Komentátor Eichler: Levice má na české scéně nezadatelné místo. Uvidíme ale, jak dlouho její návrat potrvá

Lenka Kabrhelová mluví s novinářem a zástupcem ředitele Masarykovy demokratické akademie Patrikem Eichlerem.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

26. 10. 2021 | Praha

S novými lídry v čele se bude česká levice pokoušet o návrat mezi parlamentní strany. Zatímco sociální demokraté po završení rezignace Jana Hamáčka nového předsedu ještě hledají, komunisty už vede od víkendu europoslankyně Kateřina Konečná. Je restart levice možný? A kde vlastně ČSSD a KSČM udělaly chybu?

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Ondřej Franta, David Kaiser

 

 

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Omlouvám se, pane ministře, ale pak už nemáte prostor na dotazy, tak se chci prosím ještě zde doptat, je to jediná možnost. Kam by měl váš nástupce sociální demokracii vést? – Zpátky do sněmovny. – Děkuji, ještě nějaké otázky?“

Jan Hamáček (bývalý předseda ČSSD)

„Dosluhující vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček oznámil na jednání předsednictva ČSSD rezignaci na funkci předsedy strany. Odstoupení z nejvyšší stranické pozice avizoval už poté, co sociální demokracie před dvěma týdny neuspěla ve volbách a nedostala se do sněmovny. (ČRo Vysočina, 25.10.)“

„Na předsedkyni chce kandidovat končící ministryně práce a místopředsedkyně strany Jana Maláčová. Oznámila to už předsednictvu sociální demokracie. (Radiožurnál, 25.10.)“

„Novou předsedkyní KSČM bude europoslankyně Kateřina Konečná. Delegáti mimořádného sjezdu strany ji zvolili hned v prvním kole. Stane se tak historicky první ženou v čele komunistické strany. Po debaklu ve volbách před dvěma týdny nebudou mít komunisté poprvé ve své historii zastoupení ve sněmovně. (Radiožurnál, 24.10.)“

„Dnešním výsledkem mimořádného sjezdu nejsou hádky a není žádné znechucení, dnešním výsledkem mimořádného sjezdu je odhodlání poprat se o každý hlas levicového voliče zpět. Poprat se o to, aby KSČM získala zpátky svou důvěru, kterou zčásti ztratila. Voliči nám to dali najevo.“

Kateřina Konečná (nová předsedkyně KSČM)

Pane Eichlere, vy se dlouhodobě zabýváte stavem české levice, která momentálně zcela chybí v Poslanecké sněmovně. Hodně se o tom mluvilo v uplynulých 14 dnech od voleb. Dá se teď už s lehkým odstupem od výsledků voleb a od volebního dění říct, v jaké formě levice je? Je pouze na nějakém taktickém ústupu, anebo míří vstříc irelevanci nebo možná dokonce tomu, že by mohla úplně zmizet?
Levice má nezadatelné místo i na české politické scéně i ve světě a věřím, že nějaká forma levicové politické síly se vrátí i do Poslanecké sněmovny. Uvidíme, jak dlouho to potrvá samozřejmě.

Ale mít bez zastoupení ve velké politice lidi, kteří pracují, anebo nemít ve velké politice sílu, která bude usilovat o to, aby dnešní transformace, která je spojená s ekologickou krizí, s hospodářskými proměnami, s digitalizací atd., která by činila změnu lidskou, což vlastně byla vždy historická úloha sociální demokracie a levice, tak si myslím, že ta doba by byla v budoucnu dost nesnesitelná.

Pojďme se podívat na dění v ČSSD, v KSČM a potom se možná zkusme podívat obecně na to, jaká situace na levicové scéně v Česku je. Víme, že v pondělí rezignoval na post předsedy ČSSD – jak to ostatně sliboval po volbách – Jan Hamáček. Dosavadní vládní strana se poprvé za dobu samostatné České republiky nedostala do sněmovny a prochází debatou o dalším směřování. V jakém stavu podle vás sociální demokracie je? Dokáže chytnout druhý dech, o kterém Jan Hamáček teď tak mluví?
Myslím si, že to je otázka, na kterou nejen já budu umět odpovědět tak za rok a čtvrt, až bude po komunálních volbách, protože v té chvíli uběhne nějaký čas, který strana bezpochyby potřebuje na to, aby se začala proměňovat.

