Životopisec Hany Hegerové (†89): Smutná slova o posledních dnech jejího života
59 fotografií
Říkají mu hudební archeolog. Tomáš Padevět (55) totiž rád vyhledává a vydává neznámé písně oblíbených slovenských zpěváků a zpěvaček. S Ferem Feničem (70) stál u zrodu Febiofestu, kterému vtiskl tvář, jeho vizuální podobu. A nedávno spatřila světlo knižních pultů jeho kniha Carmen – skutečný život Hany Hegerové. Psali ji spolu dlouhých deset let a vyjít mohla až po její smrti. Stalo se tak k nedožitým 90. narozeninám královny českého šansonu.
Kdy a jak jste se s Carmen poprvé setkali? Padli jste si hned do oka?
„Poprvé jsem ji poznal díky Feru Feničovi. Tehdy jsem se zmohl jen na »dobrý den« a při odchodu »na shledanou «. Jsem spíš introvert. Fascinovala mě. Byla tak zvláštně přitažlivá a tajemná. Postupně jsem ji poté pomalu poznával.“ Čím jste si získal její přízeň? „Ani netuším. Snad svým zájmem o ni. Byli jsme na podobné vlně a diskrétní.“
Hegerové poslední dny. Smrt měla v šuplíku. A Kuklová promluvila o sebevraždě
Vyrůstal jste na jejích šansonech?
„V mé pubertě jsem znal jen dvě její písně – Pro Kiki a Pohrdání. Obě z gramodesek. Když jsem poprvé slyšel Pohrdání z LP sampleru nahrávek Orchestru Václava Zahradníka, byl jsem absolutně u vytržení! Pro mě tehdy neznámá Hegerová zpívala o nahotě, svlékání a necudnosti. To jsem do té doby neslyšel a hrozně moc jsem chtěl o té zpěvačce vědět víc. Ani jsem netušil, jak vypadá, v té době nebyla nikde slyšet, ani vidět. Psal se rok 1980. O pár let později vyšla její deska Potměšilý host, kterou mě dostala! Přehrával jsem si ji několikrát týdně. Fenomenální záležitost od Petra Hapky a Michala Horáčka, mixovaná zvukovým inženýrem Simonem Heyworthem. Krátce poté jsem ji poznal.“
Který z jejích šansonů si pouštíte nebo broukáte nejčastěji?
„Broukám si od ní dle nálady – Zlatý anděl Gabriel v modrých botách adidas nebo Já jela domů tmou, tmou hustou jako tér či Krásně sis to vymyslel, živote můj...“
Dávala vám někdy rady do života? Byli jste natolik důvěrní kamarádi, že jste se na ni mohl obrátit, když vám bylo ouvej, a ona zase na vás?
„Spíš mě podporovala v různém konání. Občas mě velmi překvapila, že souhlasila s něčím, co bych nečekal. Například že souhlasila s mým nápadem, aby v nové verzi Modlitby pro Martu 2017 zazněl v závěru i její hlas. Byla to její labutí píseň coby zpěvačky. A to už šestým rokem nevystupovala, nebyla umělecky činná. Dříve mi zavolala, zda bych s ní nešel na koncert nebo do kina, jindy mi s velkou ochotou slavnostně odhalila velkoformátový obraz v jedné pražské kavárně. Plánovali jsme společnou cestu na Srí Lanku, kde jsme si měli užívat detoxikační ájurvédské kúry, o kterých jsem jí vyprávěl po mé druhé cestě na tento ostrov. Největší radost mi udělala počátkem ledna roku 2015, kdy už se probrala z umělého spánku a bylo jí malinko lépe. Tehdy mi, jako prvnímu mimo rodinu, telefonovala. Málem jsem dostal infarkt, když jsem spatřil v zahraničí její jméno na displeji mobilu! První věta byla – Kde jste? Vím, že vás to potěší, tak volám!“
Útok na Hegerovou! Kariéra přes postel. A Gottová v existenční krizi
Jak vypadal váš poslední společný telefonát? O čem jste spolu mluvili?
„Nebyl kupodivu depresivní, protože Carmen byla bojovnice a optimistka. Ale potřebovala už odpočívat, byla vyčerpaná. Při posledním volání jsem vyřídil pozdrav od Yvetty Simonové. Závěrečné dva dny života telefon sice zvedla, ale už nepromluvila, tak jsem na ni mluvil já, abych ji ujistil, že na ni stále myslím... Už v jiném dřívějším telefonátu do nemocnice jsem jí pověděl, že smrti se nemusí bát, že není žádný démon. To vím díky vlastnímu prožitku, když jsem seděl u své maminky, která naposledy vydechla. I o takových věcech jsme spolu rozmlouvali.“
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě Aha! (30. 10. 2021)
59 fotografií
