Tyranie ajťáků, nebo tyranie chyb? Republikáni znovuobjevují antimonopolní politiku

Ve Spojených státech se v posledních letech politici z obou stran více zajímají o antimonopolní politiku. Zatímco v demokratické straně se menší frakce politiků, pro které byla antimonopolní politika důležitá, zachovaly z dřívějška (byť ji administrativy Billa Clintona a Baracka Obamy velmi zanedbávaly), u republikánské strany jde o překvapivější návrat. Mezi nejvýraznější republikánské antimonopolní průkopníky patří jednoznačně senátor za stát Missouri Josh Hawley. Ten letos dokonce vydal knihu The Tyranny of Big Tech, která si bere za terč technologické giganty. Osobní a politické minulosti Joshe Hawleyho i jeho knize jsme se již věnovali v podcastu Redneck (konkrétně v dílech 44 a 50). Nyní ji v češtině pod názvem Tyranie ajťáků vydal server Info.cz a my proto uveřejňujeme text vzniklý na základě zmíněného podcastu.

Kdo je Josh Hawley?

Josh Hawley slouží v Senátu teprve třetím rokem a je na senátorské poměry velmi mladý – tak mladý – narodil se v poslední den sedmdesátých let v malém městě nedaleko Kansas City v Missouri. Jeho otec byl místní bankéř, jeho matka učitelka, oba oddaní presbyteriáni. Navštěvoval samé soukromé školy, už jako teenager rád poslouchal Rushe Limbaugha. Na střední škole psal sloupek s názvem „State of the Union“, ve kterém byl tento vliv patrný: „V záplavě střílení ve školách, vypálených kostelů, střílení v židovských komunitních centrech a dalších případů hanebného násilí, které se šíří po naší kulturní krajině, není divu, že se objevuje hmatatelný dojem, že náš národ trpí kulturními neduhy. Někteří lidé říkají, že americké ustavující hodnoty jsou pod palbou,“ psal tehdy mladý Hawley.

Skutečnost, že vlivný republikánský senátor vydal knihu na téma antimonopolní politiky, je průlomová, a dá se tak pominout mnoho vad, které text má.

Po dokončení jezuitské střední pokračoval Hawley na Stanfordu. Studoval historii a napsal práci o Teddym Rooseveltovi, který je jeho zjevným politickým vzorem. I na Stanfordu pokračoval v psaní sloupků, tentokrát pro konzervativní Stanford Review, kterou spoluzakládal na konci osmdesátých let technologický magnát Peter Thiel. „Byl pravděpodobně nejschopnějším studentem, jakého jsem během čtyřiceti let učil,“ řekl pro Mother Jones profesor David M. Kennedy. Následně Hawley studoval práva na Yaleu. Postupně se propracoval k vedení zdejší pobočky Federalist Society, organizace, která má v posledních dekádách zdaleka největší vliv na konzervativní výklad práva ve Spojených státech a výběr jmenovaných soudců.

Není proto příliš velkým překvapením, že Hawley byl velmi úspěšný i po dokončení školy. Jako soudní asistent sloužil nejprve pod federálním soudcem Michaelem McConnellem (který není příbuzný s šéfem senátních republikánů Mitchem McConnellem, byť jsou oba z Louisville v Kentucky) a následně především pod dnešním předsedou amerického Nejvyššího soudu Johnem Robertsem. Právě během práce pro Robertse potkal Hawley svou budoucí manželku, která mu dělala soudní asistentku. Poté pracoval v DC pro právní firmu Hogan & Hartson a následně se vrátil do Missouri. V DC ale nadále spolupracoval například s neziskovkou Becket Fund for Religious Liberty. Dva případy, na kterých tu spolupracoval, skončily před Nejvyšším soudem. Druhý z nich „Burwell versus Hobby Lobby Stores“ se stal přelomovým v tom, že přiřknul části amerických korporací právo nedodržovat nejrůznější regulace, které se příčí náboženskému vyznání majitelů. V tomto případě šlo primárně o povinnosti vyplývající ze zavedení Obamacare ve vztahu k zdravotnímu pojištění a pokrytí antikoncepce.

V roce 2016 kandidoval Hawley na post nejvyššího státního zástupce v Missouri. Tři sta tisíc dolarů mu na kampaň přispěl například zmíněný Peter Thiel. Pod patronát si ho vzal také bývalý senátor za tento stát John Danforth. Hawley snadno vyhrál jak republikánské primárky, tak všeobecné volby – v těch dostal více hlasů než jakýkoliv jiný republikán v Missouri, a to včetně Donalda Trumpa. Ze zpětného pohledu se zdá vcelku absurdní rámování jeho kampaně, ve které se vozil po kariérních politicích, kteří šplhají z jednoho postu na druhý. Nebudu spekulovat o tom, jestli to už v té době věděl, ale něco málo přes rok po této reklamě se začal ucházet o křeslo v Senátu.