Problémy sociální demokracie jsou dlouhodobé a souvisí s tím, že strana se v jisté chvíli velmi modernizovala, proměnila se ze strany všelidové, která se snažila zahrnovat voliče z různých sociálních skupin, profesních skupin atd., na stranu kartelovou, na stranu, která redukovala roli členské základny ve fungování politické strany.

Řekněme, že po roce 2002, v roce 2006 nejpozději, tak činnost straníků byla omezená jen na to, aby dávali legitimitu stranickému vedení a to pak zastupovalo nejen straníky, ale i voliče strany v parlamentu a v televizi a v rozhlase atd. Ale tím se strašně oslabila role straníků a role stranické struktury a strana silně vnitřně zeslábla. Ukážu to na jednom příkladu, který je hodně spojovaný s Jiřím Paroubkem, i když začal dříve a pokračoval i později – to jsou masové velké komerční volební kampaně, kde ti členové vlastně najednou přestali být potřeba.

„Na dětství vzpomínám hrozně rád. Rodiče byli velmi pracovití, myslím, že to je vlastnost, kterou jsem po nich zdědil. Větší část života jsem prožil v komunismu, mám tu zkušenost, a proto nepřipustím návrat komunistického režimu. Máme svůj plán boje proti krizi. (předvolební spot ČSSD, 2010)“

Jiří Paroubek (bývalý předseda ČSSD)

Tak se pasivizovali a kromě jiného třeba ze strany odcházeli. Zase – úbytek členů strany není problém posledního roku nebo dvou. ČSSD měla dlouhodobě problém s tím, že řada členů do ní vstupovala, zůstávali velmi krátce a pak po velmi krátké době zase odcházeli. To znamená, byla tam velká fluktuace členské základny.

Takže když se bavíme o sérii volebních neúspěchů, které asi kulminovaly, dá se říct, teď tím, že se strana vůbec nedostala do Poslanecké sněmovny. Ale víme, že už neúspěchy byly předtím. Loni přišla o všechny mandáty v Senátu, které obhajovala. Bylo to celkem deset a teď zůstávají jen tři senátoři, ztratila zastoupení v Evropském parlamentu, na polovinu kleslo zastoupení v komunální politice. Když o tom takto mluvíte a uvažujete, nelze hledat v tuto chvíli aktuální důvod toho, že strana propadla i ve volbách do Poslanecké sněmovny jenom například to, že se pustila do vlády s Andrejem Babišem, o čemž se hodně mluvilo, že byla dlouhodobě stíhána třeba spory i s prezidentem Milošem Zeman? Prostě tam byly hlubší strukturální problémy?
Když to vezmu odzadu, tak vnitřní diskuze a konflikty v sociální demokracii v posledních letech dost ustoupily do pozadí. Víme i z nějakých průzkumů veřejného mínění, že strana, která dlouhodobě právě se slovem „konflikt“, „vnitřní konflikt“ byla spojovaná, tak tato charakteristika přestala být významná v posledním období.

Pokud jde o Miloše Zemana, tak samozřejmě to je významná figura, která má zase nějaký vliv na sociální demokracii. Ale nezapomeňte, že dnes celá řada představitelů strany a členů strany už je – ať už věkem, anebo profesní příslušností k nějaké výkonné politice – už z úplně jiné generace, než je Miloš Zeman. Pro mě, když bych měl popisovat, proč sociální demokraté především neuspěli, tak to je, že nezvládli reagovat na proměnu politického střetu, který přišel mezi lety 2010 a 2013. Vždycky si beru za mezník začátek léta 2013 a zásah Róberta Šlachty na Úřadu vlády…

„Touto kauzou jsme se začali zaobírat začátkem roku 2012. Chtěl bych hned na úvod říct, protože spekulací se objevovalo hodně – v žádném případě nebylo naším zájmem zabývat se politikou, jakoukoliv politickou stranou nebo něčím podobným. (14. 6. 2013)“

Róbert Šlachta (tehdejší ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu)

„Při razii proti politikům a lobbistům zajistila policie 150 milionů korun a desítky kilogramů zlata. Dnes detektivové obvinili sedm lidí a zatýkání podle všeho ještě nekončí. (Radiožurnál, 14. 6. 2013)“

…zatčení paní Nagyové, dalších lidí a vlastně pád vlády Petra Nečase. Protože to je takový velký symbolický mezník, kdy skončí po necelých 20 letech období, kdy hlavním tématem české politiky je levo-pravý střet: chceme školné, nechceme školné, chceme privatizovat důchody, nechceme privatizovat důchody, venkoncem chceme církevní restituce, nechceme církevní restituce anebo v zahraničních otázkách chceme uznat nezávislost Kosova, nechceme uznat nezávislost Kosova. Příkladů by se našla ještě celá řada.

