11. ročník festivalu Contempuls inspiroval posluchače k zamyšlení se nad zvukem

11. ročník pražského festivalu soudobé hudby Contempuls se konal v sobotu 30. října 2021. Do prostor pražského DOXu se vrátil po roční pauze spojené s protiepidemickými opatřeními. O to více se mohli příznivci soudobé hudby těšit. Tři koncerty s účastí celkem čtyř jak českých, tak i zahraničních souborů proběhly jako minimaraton v rámci jediného večera. Tento formát se osvědčil již v roce 2019. Letošní festival tak nabídl publiku opravdu intenzivní hudební zážitek.

Jako obvykle přivezl festival soudobé hudby Contempuls do Prahy špičkové interprety. Posluchači si mohli užít dokonalé interpretace českého vokálního souboru Cappella Mariana, domácího kvarteta fama Q, izraelského Meitar Ensemble a německého Signum Quartett.

Večer zahájila skladba ET LUX, vokálně-instrumentální dílo žijícího klasika soudobé hudby Wolfganga Rihma (1952) v provedení špičkových domácích souborů Cappella Mariana a fama Q. Zatímco se Cappella Mariana zaměřuje na interpretaci hudby předromantické, smyčcové kvarteto fama Q se specializuje primárně v oblasti soudobého repertoáru. Takto nekonvenční spojení umožnila samotná povaha uvedené skladby. Jako inspirace pro skladatele posloužilo requiem, katolická mše za zesnulé, z jejíž textových fragmentů se dílo skládá. Liturgické pořadí je však proměněno a jednotlivé kusy textů se napříč více jak hodinu trvající skladbou různě opakují. Ve vztahu k původní liturgické podobě textu působí tyto fragmenty jako jakési záblesky vzpomínek. Poměrně monotónní meditativní plochy reflektující vždy jeden kus textu vrcholí dynamicky výraznými až patetickými pasážemi – jako kdyby se z paměti konečně vynořily ve své úplné podobě. Po nich však nenásleduje z hlediska pořadí „správné“ pokračování, nýbrž další meditace nad některým z úseků textu. Tímto vzniká zvláštní napětí — jako by nám to známé neustále unikalo, jako kdybychom nebyli schopni je rekonstruovat, jako by v naší paměti vyvstávala – a rovnou zhasínala – vzpomínka.

Tu a tam se z hudebního přediva vynořují akordy (například typické „prázdné“ kvintoktávové souzvuky ve vokálním partu), které alespoň trochu školenému posluchači ihned evokují polyfonii starých mistrů. Místy hlas vystupuje do popředí, avšak pouze na chvíli. Na těchto úsecích se podle mého názoru nejvíce ukázala dokonalost interpretace souboru Cappella Mariana. Zpěváci školení v oblasti staré vokální polyfonie dokázali udržet decentní výraz tohoto původně liturgického textu, a to i v pasážích, které jsou z harmonického hlediska pro starou hudbu zcela nemyslitelné. Instrumentální part netvořil v žádném případě jakýsi anachronický přídavek ke krásnému historicky poučenému zpěvu, naopak kusy důvěrně známého textu dokázal obohatit o nové souvislosti. Oběma souborům se podařilo dosáhnout vyváženého souznění, novými zvukovými (instrumentálními a harmonickými) prostředky v tomto díle dospěli k téměř renesančnímu důrazu na sdělení textu.

Oceňuji dramaturgické řešení večera. Pořadí kusů, určitá příprava publika na „jinou“ hudbu než tu, na kterou je z naprosté většiny koncertních síní zvyklé, je zejména v případě hudby soudobé zásadní. Na úvod tedy bylo zvoleno sice komplexnější, avšak, dá se říci, posluchačsky přístupnější dílo. Meditativní skladba ET LUX posluchače vykloubila z obvyklých souvislostí. I když pracuje se známým materiálem, nabízí jiný způsob slyšení a přemýšlení, čímž udala tón celého večera.

Druhý koncert pokračoval v dalším zkoumání zvuku. Průřez svým repertoárem nabídl publiku izraelský Meitar Ensemble, jenž patří v oblasti interpretace soudobé hudby ke světové špičce. Kromě děl zahraničních soudobých autorů (Romitelli, Nemtsov, Leroux, Seroussi) zazněla v provedení Meitar Ensemble i světová premiéra skladby Labyrint mladé české skladatelky Soni Vetché. Řada těchto skladatelů prošla výzkumnou dílnou Ircam, klíčovou institucí v oblasti zkoumání zvuku. Další, jako právě Soňa Vetchá, se na své skladatelské dráze vydali podobným směrem.