Jako státní zástupce v Missouri se připojil ke svým kolegům z jiných států v žalobě proti farmaceutickým společnostem v čele s firmou Purdue Pharma za jejich roli v opioidové krizi a především klamání veřejnosti, co se návykovosti opioidů týče. V senátních volbách roku 2018 nejprve Hawley hladce prošel republikánskými primárkami, ve kterých se mohl chlubit podporou Mitche McConnella i Donalda Trumpa. V listopadových volbách pak o přibližně pět procentních bodů porazil demokratickou senátorku Claire McCaskill. V Senátu se rychle stal pro mnohé komentátory možnou tváří posttrumpovských republikánů a symbolem obratu po ideologickém zemětřesení, které Trump ve straně způsobil.

Zprava proti elitám

Hawleyho aktivní zapojení do kulturních válek může trochu zastiňovat to, proč v posledních letech fascinoval tolik komentátorů jako možná tvář posttrumpovské Republikánské strany. „Jsme teď stranou pracující třídy. To je budoucnost,“ tweetoval Hawley den po loňských volbách. To jsou silná slova na muže, který má za sebou studium na ryze soukromých školách s celkovou cenovkou asi půl milionu dolarů. Nestojí ale úplně na vodě. Hawley se této role rozhodně dlouhodobě snaží zhostit. Uvědomuje si však, že nemůže jen kopírovat Trumpa. „Jeho styl je unikátní. Lidé, co se ho budou pokoušet napodobovat, vyzní jako laciní imitátoři,“ řekl předloni Hawley časopisu The Atlantic.

Hawley tedy naopak často mluví jazykem, který kdybyste zbavili kontextu, mohli byste si klidně myslet, že pochází z projevu Bernieho Sanderse. Mluví o tom, že 70 procent amerického bohatství je v rukou deseti procent nejbohatších Američanů, a o nutnosti obrátit se od „nové aristokracie“ k „pracujícím mužům a ženám“. „Noví aristokraté chtějí předělat naši společnost: chtějí řídit hospodářství, které funguje pro elitu, ale ne pro ostatní. Chtějí vymodelovat kulturu, které dominují jejich vlastní preference,“ řekl Hawley ve svém prvním velkém proslovu v Senátu. „Asi bychom se neměli divit, že se v komunitách pracujících šíří epidemie samoty a zoufalství,“ pokračoval. Zdůrazňoval přitom roli, kterou v boji proti této epidemii má hrát rodina, školy, církve, ale i družstva.

In God we antitrust

„Mojí největší obavou je, že by Silicon Valley mohlo skutečně určovat naši budoucí ekonomiku, což by znamenalo hospodářství, které funguje pro malou skupinu miliardářů, zatímco informace o všech ostatních by se monetizovaly. Jsou sociální média a obchodní modely, které je pohání, skutečně dobré pro naši ekonomiku a společnost? Na to se musíme ptát. Neměli bychom říkat jen: ‚Inu existují, takže musí být rámcově v pořádku.‘ Nejsou v pořádku. Jsou společensky škodlivé. Jejich ekonomický vliv je pochybný. Musíme o tom mluvit,“ řekl Hawley v roce 2019 pro Washington Post.

Šéfovi Facebooku Marku Zuckerbergovi v květnu roku 2019 poslal Hawley dopis, který lze číst jako vyhlášení války. „Na vašich bedrech leží povinnost ukázat, že Facebook bude pozitivně přispívat k životu Američanů. Na mých leží úloha chránit americký lid před silami, které parazitují na životě našeho národa,“ psal tu Hawley. Senátor se tak stal hvězdou senátních slyšení s hlavami technologických firem, se kterými se pouštěl do ostrých konfliktů.

