Legendární stolní tenista Panský: Motivuje mě dokázat si, že zápasy ještě přežiji

Jen pár a je mi z toho kolikrát až smutno. Mám pocit, že dětem chybí všeobecná obratnost. Ta, co byla u nás samozřejmá. Asi mají moc lákadel – počítače, telefony, jejich škola je možná náročnější. Šikovnost a obratnost se u nich ovšem vytrácí, jde spíše ke dnu. Sem tam se najdou výjimky... Jejich rodiče ale často upřednostňují školu, což chápu.

To je tím, že naše špička hraje v cizině – Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku. Nebudu ze sebe dělat hrdinu, kdyby se vrátila, neměl bych šanci. Navíc dělám spíše náhradníka pro případ nejvyšší nouze a největších úspěchů dosahuji v Setka Cupu.

Hrál jsem dva turnaje – jeden jsem vyhrál a na druhém skončil třetí. Jde o zajímavou soutěž, okolo které se sešla moc dobrá parta. Motivuje mě dokázat si, že zápasy ještě přežiji. (směje se) A v neposlední řadě je za to nějaká kačka, což není nikdy zanedbatelné.

Líbí se mi přísloví „proti věku není léku". Občas mám den jako za mlada, pak stařecké dny. A těch druhých přibývá. Ať dělám, co dělám, k úderu se nedostanu.

Jinak to ani nejde. Jsou ješitové, kteří se s tím neumějí smířit. Já se to snažím oddálit, poprat se s tím, ale nejde to donekonečna.

Samozřejmě, když se sejdeme na pivečku, neděláme nic jiného. (směje se)

Vždycky. V hlavě i v srdci tohle mistrovství mám. Úspěch to byl veliký, ale mladší generaci už moc neříká.

Vůbec ne. Dříve to bylo tak, že se nejprve hrála družstva, pak byl den volna a došlo na jednotlivce. Nám se družstva nepovedla, dostali jsme sprdunk, a nastal malý zázrak. S Maruškou (Hrachovou) jsme porazili tři čínské páry, s Milanem (Orlowským) dva. Číňané tehdy navíc jezdili jen na mistrovství světa, dva roky nebyli nikde vidět, nedalo se na ně připravit. Šlo o takový malý zázrak.

S Maruškou tolik ne, žije ve Frýdlantu nad Ostravicí. S Milanem se vídáme skoro denně. Výjimeční byli svým přístupem k tréninku a ke sportu celkově. Měli ho moc rádi, chtěli něco dokázat a dávali tomu o hodně navíc. Na soustředění jsme si odtrénovali svých pět šest hodin a pak jsme šli na ostatní sporty. Hráli jsme fotbal, líný i normální tenis, plavali... Pořád jsme se mezi sebou hecovali, motivovali a sázeli se.

Já byl asi osmkrát v životě na soustředění v Japonsku. Tam jsme hráli osm hodin denně. Měsíc v kuse jsme byli mimo domov, to si těžko někdo umí představit. Vedro, spali jsme všelijak, ale makali jsme. Dneska by to nikdo neabsolvoval, ale vlastně by to ani nešlo. Turnajů je tolik, není prostor trénovat. Číňané se také otevřeli světu, jejich základna je neskutečná, mají miliony hráčů. Řada z nich působí v evropských státech, kde dostali občanství. Konkurence je tím daleko větší.

Muselo by se začít od píky, docela jinak pracovat. Teď jsem četl rozhovor s Tomášem Plekancem, kterému je 39 let a přitom má v Kladně nejvíce minut na ledě. Říkal, že mladým se nechce makat, že jim stačí pěkný plat v extralize. Jágr, Gretzky, Lemieux by stále jen hráli, mámy je honily domů a oni chtěli ještě trénovat. Dávali sportu 120 procent, my taky. Jinak to totiž nejde.

Spíše motivace. Nechtějí být lepší, netouží po úspěchu na mistrovství světa. To já na něj myslel od dětství.

Ještě to není úplně tragické. Lubomír Jančařík s Pavlem Širůčkem se probojovali na olympiádu, porazili v kvalifikaci tři hráče, kteří byli v žebříčku nad nimi. Tomáš Polanský vyhrál před dvěma roky mistrovství Evropy do 21 let. Jenže od té doby zápasí se zraněními. Kdyby se tréninkový objem zvětšil, šlo by to, pár talentů ještě máme.