Tento konflikt, kdy říkáme: česká politická scéna, to byla ta tradiční doba, dvě velké strany, pravicová ODS, levicová sociální demokracie, tak lusknutím prstu končí někde mezi lety 2010-2013 a jediným tématem, podél kterého se štěpí jednotlivé politické strany, je otázka korupce a otázka vztahu k 90. letům, která jsou považována za období, ve kterém korupce zaútočila na český politický systém a v té či oné podobě ho ovládla.

Sociální demokraté, když se jich zeptáte, jaký vztah mají k 90. letům, tak sociální demokraté po roce 1996 byli ústřední silou, která utvářela podobu 90. let. To znamená, těžko mohou říct: my odmítáme 90. léta. Sociální demokraté odmítali podobu transformace, jak s ní přicházel Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Ivan Kočárník atd., kteří byli u vlády v první polovině 90. let, ale zároveň se následně vlastně staly stranou establishmentu a do establishmentu se právě ještě v 90. letech dostali.

Pak je ta otázka korupce. Tam jenom můžeme zmínit Davida Ratha jako nejvýraznější příklad. Prostě sociální demokraté nemohli říct: ne, my jsme čistí jako lilie, my žádné korupční skandály nemáme. To umožnilo vyrůst. protestním stranám, ať to bylo politické hnutí ANO, které vyrostlo na odporu ke zkorumpovaným stranám 90. let, to jsou ta úvodní hesla. Ale stejně tak to umožnilo vyrůst například Pirátům s jejich autobusem Švindlbusem, který popisuje kauzy nějakých 90. let, ať už domnělé nebo skutečné. Je to zase antisystémová, antikorupční rétorika.

„Dneska jsme vám chtěli představit jeden autobus, kterýmu říkáme Švindlbus. Lidi mají někdy krátkou paměť, proto jsme vyrobili takovýto autobus, který by měl připomenout největší fixly a švindly minulý i tady tý vlády. (YouTube kanál Pirátské strany, 12. 9. 2021)“

Ivan Bartoš (předseda Pirátů)

Totéž Tomio Okamura – ať už Úsvit přímé demokracie nebo Svoboda a přímá demokracie.

„Za naše hnutí Svoboda a přímá demokracie SPD bych chtěl zdůraznit, že bojujeme proti korupci ve státní správě a ve veřejném sektoru. (24. 11. 2015)“

Tomio Okamura (předseda SPD)

Zase je to odpor k transformaci 90. let a zase je to odpor ke korupci.

Debata o roli stran v 90. letech asi nutně musela přijít v nějakou fázi českého politického a společenského života. Na druhou stranu, dá se říct, že ty strany tak trochu zaspaly možnost posunout se k nějakým novým moderním tématům, která jsou definující pro 21. století? Nakolik debata vyplývala z reality českého politického života a nakolik možná byla trochu uměle dosazená tím, že chyběla odvaha třeba načnout témata, která by byla relevantní pro 21. století?
Ten, kdo ustavil antikorupční rétoriku, antikorupční téma, tak s velkou dávkou pravděpodobnosti byl Andrej Babiš, který už tehdy měl k dispozici velkou mediální sílu, velký prostor na veřejnosti atd. On mohl určit směr.