Další část koncertu zahájila skladba předčasně zemřelého italského skladatele Fausta Romitelliho (1963–2004). Tradiční obsazení (flétna, klarinet, housle a violoncello) rozšířil Romitelli o ústní harmoniku, ptačí zpěv a kazoo. Tyto bizarní nástroje, v rámci klasické hudební tradice naprosto periferní, umně zakomponoval do své skladby s podivným názvem Domeniche alla periferia dell’impero – Seconda domenica (Neděle na okraji říše – Druhá neděle). Vznikla tím mimořádně zajímavá hra se zvukem. V dokonalém provedení Meitar Ensemble hranice jednotlivých nástrojů jako by splývaly, melodie přetékaly mezi ústní harmonikou a houslemi, mezi flétnou a violoncellem tak plynule, že posluchač mohl jen stěží odhadovat, kterého hráče v danou chvíli slyší. Skladatel zde do hloubky prozkoumal barvy jednotlivých nástrojů a nalezl v rámci takto nekonvenčního obsazení styčné body.

Skladatelka Soňa Vetchá se ve svém doktorském studiu na HAMU věnuje zkoumání sluchových iluzí. Tento její zájem se do jisté míry promítl i do skladby Labyrint, která vznikla na zakázku festivalu Contempuls. Sobotní koncert se tak stal premiérou. Vetchá tuto skladbu označuje za „psychologický hudební experiment“. Na začátku zazní na klavír nápaditý motivek, ten se několikrát zopakuje, a tak se dobře zapamatuje. Následně se přidají housle, které tento motivek převezmou. Klavír však pokračuje v jeho opakování a nástroje se začnou zvláštně prolínat. Když se přidají i další hlasy, stává se čím dále obtížnější sledovat, který z nich zrovna tento nápaditý motivek hraje. Vznikne najednou zmatek: ačkoliv jej pořád rozpoznáváme, nemůžeme se ho chytit, pořád bloudíme komplexním hudebním předivem, motivek prchá skrze různé nástroje a ani v jednom nevydrží od začátku do konce. Když se nám zdá, že třeba v klavíru jej již nějakou dobu slyšíme, klavír se nám najednou odmlčí – další slepá ulička v bludišti. Každý posluchač se chytí jiného hlasu a bude hledat tu správnou cestu jinak.

Následně předvedl Meitar Ensemble dvě věty, [as] a [you], z díla PHONEME, které složila německá skladatelka Sarah Nemtsová (1980) pro projekt Crossing Borders, jehož cílem bylo zkoumání limitů hudebních nástrojů a našeho vnímání hudby. Celkem má skladba sedm vět: [love], [your], [neighbour], [as], [you], [love (2)], [yourself]. Temná, téměř cembalová barva preparovaného klavíru a ječivý zvuk smyčců působí ve skladbě [as] jako zvláštní ozvěna. Po celou dobu probíhá kratší skladbička poměrně monotónně, bez výraznějšího melodického vývoje. Cítíme v tom však nějaké napětí, určitou potenci, která se teprve v úplném závěru rozvine a hned vyústí v první takty další věty, [you]. V ní vystupuje do popředí preparovaný klavír, jehož dynamické sólo předvádí neobvyklé a zajímavé zvuky, které tato technika umožňuje.

Ve své skladbě Postlude à l’épais zkoumá Philippe Leroux (1959), jeden z nejuznávanějších francouzských skladatelů současnosti, vztah mezi zvukem a časem. Mohutná zvuková hmota se zrozuje z ničeho, z ticha, z pianissima houslí, nabírá intenzitu a dosahuje v určitém okamžiku své největší hustoty.

Dílo Rubena Seroussiho (1959) The Yearnings of the Duck je inspirováno sérií komiksů o kačerovi. Podobně jako komiks pracuje tato skladba s efektními gesty a koncentrovanou emocí. Nejrůznější hříčky a technické finesy (například bouchání dřevěným kladivem do klavíru) splňují nárok na grotesku, kterou komiks jako žánr obnáší. Tyto prostředky však nejsou samoúčelné a vytvářejí zajímavé zvukové plochy.

Druhý festivalový koncert tedy nabídl impozantní výběr soudobých kompozičních a interpretačních technik. V mistrovském provedení Meitar Ensemble vyzněly s dokonalou přesností i ty rytmicky nejkomplikovanější pasáže. Sonda do akustických zkoumání, kterým se soudobí autoři ve své tvorbě věnují, následovala dramaturgicky zdařile po úvodní meditaci, jež naladila publikum na další program.

