osmkrát v životě jsem byl na soustředění v Japonsku. Tam jsme hráli osm hodin denně. Měsíc v kuse jsme byli mimo domov, to si těžko někdo umí představit,“ míní legenda stolního tenisu.
Panovalo vedro, o dobrém hotelu si mohli nechat jen zdát. „To by dneska nikdo neabsolvoval, ale vlastně by to ani nešlo. Turnajů je tolik, není prostor trénovat,“ uvědomuje si Panský. Nadto se Číňané otevřeli světu, vychrlili miliony hráčů. „Řada z nich působí v evropských státech, kde dostali občanství. Konkurence se tím zvětšila.“
Talentů se nedostává
Pro český stolní tenis nevyplývá z této situace nic hezkého. „Muselo by se začít od píky, docela jinak pracovat,“ zdůrazňuje Panský, jenž okolo sebe nevidí mnoho skutečných talentů.
„Jen pár a je mi z toho kolikrát až smutno. Mám pocit, že dětem chybí všeobecná obratnost. Ta, co byla u nás samozřejmá. Asi mají moc lákadel – počítače, telefony, škola je možná náročnější. Sem tam se najdou výjimky… Jejich rodiče ale často upřednostňují vzdělání, což chápu,“ vypočítává.
Nebyl by to ale on, aby končil pesimisticky: „Ještě to není úplně tragické. Jančařík s Širůčkem se probojovali na olympiádu, porazili v kvalifikaci tři hráče, kteří byli v žebříčku nad nimi. Polanský vyhrál před dvěma roky mistrovství Evropy do 21 let. Kdyby se tréninkový objem zvětšil, šlo by to,“ dodává legenda.
36
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