„Chtěl bych říct, že korupce je zlodějna. To je normálně kradení. (Dvacet minut Radiožurnálu, 16.11.2011)“

Andrej Babiš (podnikatel a zakladatel iniciativy ANO 2011)

„Doufám a uděláme pro to maximum, abychom byli skutečně první, kdo začnou, kteří vás nepodvedou, protože náš národ byl tady podveden stokrát. (24.10.2013)“

Andrej Babiš (podnikatel a předseda politického hnutí ANO 2011)

Ten směr byl akceptován, což asi nějak odpovídá třeba i dlouhodobé nespokojenosti části veřejnosti se stavem politiky. Možná bych to zkusil ukázat ještě zpátky na levo-pravém sporu, protože když se podíváme na vládu Mirka Topolánka, na vládu Petra Nečase, tak sociální demokraté sice vždycky říkali: my nechceme školné, nechceme církevní restituce, nechceme sKarty, nechceme privatizaci důchodů, nechceme něco jiného. Ale pravicová většina velmi často – až třeba na to školné – ty ostatní věci prosadila.

To znamená, sociální demokraté, v závorce za nimi komunisté, nedokázali ochránit svoji klientelu, které říkali: my vás zastupujeme ve velké politice a ochráníme vás. Ve chvíli, kdy došlo na nějaké další systémové oslabení levo-pravého politického střetu, tak samozřejmě víme, že politické hnutí ANO nejprve vyplnilo prostor, který uvolnila politická pravice prostě zhroucením svého elektorátu po skandálech Nečasovy vlády.

To tam pak umožnilo vstoupit s antikorupční agendou, protože symbol… tak to samozřejmě nebylo, ale v podstatě zatčení předsedy vlády, to byl tak velký symbol, že to umožnilo pootočit podobou politického konfliktu. Pokud se mají sociální demokraté, respektive komunisté, respektive nějaká strana, která bude s těmito tématy sociálními, progresivními atd. přicházet, tak musí dojít k další proměně politického sytému.

„Dobrý večer, děkuju moc za to, že jste s námi počkali. Bylo to delší, ale zvládli jsme to. Je mi ctí vám představit vedení KSČM v novém složení, jak o něm rozhodl mimořádný sjezd a jeho delegáti. Prvním místopředsedou strany byl zvolen Petr Šimůnek. (23.10.)“

Kateřina Konečná

Pojďme se podívat, jak se situací nakládají komunisté – druhá strana, která se nedostala do Poslanecké sněmovny. O víkendu si komunisté zvolili nové vedení. Předsedkyní KSČM se stala europoslankyně Kateřina Konečná, která nahradila po letech v čele strany Vojtěcha Filipa. Víme, kam paní Konečná stranu povede a kam má vlastně KSČM namířeno, kam může mít namířeno ve chvíli, kdy se formátuje znovu česká politická stranická realita?
Komunisté po víkendovém sjezdu budou v podobné situaci jako sociální demokraté až také zvolí nového předsedu atd. To znamená, přestože sami vědí – a na sjezdu to zaznívalo –, že vnitrostranické debaty je poškozují a že by se neměli věnovat vnitřním sporům, ale právě oslovování voličů a navazování nějakých koaličních vazeb třeba k občanské společnosti, tak si budou muset vyříkat, co vlastně chtějí se svou vlastní organizační strukturou dělat.

Velmi často, příkladem je Praha, je členstvo strany velmi přestárlé. To znamená, třeba už jen z fyzických důvodů není schopné podílet se nějakou výraznou aktivitou na volebních kampaních. Otázka je třeba organizace mladých členů. Komunisté rádi říkají, že mají více mladých členů, než mají třeba Piráti členů dohromady. Velmi pravděpodobně to tak skutečně je, protože když máte desetitisícovou stranu, tak pořád, i kdybyste tam měla 10 procent mladých členů, tak holt vás je více mladých, než mají například Piráti dohromady. Ale otázka je třeba, jak lidi sdružovat – ať už tematicky, anebo třeba věkově, profesně.

Komunisté před listopadem fungovali na podnikové úrovni. To znamená, bylo snadné říct: ano, tady železáři, nádražáci, zaměstnanci státního úřadu, určitě i zaměstnanci Rozhlasu měli svou podnikovou organizaci KSČ, tak se scházejí na schůzích a něco tam dělají. To znamená, jsou to lidé s nějakým podobným sociálním profilem, podobnou profesní zkušeností, podobnými zájmy.