Třetí koncert festivalového večera měl na programu dvě smyčcová kvarteta od Kevina Volanse (1949). Skladatel se narodil v Jižní Africe, studoval však v Německu, a to u jednoho z průkopníků soudobé hudby Karlheinze Stockhausena. Ve své tvorbě Volans často používá repetice, kánonické figury a „vyprázdněné“ akordy, vyhýbá se komplexní motivické práci. Tím si získal označení minimalisty, což však sám odmítá a uvažuje spíše o vlastní inspiraci africkou hudbou, jejími barvami a strukturami. Jeho díla zazněla v provedení německého Signum Quartett a domácího souboru fama Q.

Smyčcový kvartet č. 12 je mohutné čtyřicetiminutové dílo, které je tvořeno minimem prostředků. Je neustálým opakováním a vrstvením výrazného rytmického motivu, který prochází jednotlivými hlasy. Zvukové možnosti smyčců, které byly natolik rozvinuty během předcházejícího koncertu, jsou v tomto díle téměř po celou dobu redukovány na pizzicato. Z těchto jednoduchých prvků však hudebníci ze Signum Quartett a fama Q vytěžili maximum. Fascinující byli hlavně jemné dynamické odstíny, kterých se podařilo i takto omezenými prostředky dosáhnout.

Volansův Smyčcový kvartet č. 6 působí ještě větší mírou abstrakce. V tomto díle skladatel odstoupil nejen od tradičních evropských způsobů komponování, nýbrž, zdá se, i od „tradičního“ chápání hudby. Celá skladba je sledem jednoduchých držených akordů, které se pomalu přelévají mezi dvěma soubory. Souzvuky – i díky umístění kvartet naproti sobě – se pohybovaly prostorem, tento pomalý, rovný, monotónní pohyb byl jako ukolébavka. Toto dílo se razantně lišilo od všeho, na co mohl být posluchač zvyklý z koncertních síní. Vyžadovalo jiný přístup, jiný modus vnímání, na nějž se publikum muselo přeladit. Je to pořád hudba? Záleží na tom, co jsme si schopni pod tímto pojmem představit. Dovoluji si nesouhlasit s jedním tvrzením programu: „afrikanizovat“ evropskou hudbu a její formy pořád dává smysl. A to nejen využitím mimoevropských barev a rytmů, ale i jakýmikoli dalšími prostředky prolamovat její osvědčené melodické, harmonické a rytmické struktury. Toto ovšem festival dobře prokázal.

Nemohu nechat bez povšimnutí podařenou kombinaci témat, která byla prostřednictvím tohoto různorodého programu naznačena. Jednotlivá díla překročila nejenom limity hudebních nástrojů, nýbrž i zeměpisné hranice střední Evropy. To vše nastiňuje komplexní souvislosti současného (nejen) hudebního světa, v němž tvorba soudobých skladatelů i skladatelek vzniká a žije. Večer zase ukázal, že soudobá hudba není zábavou pro úzký kroužek nadšenců (i když se s podobnými předsudky pořád potýká), nýbrž zajímavou a obohacující zkušeností pro širší publikum. Festival Contempuls nabídl prostor k intenzivnímu zamyšlení se nad tím, co a jak v hudbě slyšíme, vybídl k jinému způsobu naslouchání. Podobu minimaratonu považuji, zvláště pro takto důkladně promýšlený program, za velice nosnou. I přesto bych ráda do budoucna festivalu přála větší prostor.

11. ročník festivalu soudobé hudby Contempuls
30. října 2021, Centrum DOX, 18:00 hodin

Program: 
Cappella Mariana, fama Q: Wolfgang Rihm, ET LUX, 2009
Meitar Ensemble: Sarah Nemtsov: [as] and [you], from PHONEME (Crossing Borders) (2018)
Meitar Ensemble: Philippe Leroux: Postlude à l’épais (2016)
Meitar Ensemble: Soňa Vetchá: Labyrint (2021) – světová premiéra, objednávka festivalu Contempuls
Meitar Ensemble: Fausto Romitelli: Domeniche alla periferia dell’impero – Seconda domenica (2000)
Meitar Ensemble: Ruben Seroussi: The Yearnings of the Duck (2008)
Signum Quartett, fama Q: Kevin Volans: Smyčcový kvartet č. 12 (2016) – česká premiéra
Signum Quartett, fama Q: Kevin Volans: Smyčcový kvartet č. 6 (2000) – česká premiéra