Zabráníme „vygumování“ poválečné architektury? Stavby 60. a 70. let stále vzbuzují silné emoce

12 fotografií

Abychom si už konečně uvědomili, že developeři – kteří koupí tak významné stavby jakými byly Transgas nebo obchodní dům Ještěd pouze proto, aby je co nejrychleji nahradili generátorem zisku v podobě architektonických banalit – se podobají biblickým jezdcům z Apokalypsy, musíme jejich počínání vystavit těžko zpochybnitelný účet. A protože běžná hodnotící kritéria, s nimiž státní památková péče tradičně operuje, mají bohužel v těchto případech nulovou relevanci, musíme začít pracovat s „tvrdými daty“ a s jejich pomocí také bilancovat.

Obchodní dům Prior v Pardubicích architektky Růženy Žertové, 2021 z let 1971–1974|foto:Jakub Potůček, Český rozhlas

Už proto, že neokonzervativce a neoliberály, které architekt Rem Koolhaas viní z likvidace poválečné stavební kultury, jelikož ztělesňuje blahobytné sociální státy, ani jiné ukazatele nezajímají. Ona „tvrdá data“ představují emise CO₂, které s výstavbou, provozem i likvidací budov logicky souvisejí. A navíc, jak prokázal letošní výzkum Českého rozhlasu, klimatické změny bere vážně podstatná většina občanů naší země. Proto si myslím, že uhlíkové bilancování může leckomu pomoci v tom, aby si vůbec uvědomil, jak absurdní cenu platí společnost za zisk jednotlivce.  

Čtěte také

Generace telefonních ústředen 70. let. Těžištěm tvorby Václava Aulického jsou telekomunikační budovy v Hradci Králové a v Praze

Abychom však mohli spolehlivě spočítat emisní stopu, která po zničeném kulturním a technickém dědictví zůstává přítomna, je nutné pokračovat ve výzkumu architektury 60. a 70. let. Především musíme dokonale poznat její anatomickou (materiálovou) podstatu, která je nositelem jak její estetiky, tak neúměrně vysoké stopy CO₂ zapříčiněné energeticky náročným československým průmyslem i stavebními procesy. Teprve potom se nám vyjeví alarmující čísla, která ještě vzrostou, přičteme-li k nim emise způsobené demolicí, realizací a následným provozem novostaveb. Zatím tak můžeme vycházet jen z dostupných údajů, z nichž je zřejmé, že např. pouze po ocelovém skeletu zdemolovaných „dvojčat“ Transgasu (sídla Federálního ministerstva paliv a energetiky) nám zůstalo truchlivé dědictví v podobě přinejmenším 4 273 tuny CO₂.