Ve chvíli, kdy byla zrušena možnost organizovat politické strany na podnikové úrovni, tak jste museli začít organizovat politické strany na územní úrovni, protože do sněmovny, městského zastupitelstva atd. kandidujete v nějakém jasně upraveném správním území. Ale to znamená, že přijde hutník, řidič rozvážkové služby a učitelka z mateřské školy a najednou máte lidi, kteří mají úplně rozdílné sociální zkušeností, úplně jiné profesní zájmy a mají třeba výrazně odlišný věk. To všechno vám velmi ztěžuje lidi organizovat tak, aby vám to dávalo nějaké produktivní výstupy.

Komunisté se tím zabývají velmi dlouho – už na sjezdech kolem roku 2007, tuším, uvažovali o zřízení okresních důvěrníků, kteří právě měli pomáhat při okresních výborech s tematickým organizováním členské základny. Abyste totiž měli způsob, když se vám někdo přihlásí, ať je to student, ať je to senior, ať je to hutník anebo intelektuál, tak abyste ho vlastně mohli ve straně zařadit do nějaké skupiny, která je mu habitem podobná. To je to, co komunisty čeká.

„Komunisté si zvolili nové vedení, jejich šéfkou bude europoslankyně Kateřina Konečná. Je odhodlaná stranu vrátit do Parlamentu, kde teď komunisté vůbec nejsou. (Radiožurnál, 23.10.)“

„Jdeme se poprat o každý hlas znova, chceme spolupracovat s levicovými subjekty, organizacemi i hnutími. Protože se domníváme, že teď není čas na to se štěpit, ale je nutné najít společnou cestu tak, abychom dokázali, že levicová politika v České republice nezůstane za hranicemi Poslanecké sněmovny v příštím období.“

Kateřina Konečná

„Předtím si ale KSČM bude muset utáhnout opasky, volební neúspěch totiž znamená dramatický pokles příjmů. Přispět by podle usnesení strany měli exposlanci, kteří dostali odstupné ve výši pěti platů. (Radiožurnál, 23.10.)“

„KSČM loni od státu za mandáty dostala asi 92 milionů korun, teď by podle exposlance Jiřího Dolejše měli komunisté dostat státní příspěvek 19 milionů korun a celkem za čtyři roky pak 40 milionů korun. Kvůli úsporám chce Kateřina Konečná také efektivně využít budovu v centru Prahy v ulici Politických vězňů, kde KSČM sídlí, a vycházet nejspíš přestanou také komunistické Haló noviny. (Radiožurnál, 24.10.)“

„KSČM má teď přes 26 tisíc členů a má tak nejsilnější členskou základnu ze všech politických stran v Česku. Počet jejích členů ale stále klesá, ještě v roce 1998 bylo komunistů 140 tisíc, v roce 1992 dokonce přes 350 tisíc. (Radiožurnál, 24.10.)“

Komunisté jsou jednou z mála stran v postkomunistickém prostoru, která se úplně neodstřihla od svého předlistopadového působení. Není to brzda v tuto chvíli, v roce 2021, ve chvíli, kdy strana uvažuje o nějakém novém zaměření, zacílení, o tom, že chce oslovovat mladé voliče? Je taková strana vůbec relevantní?
Možná bych vykročil na sever k našim polským sousedům, kde dnes existuje strana, tedy která se jmenuje Nová levice, ale dlouhou dobu to byl postkomunistický Svaz demokratické levice a v intelektuálním zázemí této strany SDL vznikla taková příručka dějin polské levice. Jsou tam věci, které se týkají první světové války, meziválečného období, druhoválečného odboje.

Zároveň jsou tam třeba úspěchy sociální politiky, třeba likvidace negramotnosti, opravdu velké chudoby někde na zemských periferiích, je tam výstavba bytových domů, sídlišť, je tam průmyslová modernizace, která se odehrávala za toho tzv. minulého režimu, za komunistického mocenského monopolu mezi druhou světovou válkou a začátkem 90. let. Oni se k tomu hlásí, protože říkají: ano, toto všechno je tradice levice. Berou z té tradice to pozitivní a vlastně říkají: ano, všechny tyto pozitivní věci jsou to, k čemu se hlásíme. Uvidíme, jestli komunisté v českém případě zvládnou takovouto myšlenkovou proměnu udělat.

