VIDEO: Dynamit a salámy s trhavinou. Reportér odpálil 11 tisíc tun skály

Do výroby jsem se pustil v areálu firmy STV na Kroměřížsku. Vysoce střežený objekt, kde emulzní a sypké trhaviny vyrábějí, se nachází za obcí Rataje.

V areálu, který dřív využívala armáda jako sklady, je několik budov. Nejvíc jich slouží jako sklady výbušnin, v budově číslo 16 lidé trhaviny vyrábějí.

„V tanku za mnou je roztok dusičnanu amonného, který má zhruba 120 stupňů. Představte si krystalickou látku ve formě soli, která je rozpuštěná při vyšší teplotě ve vodě,“ popisuje výkonný ředitel STV MINING David Jung.

V další místnosti smíchají roztok s vosky a emulgátory, v tomto případě rostlinným olejem. Ze stroje poté vychází bílá hmota připomínající majonézu.

8 fotografií

Stále však nemůžeme hovořit o trhavině. Až v další místnosti, kde do ní přidají bílé mikrokuličky, ji takzvaně zcitliví. Nyní už je to výbušnina.

Poté si stoupneme k náložkovacímu stroji a čekáme, až z hmoty mašina nadělá asi půlmetrové štangle. Přezdívají jim tu salámy. „Trhavina, kterou vyrobíme, má mezi 70 až 80 stupni Celsia. Poté ji umístíme do bedny, aby pozvolně chladla,“ popisuje výkonný ředitel Jung.

Každá náložka nebo chcete-li salám má unikátní kód. I za deset let musí být díky němu dohledatelné, kde se trhavina zrovna nachází (tedy pokud už nevybuchla).

Bedny s emulzními výbušninami po vychladnutí umístíme na palety, které putují do skladů. Odtamtud je auta odvážejí například do lomů.

Všichni pryč, Smlsal střílí

My se po pár týdnech vydáváme do jednoho kamenného lomu na Chrudimsku. Ve skále, jejíž výška dosahuje 17 metrů, už je připraveno 40 děr hlubokých 18 metrů.

„Nejdřív jsem musel vytvořit projekt, vypočítat, kolik bude potřeba děr, k tomu vznikl vrtný deník, který se předal vrtákovi, ten díky tomu přesně věděl, v jaké hloubce má skončit a jaký mají mít vrty sklon. Když bylo hotovo, přijel jsem a udělal konečnou záměru. Nyní jdeme nabíjet,“ popisuje technický vedoucí odstřelu Tomáš Dratva.

Celý proces s vytvářením projektu a vrtáním zabral týden. Do vzduchu vyhodíme jedenáct tisíc tun skály, což se dá považovat za středně velký odstřel.

Nejprve z náklaďáku vynosíme krabice s náložkami dynamitu, poté s trhavinami. Do každé díry vždy nejdřív hodíme dynamit s drátem, na to desítky oněch bílých salámů a následně opět dynamit. Jakmile máme všech 40 děr plných, jdeme zasypávat zbývající prostor.

Poté musí technický vedoucí všechny dráty správně propojit a dva natáhnout až do zvonu, odkud budu odpalovat.

Lom už je vyklizený, všichni museli odjet. Ozývá se varovné houkání. Raději zastavují i provoz na silnici, která je přitom od místa odstřelu vzdálená podle mě téměř 200 metrů. Všude je ticho. Stojím u přístroje, kterým za chvíli vyhodím skálu do povětří. Roztáčím kličku, křičím „pálím!“ a mačkám tlačítko.

Nejdřív se ozve lupnutí, poté se ze 40 děr začne kouřit a pak se během vteřiny skála rozdrtí na malé kameny. Všude je kouř. Houkání následně oznamuje, že je po všem.

„Odstřel to byl slušný, ale vždycky by samozřejmě mohl být lepší. Ideální by byl, kdyby kameny měly do 70 centimetrů v průměru. To je ideální pro drtič,“ hodnotí technický vedoucí odstřelu Tomáš Dratva.

Do lomu se mohou vrátit stroje, aby drtily kamení. To pak nákladní vozy převážejí na pásy, kde probíhá další drcení. A firmy nebo zájemci, kteří například rekonstruují dům, si sem pak jezdí kamení kupovat.