Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Na začátku října přednášel v Jihlavě docent Jaroslav Šebek na téma Zima zklamání po jaru naděje, česká normalizace 70. a 80. let.

Jako motto své přednášky v Jihlavě jste zvolil „Normalizace nás dohání i teď, ta dvě desetiletí se nám vryla pod kůži“. Proč?

Myslím si, že některé mentalitní návyky skutečně hodně ovlivnily společnost i v současné době. Souvisí to s tím, jak byl nastaven princip normalizační existence. Normalizace nějakým způsobem reaguje na to, co bylo před ní. Na několik měsíců pražského jara. Snahou komunistického vedení pod taktovkou Gustáva Husáka bylo vymazat toto období z kolektivní paměti veřejnosti. Záměrem bylo potlačit veškeré vzpomínky na pražské jaro.

Jak?

Byly v podstatě eliminovány všechny politické osobnosti, které s tím měly cokoliv společného. Současně ale dochází k tomu, že mentalitně tu je nastaven takový princip, který se dá uplatnit do jakéhokoliv režimu, ale v tom normalizačním fungoval velmi dobře, a to je princip chleba a her.

Chléb znamenal velkorysou sociální politiku, která začala hned po roce 1969.

Co si pod tím máme představit?

To znamená zvýšení přídavků na děti, velmi snadno dostupné novomanželské půjčky a různé další sociální benefity na pracovištích apod. Takže toto všechno vytvářelo velmi slušný sociální polštář pro celou společnost a současně se režim snažil i o konzumní spokojenost, samozřejmě v mezích socialistického hospodářství.

Samozřejmě mnoho věcí bylo nedostatkových, ale současně nikdy nedošlo k tomu, aby tu byl nějaký výpadek základních potravin. Sortiment byl velmi omezený, ale nebyl problém, že by tu byl nějaký výrazný výpadek, jako tomu bylo v roce 1980-81 v Polsku.

A hry?

Režim se současně snažil využít situace, která byla. To znamená, že lidé poté, co byly potlačené poslední demonstrace v srpnu 1969, tak se stáhli do svých soukromí. Tedy do svých obýváků, zahrádek a chat. Jejich hlavní starost vlastně byla o soukromé záležitosti, ne o ty veřejné. Režim se jim v soukromí snažil obstarat kvalitní zábavu. To znamená, že tehdy se televize skutečně stala jedním z ústředních médií. Do té doby, tedy do roku 1968 to byl spíše rozhlas a film. V 70. a 80. letech v mediálním světě jednoznačně dominuje televize. Lidé byli orientování na soukromí. Seděli u televizí a tímto způsobem konzumovali zábavu.

Když to přeneseme na dnešní dobu, v čem se podobá normalizaci?

Mnoho lidí nemá už zájem ani po roce 1989, ani teď o veřejné záležitosti. Spíše se opět stahují do svých soukromých zón. Často tu třeba chybí nějaké veřejné vystoupení k věcem, které se dějí. To znamená, že někteří lidé jsou v tomto směru stále pasivní. A to je ten návyk z normalizace. Aktivismus, jež vidíme v současné době, je spíš spojený s mladými lidmi, kteří už nemají svoji bezprostřední zkušenost s normalizací.

Čím si to vysvětlujete? Od Listopadu 1989 uplynulo téměř 32 let a v 90. letech jsem vnímal větší občanský aktivismus, než nyní.

To ano. V lidech byla tehdy důvěra, že se začíná tvořit něco nového. Avšak poměrně brzy se začala objevovat i docela skeptická vyjádření. Řekl bych, že Listopad 1989 přišel poměrně náhle.

Sice byl většinou společnosti akceptován, ale řekl bych, že mentalitně žili lidé spíše v předchozích letech a k tomu ještě z mého pohledu přišly velké chyby, které se udály při transformaci, jež nás dohánějí také.

Které?

Jsou tu regiony jako například severní Čechy, severní Morava, ale i další, kde došlo k velmi drastickým zásahům do ekonomických struktur. Řada odvětví byla velmi rychle omezena a znamenalo to, že ty regiony se ocitly na periferii zájmu centrálních institucí. Myslím si, že tohle nás v současné době dohání.

A lidé si proto řeknou, nepůjdu k volbám, protože stejně nic neovlivním…

Buď nepůjdou k volbám, nebo budou volit nějakou extremistickou stranu, která nám slibuje rychlé řešení. Nakonec vlastně svým způsobem hnutí ANO v určitém směru také využívá nějakou konzumní spokojenost.

To znamená, že se například snaží zlepšit sociální status důchodců, kteří byli v tomto směru v minulých letech opomíjeni. ANO toho využívá a nabízí vlastně jednostranná řešení, která ale v jednu chvíli účinně fungují. A to je podle mě do jisté míry princip, jak fungoval normalizační systém.

Máte nějaké řešení jak z toho ven?

Vím, že to není snadné, ale přestat vytvářet uzavřené sociální skupiny, které se formují nejen osobně, ale i formou sociálních sítí. Řekl bych, že je potřeba snažit se prorážet sociální bubliny, protože to je z mého pohledu jediná cesta k tomu, jak zmírňovat velkou polarizaci ve společnosti, která se prohlubuje.

Proč jste měl přednášku zrovna v Jihlavě?

Musím se přiznat, že do Jihlavy velmi rád jezdím, protože jsem tu měl spoustu přátel, kteří byli ve městě činní v 90. letech. Například Jan Paulas a Josef Pazderka, kteří působili nejen v Jihlavských listech, ale zakládali také místní časopisy, například Zuzanu. Vytvořil jsem si tu přátelský okruh lidí. Shodou okolností někteří z nich působí spolu se mnou v Praze, ale do Jihlavy jezdím stále rád.

V Jihlavě jste měl také přednášku o Babicích…

Ano, k tématu babických mučedníků jsem zde přednášel před několika lety. Otázka jejich blahořečení je již ve fázi římského posuzování mučednické smrti patera Buly a patera Drboly z babické kauzy. Všichni byli popraveni tady v Jihlavě na nádvoří krajského soudu.

Poslední přednášku o normalizaci jste dělal pro Českou křesťanskou akademii. Co její účastníky nejvíce zajímalo?

Co bylo zajímavé, tak tam byly různé věkové skupiny lidí. Ale byla tam také velká část lidí, kteří normalizaci zažili. Byla to taková plodná diskuse v tom, že mnozí z nich sami doplňovali, co jsem říkal na své vlastní konkrétní zkušenosti.

Tedy jak vnímali normalizaci svýma vlastníma očima třeba i tady v Jihlavě. Jedna paní třeba vyprávěla o jihlavském Čedoku, že ty autobusy, které jezdily se zájezdy do Jugoslávie, tak se často vracely jenom s řidičem, protože celý zájezd emigroval (smích). Takže pro mě to byla výborná zkušenost.

Diskuze k článku