Zároveň by u KSČM asi mohl kritik namítnout, že je otázka, jestli by to vůbec bylo důvěryhodné a legitimní od strany, která se nikdy neodřízla od své předchůdkyně, která se aktivně podílela i na likvidaci lidských životů, na ničení lidských osudů. Tam si asi KSČM bude muset zodpovědět ještě nějakou základní otázku, jestli se od toho chce více distancovat, nebo ne, což jí bylo v minulosti často vyčítáno…
V minulosti jí to bylo často vyčítáno. Jiří Dolejš byl klasickou ukázkou přístupu, kdy říkal, ale přece tady z 90. let jsou usnesení, která jasně říkají: my se distancujeme. Komunisté prošli velkou proměnou, kdy se přestali vnímat jako společenská avantgarda, vzdali se nároku na monopol, ať už politický, společenský a vlastně se stali plně systémovou stranou nejpozději ve chvíli, kdy začali podporovat vládu Andreje Babiše.

Samozřejmě, že komunisté v 50. letech se dopouštěli politických procesů a politických vražd, to by vám velká část dnešních členů KSČM potvrdila, odsouhlasila, asi by nebyli šťastní, ale prostě se ty věci historicky děly. Ale dnes pokud Kateřina Konečná, europoslankyně, žena s mezinárodní zkušeností, žena, která má samozřejmě i přístup k mezinárodní radikálně levicové debatě, ať jsou to debaty sociálního fóra, ať jsou to debaty strany severské levice a zelených, levicové platformy v Evropském parlamentu, tak může přicházet s úplně jinými tématy a vlastně s úplně jiným habitem.

To znamená, proměna KSČM směrem k oslovování nových členů, směrem k přibírání nových témat a směrem k nastolování vůbec nějakých témat do veřejné debaty, tak ve chvíli, kdybychom si říkali, že byla volba mezi nějakým křídlem paní Aulické Jírovcové, paní Konečné, nějakým křídlem řekněme otevřenějším a nějakým křídlem konzervativnějším, tak v případě, že paní Konečná se stala předsedkyní, tak cesta je otevřená mnohem šířeji, než kdyby vyhrál některý z jejích protikandidátů.

„V dubnu 2019 jste prohlásila, že musíte vést třídní boj a zničit kapitalismus. To je pravda, že jste to řekla? – Ne, to byl zjednodušený titulek, pane redaktore. Každopádně bych byla strašně ráda, kdybychom už se k třídnímu boji nevraceli, abychom bojovali boj, který je dneska na ulicích, aby lidé měli elektřinu a měli teplo. To je boj, který dnes vidím. – Ptám se na to zničení kapitalismu, jestli je pravda, že je to potřeba… – Myslím, že kapitalismus rozhodně není posledním zřízením, které tady máme, protože kapitalismus je založený na penězích a nemůže logicky vyhovovat 90 procentům společnosti. (Dvacet minut Radiožurnálu, 25.10.)“

Kateřina Konečná

Narazil jste na témata, která v tuto chvíli jsou relevantní pro voliče levicových stran nejenom asi v České republice, ale obecně v Evropě. Témata, která otevírá globalizovanější svět, inovace, otázky, které se týkají životního prostředí atd. Vidíte teď mezi politiky, kteří se pohybují na levici, ať už v ČSSD, v KSČM nebo možná i v jiných stranách, kteří by měli zájem a ochotu tato témata otevírat?
Jistě je tam vidím. Nakonec, když se podíváte do volebního programu ČSSD anebo i KSČM, tak celou řadu těch témat tam najdete. Není to tak, že program by napsal předseda strany nebo nějaký jeden člověk a nadiktoval to zbytku strany. Je to práce stranických expertů, poslanců, bývalých poslanců. Samozřejmě, že tam ty lidi najdete.

Ale proč to nakonec nerezonovalo před volbami? Protože co jsme slyšeli, byla častěji národovečtěji orientovaná rétorika, která se hodně vymezovala i vůči Evropské unii. Jak to, že se to potom nepromítlo do předvolební debaty?
Do předvolební debaty se to nepromítlo proto, že koalici Spolu se podařilo ustavit jako základní a jediné téma předvolební debaty, jestli je Andrej Babiš hodný člověk, anebo není. Ve volbách prostě šlo o budoucnost Andreje Babiše a nešlo v nich o nic jiného.