Letos pak Hawley vydal zmíněnou knihu The Tyrany of Big Tech (Tyranie ajťáků). Tu mělo původně vydat nakladatelství Simon & Schuster, ale po Hawleyho podpoře protestům za zneplatnění loňských prezidentských voleb, které vyústily až ve vyrabování amerického Kongresu 6. ledna, se nakladatelství podřídilo tlaku veřejnosti a vydání knihy zrušilo. Hawley toho využil pro svou osobní kampaň a začal mluvit o tom, že je terčem cancel culture. Po knize pak vcelku očekávatelně během několika týdnů sáhlo jiné nakladatelství – konzervativně se profilující Regnery Publishing. Jako drobný fun fact bych tu zmínil, že o poznání menší Regnery využívá služeb společnosti Simon & Schuster jakožto distributora. Vlk se nažral, ale Hawley zůstal celý…

Hawley si vlastně nemohl přát lepší kampaň na podporu své knihy. Napsal i předmluvu nesoucí se opět v duchu výpovědi oběti cancel culture. Vcelku jsem se nestíhal divit, kolikrát se už v úvodní čtvrtině knihy objevuje slovo „já“. Je patrné, že čtete knihu amerického senátora, která má fungovat z velké části jako předvolební pamflet. Nicméně skutečnost, že vlivný republikánský senátor vydal knihu na téma antimonopolní politiky, je průlomová, a dá se tak pominout mnoho vad, které text má. Jestli se díky knize začne více konzervativců zajímat o tuto sféru politiky, je to výrazné plus. Bohužel ale některé pasáže Hawleyho textu mají nedostatky opravdu zásadní.

Hrdina Teddy

Josh Hawley svou knihu uvádí krátkým historickým exkurzem. Soustředí se vcelku očekávatelně především na osobou Teddyho Roosevelta, kterého vykresluje jako posledního velkého republikána, jenž mocně bojoval proti monopolistům a po jehož odchodu z politiky Ameriku ovládl „korporátní liberalismus“, který trvá až dodnes. Pro kohokoliv, kdo zná bohatou a mnohoznačnou historii amerického antimonopolního myšlení od 17. století až po dnešek, bude zjevné, že si Hawley vyzobává, co se mu hodí do krámu. Vše dobré je prostě republikánské a veškeré zlo představuje amorfní „korporátní liberalismus“. Inu, je to zjednodušující, ale mě osobně to nešokuje – něco takového jsem od knihy čekal.

Větší problémy začínají v momentě, kdy Hawley představí hlavního padoucha svého narativu. Oproti hrdinskému republikánovi Teddymu Rooseveltovi staví zlého demokrata Woodrowa Wilsona, který podle Hawleyho upsal americkou duši ďáblovi v podobě korporátního liberalismu. Na Wilsonovi lze zcela jistě najít z dnešní perspektivy mnoho vad. Jedná se o prezidenta, který například v Bílém domě pořádal promítání filmu Birth of a Nation, tedy snímku, který revitalizoval Ku-klux-klan. Hawley ale překročil pomyslnou hranici toho, co si v podobné knize můžete dovolit.

Jedna věc je, že zjednodušuje Rooseveltův vývoj. Jakkoliv totiž Roosevelt opravdu na počátku své vlády s vervou zvedl prapor „antitrustu“ a bojoval proti monopolistům, na přelomu nultých a desátých let jeho vášeň značně opadla a začal mluvit o tom, že existují dobré a špatné monopoly, v čemž jeho přístup trochu připomínal osobní vrtochy Donalda Trumpa. Roosevelt si taktéž nechával platit kampaně od George Perkinse, blízkého spojence jednoho z největšího tehdejších monopolistů J. P. Morgana. Ve volbách roku 1912 pak Roosevelt propagoval v rámci svého programu s názvem Nový nacionalismus zakopání válečné sekery mezi federální vládou a trusty a nabízel jim kooperaci zastřešenou právě jeho případnou federální vládou.

Komiksový padouch Wilson

To, že Hawley v zájmu vykreslení svého hrdiny zamlčuje nepohodlný kontext, bych byl u takovéto knihy ještě ochotný tolerovat. Jak ale senátor nakládá s historií Woodrowa Wilsona, je opravdu nepřijatelné. Wilson se ve zmíněných volbách roku 1912 nechal zásadně ovlivnit Louisem Brandeisem, přičemž v té době ve Spojených státech nebyl nikdo, kdo by byl jasnějším myšlenkovým otcem boje proti monopolům než právě Braindeis. S přihlédnutím k jeho radám zavedla Wilsonova vláda Claytonův zákon, o kterém Hawley píše, že zřídil Federální obchodní komisi (FTC), což není pravda. FTC byla zřízena samostatným zákonem a to, že tento regulační úřad Hawley vykládá jako ústupek monopolistům, je prostě absolutně mimo. „Tvrdit, že Claytonův zákon byl darem pro velký byznys, je jako tvrdit, že Violence Against Women Act byl darem pro muže, kteří bijí své ženy,“ píše Gilad Edelman ve své recenzi na Hawleyho knihu pro časopis Wired. Hawley Claytonův zákon podává jako kodifikování statu quo, zatímco realita je taková, že tento zákon vyztužil nedokonalý Shermanův zákon. Jestli nějaký kandidát ve zmíněných antimonopolních volbách roku 1912 prosazoval zachování statu quo, byl to republikán William Taft, který považoval stávající regulace za dostačující.

