Co v obci pod Orlickými horami mají společného Čeští bratři z 15. století a soukromí zemědělci o pět století později? Pronásledování. Obě skupiny se snažily ubránit si základní lidskou svobodu.
Kunvald je kolébkou Jednoty bratrské. V roce 1457 se zde usadil Řehoř Krajčí se svými stoupenci. Na přímluvu biskupa Jana Rokycany u krále Jiřího z Poděbrad tam dostali prostor pro život. Nadějné myšlenky Petra Chelčického, které se staly středobodem učení Jednoty bratrské, přinášely lidem zdecimovaným husitskými válkami mravní vzpruhu.
Naučnou stezkou po stopách Jednoty bratrské
Už dva roky po svém založení přišlo první pronásledování, věznění bratří a jejich vypovídání z panství. Přesto ale popularita Jednoty sílila a jejích sborů v podorlickém regionu přibývalo. Vzácné časy klidu se střídaly s pronásledováním. V roce 1547 přišel zákaz Jednoty. Když tehdy z Kunvaldu čeští bratři odcházeli do exilu, podle pověsti zapíchli do země tři pruty, které srostly v mohutnou Bratrskou lípu. Ta je v Kunvaldu dodnes.
Po podpisu Majestátu v roce 1609, který zaručoval náboženskou svobodu, se bratři do Kunvaldu vrátili, ale po bitvě na Bílé Hoře opustili svoji vlast znova. Tehdy odešlo kolem 30 tisíc exulantů včetně toho nejznámějšího – Jana Amose Komenského, biskupa Jednoty bratrské.
V Kunvaldu je vybudována příjemná naučná stezka. Vedle mohutné Bratrské lípy uvidíte Domek Na Sboru, původní českobratrskou školu. Dnes je uvnitř muzeum a stojí v malebné části obce zvané Betlém, kde v době vzniku společenství jeho stoupenci převážně žili. Nedaleko domku je Modlivý důl. Tam se bratři scházeli v době pronásledování k bohoslužbám. A další přírodní zastávkou je Jordán, místo, kde bratři křtili své stoupence.
O nenápadném východočeském Kunvaldu se ve světě ví, jak uvádí průvodkyně v Domku Na Sboru: „Jezdí sem hloučky cizinců, převážně věřících z celého světa. Z toho mám radost…“ Díky rozsáhlé misijní činnosti trvající od 18. století se dnes k Jednotě bratrské hlásí více než milion věřících z celého světa.
Se zemědělci se strana v 50. letech vypořádala
Obec byla za první republiky centrem pokrokových zemědělců, kteří ctili tradiční vesnický řád, měli úctu k přírodě i odpovědnost za majetek. To vše přestalo platit po Vítězném únoru. Ze zemědělců se stali vesničtí boháči a kulaci, se kterými se bylo třeba vypořádat. Právě na velké hospodáře se komunistická propaganda zaměřila nejvíc. Pro lidi ve vsi totiž byli přirozenými autoritami, na jejichž mínění většina místních dala. Kolektivizace zemědělství znamenala cílenou likvidaci soukromých zemědělců - nesplnitelné povinné dodávky, tvrdé postihy, velký psychický nátlak, výhružky, vystěhování, šikana všech rodinných příslušníků včetně dětí.
To vše zažil Jaroslav Zářecký, který o tom vyprávěl pro Paměť národa: „V lednu 1950 nám sebrali traktor, který táta koupil na úvěr. Na vratech stodoly se nám jednoho rána objevil nápis: ZDE BYDLÍ KULAK. V červnu 1953 k nám přijela StB a tátu zatkli. Obsadili statek, všechno vyhazovali ze skříní na hromadu, vyhodili matrace z postelí, drancovali, hrabali se v papírech. Další chodili po venku a dělali soupis všeho majetku i zvířectva.“
Starost o hospodářství a rodinu tehdy nesla Jaroslavova matka se svými třemi malými syny. Než se otec vrátil z vězení, prožívali nejhorší dobu v životě: „Dobytek jsme přikrmovali slámou, protože nebylo krmení. Sami jsme neměli co jíst. Dobří lidé nám v noci potají nosili jídlo – chleba, máslo, kousek masa – co kdo měl. Maminka nikdy neřekla, od koho to bylo, protože to by bylo nebezpečné. Všude byli slídilové. Byli jsme tehdy mezi životem a smrtí.“
Ohrozila plynulé zásobování pracujícího lidu
Jaroslav Zářecký starší byl odsouzen k osmi letům vězení. V procesu byl tehdy souzen spolu dalšími „nepřáteli lidu“ včetně Bohuslava Veverky z Kunvaldu, který dostal doživotí. Jeho syn Bohuslav na tuto dobu vzpomínal:
„Strýc byl jednou za otcem na návštěvě v Leopoldově. Říkal mi, že táta už není jako dřív, že je nervově zhroucený. Po třech letech strádání těžce onemocněl a zemřel tam. Přišel nám telegram.“
I u Veverkových tehdy nesla zátěž při práci na statku a při plnění dodávek maminka se dvěma dětmi. Předepsané dodávky nestačila plnit, a tak jí chodily z úřadu upomínky třeba takového znění: „Při kontrole plnění plánu dodávek mléka bylo zjištěno, že jste do konce II. čtvrtletí 1952 dodala o 1.843 litrů méně. Nesplněním dílčích dodávek mléka ohrozila jste plynulé zásobování pracujícího lidu, dopustila jste se přestupku a trestáte se pokutou 10.000 Kčs. V případně nedobytnosti pokuty náhradním trestem odnětí svobody na dobu 1 měsíce.“
Podobně postižených zemědělců bylo v Kunvaldu víc. Sedlák Bílek řešil psychický nátlak dokonce sebevraždou. I poslední mohykáni, kteří odolávali děsivému komunistickému nátlaku, nakonec v roce 1960 vstup do JZD podepsali. Nebylo jiné východisko. Komunisté zvítězili – podařilo se jim na desítky let zpřetrhat vazby starých selských rodů k zemědělské půdě, podařilo se jim mnoho lidí zašlapat do země.
Ale nic netrvá věčně a každý strom se pozná po svém ovoci. „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.“ I to je v Ježíšově „horském kázání“, které inspirovalo Petra Chelčického při psaní jeho spisů. A je to i nadčasová pravda, která nemilosrdně ukáže pravou tvář každé ideologie.