Ale viděli jsme, že sociální demokraté, když si vzpomenete na Janu Maláčovou, Matěje Stropnického, tak koncem léta letošního roku návštěvou v jedné ze severočeských firem, která pak byla medializována, dokázali na několik týdnů dostat do většího centra veřejné i mediální pozornosti otázku pracovních podmínek ve firmách. Jsem si třeba jistý, že sociální demokraté byli politickou silou, která do volební kampaně dostala téma bydlení a problémů s bydlením. Přinutila ostatní strany, aby se také k tomu tématu nějakým způsobem vztáhly.

To znamená, ona nějakým dílčím způsobem byla zastoupena ve veřejné debatě. Částečně si myslím, že to bylo třeba i nešťastné mediální rámování, kdy třeba debata o Green New Dealu, vlastně velkém modernizačním projektu, který předpokládá vznik nízkých stovek tisíc pracovních míst třeba jen ve stavebnictví v rámci zateplování, úprav budov, instalace solárních panelů, tepelných čerpadel, čehokoliv dalšího, tak vlastně byla zúžena na to, jestli se budou ve Škodovce v Mladé Boleslavi dál vyrábět naftová nebo benzinová auta, anebo jestli o tento primát přijdeme, jako kdyby to byl nějaký primát.

Pak, když jen vezmeme komunisty, komunisté byli vždy silně národně orientovaní. Také byli vždy výrazně konzervativní stranou, to znamená, antiněmecké tóny, antievropské tóny byly v kampaních komunistické strany, podobně jako třeba v kampaních ODS, ale tady jsme na levici, tak byly přítomny v podstatě po celou polistopadovou historii.

Když se momentálně mluví o tom, že možná může nebo nemusí začít probíhat nějaká rekonstrukce levice, strany ji slibují, ale je otázka, jestli se to potom přeloží do politické reality. Co za vás budou hlavní momenty, které se musí stát a kdo s nimi musí přijít? Je to poptávka voličů, kteří musí přijít třeba i s jinými nároky na levicové politiky nebo je to samotné fungování stran a odvaha politiků? Nebo to závisí ještě na něčem jiném?
Závisí to na tom, jestli politické strany zvládnou obnovit svou schopnost reprezentovat nějaké významné společenské skupiny nebo témata. Reprezentace je oboustranná záležitost, to znamená, nestačí, když přijde ať už Kateřina Konečná nebo – já nevím – Jana Maláčová, Lubomír Zaorálek, někdo ze sociálních demokratů a řekne: já zastupuji pracovníky v chemickém průmyslu a já zastupuji lidi, kteří chtějí větší ochranu životního prostředí a rozvoj elektromobility anebo zastupuji nějaké jiné téma.

Musíte docílit také toho, že lidé vás budou akceptovat jako svého zástupce ve vysoké politice. To znamená, že s nimi musíte být v kontaktu, musíte jim otevřít přístup k moci a k nějakému typu spolurozhodování o té věci. Musíte být schopný s nimi nějak ten kontakt udržovat.

Teď je pro komunisty i pro sociální demokraty úkol, aby dokázali zejména na okresní úrovni – protože nezapomeňme, že za rok jsou komunální volby – najít nové koaliční partnery. Teď tím nemyslím nové levicové politické strany, ale myslím lidi, kteří jsou ochotni se spojit a nechat se reprezentovat těmito dvěma levicovými politickými stranami. Zároveň s sebou nesou nějakou emancipační agendu. Protože vlastně to je ta charakteristika levicové politiky.

Levicová politika je politika, která člověku umožňuje vyrůst, umožňuje využívat vlastní schopnosti, umožňuje mu dále se rozvíjet. Proto levicová politika není jen politikou sociálních transferů, ale politikou, která má umožňovat člověku zažívat svobodu jako reálnou možnost. Ne svobodu cestovat přes hranice, protože nejsou víza, ale svobodu cestovat přes hranice, protože si to mohu dovolit a nemusím řešit, jestli mám na jízdenku nebo na letenku. Svobodu chodit do školy, která mi dává zhruba stejně kvalitní vzdělání jako dítěti z miliardářské rodiny, která bydlí někde přes kopec.

