Severně od Minska se nachází les jménem Kurapaty, stěžejní místo běloruské národní paměti. Ve 30. a 40. letech 20. století zde byly v masových hrobech pohřbeny desítky tisíc obětí stalinských represí. Jejich připomínku chce stávající Lukašenkův režim zmařit.
Noc z 29. na 30. října 1937 se stala „Černou nocí“ běloruských dějin, kdy bylo v minském vězení zastřeleno kolem 130 významných osobností běloruské kultury. Značnou část tvořili literáti, většinou ještě mladí lidé, kteří se „provinili“ jen tím, že milovali svou vlast, a tudíž nejevili povinné nadšení ze Stalinovy politiky rusifikace a kolektivizace. Pietní akce pod názvem „Noc popravených básníků“ se čtením úryvků z děl popravených autorů se každý rok konají v Kurapatech u Minsku, místě masových stalinských poprav, kde byl na začátku 90. let zřízen národní památník. Lukašenkova moc, jež se ke Stalinově „dědictví“ otevřeně hlásí, se jej opakovaně snažila zničit, na jeho obranu se ale pokaždé postavili stateční běloruští vlastenci.
V důsledku teroru, který Lukašenko rozpoutal proti svému lidu po prohraných volbách 2020, byla letošní pietní akce v Kurapatech prvně po mnoha letech zrušena. Organizátoři Hanna Sieviaryniec a Zmicier Daškievič vyzvali Bělorusy, aby si památku obětí stalinismu připomněli v soukromí svých domovů. Zároveň apelovali na krajany ve světě, aby připomínkou data 29. října pomohli udržet tradici naživu. Chceme proto krátce představit aspoň tři z významných běloruských básníků, popravených 29. října 1937, včetně malé ukázky jejich tvorby v českém překladu Maxe Ščura.
Michaś Čarot
Básník, prozaik, dramatik, veřejný činitel. Narozen 7. listopadu 1896. Vystudoval pedagogický institut a žurnalistiku, byl důstojníkem carské armády, zažil události Únorové a Říjnové revoluce roku 1917, občanské války, německé a polské okupace Běloruska. Spolupracoval s podzemními revolučními organizacemi, spoluzakládal partyzánské oddíly, patřil k zakladatelům Běloruské komunistické organizace a k organizátorům literárního hnutí v Běloruské sovětské socialistické republiky (BSSR), pracoval jako učitel a redaktor novin „Sovětské Bělorusko“. Vydal mnoho básnických sbírek, povídek a divadelních her. Ve 20. letech byl členem Ústředního výkonného výboru BSSR. Nadšeně přijal Říjnovou revoluci a zdůrazňoval, že pravidelně začal psát až po vzniku sovětské moci v Bělorusku.
Ve 30. letech se ale stal obětí opěvovaného systému: 23. ledna 1937 byl zatčen orgány NKVD a obviněn ze špionáže proti SSSR, přípravy atentátu na maršála SSSR Vorošilova a spolupráce s nacionalistickou emigrací v zahraničí. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven 29. října 1937 ve věku 41 let.
Nečekal jsem, netušil jsem,
vždyť žil jsem s duší bezelstnou,
že mříž mi bude osudem,
že k výslechu mě předvedou.
Lichváři, zrádci ze všech stran
usilují, abych byl zničen.
Svým přátelům, a také vám,
mé bory, lesy, přísahám,
že neprovinil jsem se ničím.
Juli Taubin
Narodil se 2. září roku 1911. Vystudoval literaturu na pedagogickém institutu. Byl členem Běloruské asociace proletářských spisovatelů. První básně publikoval jako patnáctiletý v roce 1926; od té doby pravidelně vycházely na stránkách celostátního tisku. Vyšla mu řada básnických sbírek. Ve 30. letech nuceně omezil svůj talent a psal pouze na povolená témata. Kromě toho hodně překládal ruské, ukrajinské, německé, polské a hebrejské spisovatele. Jeho překlady vycházely v časopisech jako „Rudá změna“ nebo „Plameny“, přesto ale bylo jeho dílo později označeno za „kontrarevoluční“.
Juli Taubin byl poprvé zatčen v srpnu roku 1933 a byl odeslán do Tumeně. Podruhé jej zatkli v listopadu roku 1936 a převezli na vyšetřování do Minsku. Po roce výslechů a mučení byl 29. října 1937 popraven ve věku 26 let.
Jsem optimista. Nejsem z beránčího pokolení,
které jen hloupě bečí, že z něj bude jehněčí.
Mívám to těžké. Bývá mi na umření.
Nic s tím nenadělám. Vím, a nebrečím:
každý den přináší smrti a narození.
I dnes se rodí čilí mravenci, lidské dítě, listí jabloně.
I moje tělo jednou bude odpad k zahození.
Studený písek moje kosti zavane.
Každý z nás to ví, každý to chápe přec.
Liší se délka našich životů,
však každý chce udělat co nejvíc pro společnou věc,
dokud je tu.
Každý z nás po svém zemře –
v posteli, v boji – každý své síly po kapce
přilije do ohně té nejkrásnější země,
jen aby rostla píseň, chleba, ruda bez konce.
Abychom rostli my, naše děti a jejich děti,
aby se naše milovaná planeta vždy měla dobře!
Abys dnes nebo zítra nebo za mnoho staletí
povstal, volný Člověče, nezkrotný obře!
Valieryj Marakou
Narozen 14. března 1909, vystudoval literaturu a lingvistiku na pedagogickém institutu. Byl učitelem v Babrujsku, pracoval v novinách „Sovětské Bělorusko“. Roku 1925 začal publikovat básně v celostátním tisku. Vydal několik básnických sbírek. Básník Janka Kupala jej nazýval „budoucností běloruské poezie“. Psal i poemy, prozaická díla, publicistické a kritické články. Jeho nejlepší lyrické básně jsou plné milování, nádhery běloruské přírody, lásky k vlasti. Nastoupila ale 30. léta a hromadné zatýkání básníků. Obavy a nejtemnější předtuchy se odrazily i ve verších Valieryje Marakoua.
Byl zatčen 6. listopadu 1936 a obviněn z trockismu, z příslušnosti k „Svazu za osvobození Běloruska“, k národní demokracii a kontrarevoluci. Po roce výslechů a mučení byl odsouzen k nejvyššímu trestu a popraven 29. října 1937 ve věku 28 let.
Odejdi, úzkosti, a odnes si pryč s sebou
pláč mladíka s duší přecitlivělou!
Jsi dneska má jediná nejbližší.
Zhasínám v písni jako v ohništi.
Jako bych byl už pryč, mlha mi pálí oči,
a všechno světlé v mém životě končí.
Kraji můj zlatý, země milovaná!
Na smrt je brzy, píseň není dozpívaná!
Žil jsem jen krátce, zpíval ještě míň...
Bratři, víc života dopřejte mi!
Bych srdce volně s modří spojoval.
s jinými snil a jiné miloval!