Nejhoršího překrucování se ale ve snaze vykreslit Wilsona jako prokorporátního patolízala Hawley dopouští, když vytrhává z kontextu jeho výroky. Pokusím se to ilustrovat na několika příkladech. „Wilsonovými slovy, nechme korporativisty řídit hospodářství, ať ‚většina mužů‘ jsou ‚služebníci korporací‘,“ píše například Hawley. „Většina mužů“ a „služebníci korporací“ jsou přitom v uvozovkách, což má dokládat, že jde o přímé citace Wilsona. Tak to skutečně je. Když si ale vyhledáte příslušnou poznámku pod čarou a v ní uvedený zdroj, kterým je jeden z Wilsonových kampaňových proslovů, zjistíte, že Wilson tu skutečně říká, že „většina mužů jsou nyní služebníci korporací“. Pro kohokoliv, kdo má tuto éru americké historie alespoň letmo nastudovanou, ale vcelku nepřekvapivě Wilson kriticky popisuje dle něj nepřijatelný aktuální stav. Hned vzápětí mluví o potřebě aktualizovat zákony a nabídnout Američanům větší ochrany před jejich zaměstnavateli a o tom, že současný stav je vychýlený ve prospěch korporací. Hawley tedy buďto neví, o čem se tu píše, nebo – v horším případě – naschvál manipuluje.

Není to ale bohužel jediný takový příklad. „Toto také byla práce, kterou by bylo nejlepší přenechat korporativistům a jejich politickému ekvivalentu, třídě expertů. Wilson stejně jako korporátní baroni, naprosto věřili v expertní a vědecký management, chtěl, aby řídily tehdejší vládu,“ píše o chvíli později Hawely. Porovnejte si toto tvrzení s citátem Wilsona: „Nechci, aby někde za zavřenými dveřmi ve Washingtonu seděla hrstka samolibých expertů a plánovala naši budoucnost,“ tvrdil ve svém proslovu, který přímo pojmenoval „Svobodní lidé nepotřebují hlídače“.

Třetí manipulativní příklad si vypůjčím opět z recenze v časopisu Wired. V jeden moment Hawley uvádí citát z jiného Wilsonova projevu: „Existence velkého byznysu je bezpochyby do velké míry nutná a přirozená.“ Pro Hawleyho je to další doklad Wilsonovy povolnosti ve prospěch monopolistů. Když si však opět přečtete celý zmíněný projev, ze kterého Hawley čerpá, zjistíte, že kontext je opět zásadně jiný. „Stavím se na tu stranu, na kterou by se měl stavět každý progresivista, s tím, že soukromé monopoly jsou neobhajitelné a netolerovatelné. Jsem ochoten tuto bitvu vybojovat a také vím jak,“ říká Wilson v tomto projevu jen o chvíli později. „Musíme zlomit partnerství mezi vládou a velkým byznysem,“ uvádí tu také.

Poslední faktická poznámka, kterou bych rád uvedl, se týká Farmářské aliance a Populistické strany, ve kterou vyústila. Ty sice Hawley chválí, jakožto záslužné bojovník proti monopolům. O několik stránek později ale vcelku nepochopitelně pranýřuje Wilsona za to, že osekal ochranná cla, s tím, že to uškodilo americkým výrobcům. O tom se samozřejmě můžeme bavit, nicméně kdyby Hawley skutečně znal americkou historii a historii populismu, věděl by, že osekání cel byl jeden ze stěžejních požadavků Farmářské aliance. William Jennings Bryan, kterého podpora populistů vynesla až k prezidentské nominaci za demokraty, velmi brojil proti clům republikána Williama McKinleyho s tím, že omezují přístup Američanů k levným výrobkům. Jak poznamenává Thomas Frank ve své loňské knize The People, No, američtí zemědělci byli historicky vzato většinou proti nejrůznějším clům, protože chtěli své produkty exportovat. Celý příběh je daleko mnohovrstevnatější, než jak ho Hawley vykládá. Možná Hawley pouze nezná historii, ale četnost a tendenčnost jeho nepřesností spíše nasvědčuje variantě, že alespoň částečně záměrně manipuluje.