To znamená, celé spektrum lidí, ať už jsou to různí vychovatele, vzdělavatelé, ať jsou to lidé, kteří působí v nejrůznějších podobách občanské společnosti, která má právě tento cíl, všichni tito lidé mohou tak či onak být zastupováni levicovou politikou, ale je potřeba jim to říct, je potřeba jim to nabídnout, je potřeba jim říct, jak se to dělá a je potřeba je pozvat k účinné spolupráci.

Když si odskočím do Polska, tam také před nějakou dobou levice vypadla z parlamentu a před nějakou kratší dobou se vrátila zpátky. Podařil se jí návrat. Podařil se jí mimo jiné na tom, že se jí podařilo spojit s nějakými dalšími silami – v polském případě zejména s politickými stranami, které ale vlastně byly denně přítomné ve veřejném prostoru po celé volební období. Ať už na různých demonstracích, byly to akce, které se týkaly reprodukčních práv žen, ať to byly akce, které se týkaly exekucí, ať to byly otázky kácení v Bělověžském pralese, ať to byly otázky nějakých mezinárodněpolitických témat.

Ti lidé byli dlouhodobě aktivní ve veřejném prostoru, byli přizváni ke spolupráci na budování politické strany. To pozvání přijali a nyní, když se podíváte do poslaneckého klubu polské Levice v Sejmu, tak vidíte, že je tam významný podíl žen, významný podíl velmi vzdělaných lidí se zahraničními zkušenostmi a významný podíl mladých lidí. Zároveň také významný podíl lidí, kteří třeba byli ještě v předcházející komunistické straně před systémovou změnou. Ale tento mix, propojení různých sociálních zkušeností, profesních zkušeností, různého věku, umožnil levici vrátit se zpátky do Sejmu a stát se znovu jednou z významně relevantních sil polské politiky.

„V Polsku už spočítali většinu hlasů odevzdaných v nedělních volbách do Sejmu a Senátu, zvítězilo v nich Právo a spravedlnost s asi 45 procenty hlasů. V parlamentu bude po čtyřleté přestávce také polská levice. (Radiožurnál, 14. 10. 2019)“

„Státní volební komise oznámila, že po zpracování více než 90 procent odevzdaných hlasů získává nejvíce – téměř 45 procent – strana Právo a spravedlnost. Opoziční Občanská koalice 26 procent, Levice bezmála 12 procent, lidovci devět procent a krajně pravicová Konfederace téměř sedm procent hlasů. (Radiožurnál, 14. 10. 2019)“

Je to vlastně tato proměna, kdy přivedete do politiky nové lidi s jinými sociálními zkušenostmi. Automaticky získáváte jiný jazyk, automaticky získáváte jinou akceptaci v jiných třeba věkových skupinách, sociálních skupinách. Protože prostě když vám o 20 let jinak než někomu jinému, tak se díváte na jiné filmy, čtete jiné knihy, hrajete jiné počítačové hry a tím pádem vlastně automaticky trochu jinak přemýšlíte.

Pozorujete, že mezi českými voliči na jedné straně a mezi levicovými politickými stranami se děje to, co jste naznačil, že by se začínal měnit jazyk, jakým spolu mluví, měnila třeba témata, o jakých se mluví, měnil vůbec způsob, jakými se oslovují?
Myslím si, že to není v této chvíli ten případ, ale je to cesta, kterou je potřeba se vydat. Možná bych to zdvihl pro obě strany jako takový malý varovný prst, protože za rok jsou komunální volby. V takovém běžném okresním městě potřebujete přes 30 lidí na kandidátku a v takovém běžném okresním městě už dnes nemáte 30 lidí, kteří budou ochotni se na tu kandidátku napsat mezi svými členy.

Mnohem lepší cesta, než na kandidátku napsat příbuzné členů, aby byla plná, tak je právě vydat se touto cestou a oslovovat další aktéry, kteří by mohli se chtít být cítit reprezentováni právě ať už ČSSD, ať už KSČM anebo některou z dalších levicových stran. Ale samozřejmě strana Budoucnost ani nekandidovala ve sněmovních volbách, strana Levice úhrnem dostala nějakých 600 hlasů, takže to jsou v této chvíli spíš takové efemérní pohyby než politické strany.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Ondřej Franta

Související témata: podcast, Vinohradská 12, levice, KSČM, ČSSD