Na okraji propasti: Libye deset let po smrti diktátora Kaddáfího stále nefunguje

„Oznamujeme světu, že Kaddáfí zemřel rukou revoluce. Je to konec tyranie a diktatury v Libyi.“ Byla to optimistická slova, kterými Abdel Háfiz Ghóka, mluvčí Dočasné národní přechodné rady (NTC), oznámil 20. října 2011 smrt libyjského vládce. O několik měsíců dříve, v únoru 2011, se Libyjci, vyburcováni povstáním v sousedním Tunisku, postavili proti režimu své hlavy státu, která byla ve funkci od roku 1969 a k moci se dostala převratem.

Rebelové měli silné spojence: V březnu 2011 dala OSN souhlas k vojenské operaci. Ta měla pomoci chránit civilní obyvatelstvo. Útoky, které pak NATO provedlo proti Kaddáfího armádě, významně přispěly k oslabení diktátora.

Krvavý Kaddáfího konec

Po měsících na útěku se naposledy ukryl ve městě Syrta na severu země, zhruba 450 kilometrů východně od Tripolisu. „Revolučního vůdce“ známého svým výstředním vzezřením obklíčili povstalci, kterým se pokusil uniknout stokou, nakonec ho ale lapili. Rebelové ho zabili mimořádně brutálním způsobem, načež svět obletěly fotky jeho zkrvavené mrtvoly.

„Nespokojenost velké části populace s Kaddáfího svévolným režimem byla způsobena ekonomickými a sociálními důvody, jako je růst cen potravin a extrémně vysoká nezaměstnanost mládeže,“ uvedla pro Deutsche Welle Hager Aliová, odbornice na Libyi z GIGA Institutu pro blízkovýchodní studia v Hamburku. Kromě toho se však ozývaly výzvy k nastolení demokracie a ukončení stávajícího i předchozího závažného porušování lidských práv, včetně masakru ve vězení Abu Salím v Tripolisu v roce 1996, při němž bylo zabito 1 200 až 1 700 vězňů. „Tento zločin byl charakteristický pro Kaddáfího dobu,“ vysvětluje Aliová.

O to větší byly naděje na nový začátek, ale už tehdy zaznívala varovná slova. Tehdejší generální tajemník OSN Pan Ki-mun varoval: „Před Libyí a jejím lidem stojí obtížná cesta plná výzev.“ Vyzýval také k větší spolupráci všech: „Libyjci mohou realizovat slib budoucnosti pouze prostřednictvím národní jednoty a usmíření,“ upozorňoval tehdy. Nakonec to bohužel zůstalo jen zbožným přáním. Nepokoje vyvrcholily v roce 2014 občanskou válkou.

Sjednoceni v povstání

„Její příčiny spočívaly převážně v mocenském aparátu, který Kaddáfí mnoho let budoval,“ vysvětluje Aliová. Jednou z Kaddáfího největších starostí bylo vojenské povstání.

Jeho strategie obrany spočívala v pokrytí strategicky důležitých postů v armádě rodinnými příslušníky. „Koupil si také ochranu od zahraničních žoldnéřů, a přitom udržoval nižší představitele libyjské armády odstřižené od moci,“ uvedla Aliová. To vytvořilo soupeření, které pokračovalo ještě dlouhé roky po smrti diktátora, doprovázené střety zájmů na regionální a kmenové úrovni.

Ženská osobní stráž svolná k sexu a teror západu: Kaddáfího ubili, před smrtí žadonil o milost

Jeho strategie obrany spočívala v udržení vysokých hodností a jejich rozdělení – stejně jako rodinných příslušníků – na strategicky důležité pozice. „Koupil si také ochranu od zahraničních žoldnéřů, a přitom udržoval nižší řady libyjské armády bez moci,“ uvedla Aliová. To vytvořilo soupeření, které pokračovalo ještě dlouhé roky po smrti diktátora, docházené střety zájmů na regionální a kmenové úrovni.

Během povstání různé skupiny spojovala touha svrhnout Kaddáfího. Ale po jeho pádu se aliance rozpadly. „Bylo to také proto, že neexistovala žádná fungující politická aréna, kde by bylo možné rozpory řešit a vyjednávat,“ vysvětluje Aliová. Neustále opakované volby navíc nevedly k národní jednotě.

V důsledku toho Libye zažila typický osud zhroucených států, státní moc se rozdrolila. Brzy tu byly dvě vlády: jedna v hlavním městě Tripolisu a druhá v pobřežním městě Tobruk na dalekém východě země. Aby ochránili nebo prosadili své zájmy, zasahovalo do občanské války stále více zahraničních aktérů, včetně Ruska, Turecka, Egypta a Spojených arabských emirátů. Žoldnéřská vojska financovaná zahraničními státy zůstávají v některých částech země dodnes, jak upozorňuje Deutsche Welle.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se například pokusil prosadit turecké nároky na zásoby plynu pod Středozemním mořem prostřednictvím spojenectví s tehdy mezinárodně uznávaným premiérem Fáizem as-Sarrádžem. Rusko, Egypt a Spojené arabské emiráty naopak podporovaly takzvanou exilovou vládu v Tobruku, která je spojena s mocným velitelem Chalífou Haftarem. Díky spolupráci s ním Káhira doufala, že zvládne usměrnit islamistické síly, zejména Muslimské bratrstvo. Evropané se naopak od počátku zajímali především o zamezení migrace Afričanů přes Libyi. Německý ministr zahraničí Heiko Maas proto v únoru 2020 prohlásil, že je důležité zahrnout do mírových rozhovorů sousední státy Libye.

Německý pokus o řešení

Iniciativ na ukončení občanské války, kterou charakterizovalo porušování lidských práv, a pokusů o nastolení nové stability v zemi byla řada, upozorňuje Deutsche Welle. Několik zvláštních vyslanců OSN se pokusilo přivést jednotlivé strany konfliktu k jednomu stolu, což se nakonec podařilo v rámci několika iniciativ – včetně dvou libyjských konferencí v Berlíně v letech 2020 a 2021. V únoru tohoto roku se libyjští aktéři dohodli a prozatímním premiérem se stal Abdal Hamíd Muhammad Dbaíbá. Prezidentské a parlamentní volby plánované na prosinec tohoto roku měly být připraveny pod jeho záštitou. Parlamentní volby se však nedávno opět o měsíc odložily. Vytoužené usmíření tak dosahuje zatím přinejlepším velmi pomalého pokroku.

„Mnoho problémů země zůstává nevyřešeno,“ říká Hager Aliová. Jednou ze základních výzev budoucí vlády je loajalita armády a milicí. „Existuje riziko, že ozbrojené síly nejsou dostatečně kontrolovány a že nebudou poslouchat rozkazy,“ uvedla expertka. Kromě toho je v zemi stále několik vysoce ozbrojených skupin, které by mohly ignorovat jakýkoli výsledek voleb. I deset let po Kaddáfího smrti zůstává demokracie, stabilita a nezávislost na vnějších mocnostech dost vzdálenou vizí budoucnosti v Libyi.