Allison Russell: Okvětní lístky mám sice polámané, ale pořád jsem květina

„Jsem matka, hudebnice, spisovatelka, queer, černoška a nevěřím v Americký sen, zato věřím snu o Americe, a snům Ruth Bader Ginsburg, Harriet Tubman, Breonny Taylor nebo Marshy P Johnson a naději mi dává i historická nominace Kamaly Harris,“ uvedla Allison loni, pár dnů před presidentskými volbami během Women's March ve velmi emotivním autobiografickém projevu, který nakonec se slavným producentem T Bone Burnettem zaznamenala. Tak drtivě otevřenému bolestnému vyznání se totiž žádný píárový životopis nevyrovná.

Než v patnácti letech utekla z domova, jinak by znásilňování adoptivním bělošským otcem asi nepřežila, přespávala na hřbitově, kde jí prý bylo tepleji než u matky trpící schizofrenií. Biologický otec, opuštějící rodinu po narození dcery, pocházel z Grenady, z rodiny nývalých černých otroků. Pro barvu kůže to ve škole Allison proto schytávala. „Vrať se do Afriky,“ slýchávala nejčastěji. Pak potkala svou první lásku, dívku, které na albu říká Persephone. „Zachránila mi život, a to co jsem doposud považovala za sexuální otroctví, pomohla přeměnit v něco krásného. Přivedla mne také k hudbě, která uvnitř mé hlavy umlčela nesnesitelné hlasy nutící mě nenávidět se,“ vysvětlila Allison, proč musela láskyplnou písničku o Perspehoně napsat, a zpívat v ní: „Okvětní lístky mám sice polámané, ale pořád jsem květina“.

Když poprvé uslyšela rock’n‘roll a začala zpívat a hrát na banjo, přišlo jí to, jako krvácení se kterým odchází z těla jed. Zanedlouho vstoupila do první úspěšné kapely Po 'Girl a po seznámení s budoucím manželem, kytaristou JT Nero, založili folkrockové Birds of Chicago. I po narození dcery byli stále na cestách, ale ani výborná alba, ani stovky odehraných koncertů jim větší úspěch, natož finanční zajištění nepřinesly. Allison se ovšem v bezpečí skupiny cítila šťastná, a myšlenka, že by vystupovala pod svým jménem, ji prý děsila. Nevěřila si, bála se jít s autorskou kůží na trh. Zlom přišel se vstupem do zásadní skupiny posledních let vzešlé z americké černošské komunity – Our Native Daughters. Po boku Rhiannon Giddens, Amythyst Kiah a Leyla McCalla získala nejen sebevědomí, napsala i svou první osobně laděnou skladbu Quasheba, v níž dala do paralely osud africké prababičky prodaného do otroctví s vlastní bolestnou zkušeností, a vyšlo ji z toho přesvědčení, že druhou stranou mince hrůzy  je odolnost přežít. „Upřímně řečeno, následné vyprávění mého příběhu, pod svým jménem, považuji za jednu z nejděsivějších, ale zároveň nejsvobodnějších věcí, které jsem dokázala po té, co jsem se odhodlala svého adoptivního otce obvinit ze znásilnění,“ řekla Allison.

Anglicko-francouzsky nazpívané sólové album Outside Child natočila Allison Russell s pomocí mnoha přátel a v produkci Dana Knoblera za čtyři dny způsobem, jak to dělá Neil Young: když skladba napotřetí nezní, jak by měla, letí do koše. Povedlo se, jen Allison stále trvala na koletivním autorství, přestože všechny skladby za přispění manžela napsala a hraje v nich na banjo a klarinet. Kamarádka, hvězdná zpěvačka Brandi Carlile, se na její trápení už nemohla dívat a tak zavolala šéfovi labelu Fantasy Records, aby se Allison na nic neptal a album vydal pod jejím jménem.

Končí skladbou Joyful Motherfuckers a s manželem v ní vzpomíná na babiččina slova o tom, že láska přemůže nenávist. „Traumata nikdy úplně nezmizí, ale to, že o nich veřejně mluvím, moji bolest redukuje na únosnou mez,“ shrnula své pocity Allison Russell a nám nezbývá než věřit, že díky nádhernému albu si od svých démonů konečně získala odstup.