Další věc je, že po démonizaci Wilsona historický exkurz v podstatě končí. Nedozvíte se tu nic o tom, jak velkou roli hrál antitrust v pozdějších letech administrativy Franklina Roosevelta, ani o tom, jak republikánské vynášení myšlenek Roberta Borka do nebes během reaganovských let nastartovalo úpadek antimonopolní politiky. Obávám se opět, že je to alespoň částečně proto, že by to komplikovalo Hawleyho černobílý ideologický obrázek. Drobnou výjimkou je alespoň Hawleyho přiznání, že to, co nazývá „korporátním liberalismem“, v posledních dekádách ovládlo vedení obou amerických stran. Daleko podstatnější je ale to, že z košaté americké antimonopolní historie vypichuje pouze dva velké hrdiny: Teddyho Roosevelta a sebe.

Spravedlivá kritika i nespravedlivá opomenutí

Po první historické části následuje hlavní stať o síle technologických gigantů. Osobně s Hawleym nesdílím jeho konzervativní náhled na svět, ale jeho rozbor toho, jak jsou chytré telefony návykové, jak sociální média mohou škodit rozvoji dětí a k jakým manipulativním technikám se technologické firmy ubírají, je popsán jasně, stručně a na rozdíl od předchozí části knihy poměrně věcně a fakticky. Bylo by sice chybou zaměřovat se v antimonopolní sféře pouze na Silicon Valley, ale Hawleyho kniha je v tomto jasně vymezená a tato volba dává smysl – technologičtí giganti jsou možná pouhou špičkou ledovce, ale má smysl začít u ní.

Hawleymu by se opět dalo vytknout, že se v částech, kde mluví o cenzuře na sociálních sítích, soustředí na mazání a omezování dosahů pouze konzervativních aktérů. Ale očekávat, že republikánský hrdina kulturních válek ve své knize bude upozorňovat na ekvivalentní problémy, se kterými se potýká americká levice, by bylo asi příliš. Myslet si, že Hawley uvede, že přes veškeré zásahy Big Techu jsou například na Facebooku dennodenně mezi nejsdílenějšími posty právě konzervativní média jako Fox News nebo Daily Caller, případně posty od Bena Shapira, by bylo asi taky přehnané.

V čem ale Hawley rozhodně předčí antimonopolní knihy svých demokratických kolegů, je kritika Obamovy administrativy v kontextu antimonopolní politiky, která je více než na místě. Do středu boje proti Silicon Valley a technologickým gigantům však Hawley staví výhradně sebe a žádnou pozornost nevěnuje například skvělé práci sněmovního antimonopolního výboru, který je před Hawleym o několik kroků napřed a republikánský senátor by v něm mohl najít více než silného spojence – jenže ho táhnou kupředu demokraté, zatímco republikáni jsou k antitrustu přinejmenším vlažní.

Co se týče návrhů na řešení, je tu různorodá směsice. Zajímavý je například návrh, který by umožnil uživatelům internetu vynutit si, aby technologičtí giganti přestali sledovat jejich pohyb po zbytku internetu. Trochu problematičtější je jeho volání po zrušení sekce 230 Communications Decency Actu roku 1996, díky které mají technologické platformy volnou ruku při mazání obsahu. Hawley v této pasáži vidí zdroj cenzorské moci Big Techu. Není ovšem jediný a kritika sekce 230 se neozývá jen z americké pravice. Zároveň je tu ale ten problém, že by její prosté zrušení mohlo způsobit buďto zaplavení sociálních médií nevhodným (například pornografickým) obsahem, nebo záplavu žalob za mazání různého obsahu. Jakkoliv apologeti Big Tech často zmiňují, že to znamená, že sekce 230 je v praxi nezrušitelná, konsensus nad touto otázkou je stále slabší. Opatrnější hlasy tvrdí, že sekci zrušit lze, ale je nutné ji nahradit jinou formulací, která by byla adekvátnější k realitě dnešního internetu než zákon z roku 1996. S konkrétním návrhem, jak by měla vypadat tato náhrada, však Hawley nepřichází.

Přes veškerou kritiku, je ale Hawleyho kniha pro určitý typ čtenáře doporučeníhodná. Ano, historická kapitola je příšerná a plná manipulací a senátor by ji ideálně měl přepsat. Zmíněná recenze od Gilada Edelmana v časopisu Wired, má nicméně k Hawleyho nepřesnostem a zamlčování i trochu pozitivnější výklad. „Vstřícnější odpovědí by mohlo být, že Hawley se snaží zaujmout konzervativní publikum, které by mohlo chválení Franklina Roosevelta odradit,“ píše Edelman. Možná to senátorův záměr nebyl, ale jeho knihu tak opravdu jde brát. Pokud jste tedy konzervativnější, může vám Hawleyho kniha posloužit jako snesitelný úvod do problematiky. Jestli ale po Hawleyho knize sáhnete, přečtěte si minimálně o Wilsonovi něco také od někoho jiného…

Autor je redaktor Alarmu.