Nekrology Colina Powella, který zemřel ve věku 84 let na komplikace spojené s covidem, zmiňují dva protichůdné akcenty: uznání, ale i kritiku. Americká média jej přezdívala "zdrženlivým válečníkem", jeho pojetí a podmínky možného nasazení síly novináři nazvali "Powellovou doktrínou". Podle ní se mají Spojené státy silově držet zpátky a vojensky se angažovat jen tam, kde jsou ohroženy jejich zájmy. Úder armády pak musí být masivní, aby to co nejrychleji vedlo k porážce nepřítele.
Přesně tak Powell jednal, když byl náčelníkem generálního štábu, tedy nejvyšším vojenským velitelem Pentagonu, v administrativě republikánského prezidenta George Bushe staršího. Armádu iráckého prezidenta Saddáma Husajna, který od srpna 1990 okupoval Kuvajt, Američané (v čele koalice více než třiceti zemí) pod Powellovým vedením v operaci Pouštní bouře díky naprosté vojenské a technologické převaze rozdrtili během šesti měsíců.
Dva roky po tomto triumfu odešel Colin Powell v roce 1993 do civilu, jeho popularita mezi Američany byla ovšem tak vysoká, že zvažoval kandidaturu na prezidenta. "Colin Powell je speciální případ. Ve svých sedmapadesáti letech je nejrespektovanější osobností amerického veřejného života. Afroameričan, který překlenuje rasy, člověk, který překlenuje politiku," napsal o něm známý novinář a publicista Joe Klein v roce 1994.
Před volbami 1996 Powell nakonec od prezidentské kandidatury upustil, necítil prý, že o tento úřad skutečně vnitřně přesvědčeně stojí. Ale do nejvyšší americké politiky se pak znovu vrátil. George Bush mladší si ho po vítězství v prezidentských volbách 2000 vybral jako svého ministra zahraničí.
Powell prorazil historickou bariéru, stal se prvním Afroameričanem na místě šéfa americké diplomacie. Své vlastní doktríně se pak ale právě v této roli zpronevěřil. V únoru 2003 jménem Bushovy administrativy v OSN prezentoval údajné důkazy, že Saddám Husajn vyvíjí zbraně hromadného ničení.
Powellův autoritativní hlas překlopil názor amerických médií a tamní veřejnosti na stranu Bushovy administrativy. Prezident o několik týdnů později udeřil na Husajnův irácký režim. Vojenské vítězství bylo i tentokrát rychlé, ale Američané se následně ocitli uprostřed sektářské a občanské války v rozvrácené zemi.
Zbraně hromadného ničení - záminka celého vojenského tažení - se v Iráku nikdy nenašly. "Nejvíce se zlobím sám na sebe, že jsem ten problém nevycítil. Mé instinkty mě zradily," napsal Powell v roce 2012 ve svých knižních vzpomínkách. Svoji řeč v OSN, v níž pro prezidenta Bushe lobboval za úder na Husajna, označil za "skvrnu" na své kariéře. Ta byla nicméně opravdu výjimečná, lidsky i profesně.
Zraněn ve Vietnamu
Colin Powell se narodil v newyorském Harlemu do rodiny černošských imigrantů z Jamajky. V Bronxu, kam se přestěhovali, se po střední škole zapsal na vysokou školu City College, kde studoval geologii. Ale důležitější bylo, že se na univerzitě přihlásil do vojenského výcvikového programu. Po jeho dokončení se rozhodl, že s vojskem spojí svůj další život, a vstoupil do armády.
Dvakrát byl nasazen ve Vietnamu. Poprvé v roce 1962, kdy se před odchodem do zámoří oženil s Almou Vivian Powellovou, podruhé v roce 1968. V obou případech byl zraněn, při havárii vrtulníku v roce 1968 za cenu krajního rizika zachránil ostatní členy posádky. Dostal dvě Purpurová srdce, nejvyšší vojenské vyznamenání, ale domů do USA se vrátil rozčarován.
"Odešel jsem do Vietnamu skálopevně přesvědčen o ideálech a principech. Ale pak jsem viděl, jak se to drolí v eufemismech, lžích a sebeklamech," napsal později ve svých pamětech. V armádě ovšem zůstal, rychle stoupal i díky tomu, že si doplňoval vojenské akademické vzdělání.
Na začátku administrativy prezidenta Ronalda Reagana se stal poradcem ministra obrany Caspara Weinbergera a v roce 1987 se stal Reaganovým poradcem pro národní bezpečnost. O dva roky později dosáhl Powell nejvyšší možné vojenské hodnosti čtyřhvězdičkového generála.
A když si ho ten samý rok vybral dosluhující prezident George Bush starší za náčelníka generálního štábu, stal se Colin Powell nejen historicky nejmladším, ale také prvním Afroameričanem v nejvyšší vojenské funkci na ministerstvu obrany USA.
V této roli přešel do demokratické administrativy Billa Clintona, ale tam už na sebe narazili s ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou. Colin Powell byl proti americkému vojenskému zásahu v bývalé Jugoslávii. Albrightová to nechápala. "K čemu nám je, že máme nejlepší armádu, když vždy říkáte, že ji nemůžeme použít?" vybuchla v jednu chvíli Albrightová na Powella.
Ten později vzpomínal, že ho to rozčílilo na hraně infarktu. "Příslušníci amerických vojenských sil nejsou vojáčci na hraní, se kterými budete šoupat v globální stolní hře," odpověděl Albrightové. Její názor ovšem v roce 1992 převážil a Powell o rok později odešel do vojenského důchodu.
Když se na konci 90. let vrátil do Bílého domu jako ministr zahraničí prezidenta George Bushe, byl v očích Američanů suverénně nejdůvěryhodnější osobností jeho zahraničně-bezpečnostního týmu. I proto si Bush právě jeho vybral, aby před americkou a světovou veřejností obhajoval chystaný útok na Irák.
Biden lepší Trumpa
"Každé prohlášení, které zde dnes učiním, je podloženo zdroji, pevnými zdroji. Nejsou to domněnky. Předkládáme vám fakta a závěry založené na pevných důkazech," deklamoval Powell únoru 2003 na prezentaci v OSN slova, která ho pak měla pronásledovat do konce života. Žádné údajné zbraně hromadného ničení, kterými Bushova administrativa zdůvodňovala a ospravedlnila úder na Irák, nalezeny nebyly. A Powellův kredit zdrženlivého válečníka a důvěryhodného politika, která si před tím budoval desítky let a do značné míry si opravdu zasloužil, byl těžce poškozen.
Mezi jinými to vystihl i válečný novinář Thomas Ricks z listu Washington Post: "Powell si uvědomoval, že jeho působení ve funkci ministra zahraničí si bude historie pamatovat kvůli jeho lživému vystoupení v Organizaci spojených národů," napsal Ricks ve své knize Fiasko, ve které v roce 2006 popisoval americkou válku v Iráku.
Do druhé administrativy George Bushe mladšího už Powell s prezidentem nešel, v lednu 2004 se vzdal funkce ministra zahraničí a definitivně odešel do civilního života. "Ať mě soudí jiní. Já jen mohu sám sebe označit za úspěšného vojáka, který sloužil, jak nejlépe uměl," uvedl Powell v rozhovoru z roku 2007.
Politicky se hlásil k Republikánské straně, před volbami 2008 ale podpořil demokratického kandidáta Baracka Obamu proti republikánskému senátorovi Johnu McCainovi. A loni demokrata Joea Bidena, nikoliv obhájce Bílého domu Donalda Trumpa.
Trump svoji porážku nikdy neuznal, pokusil se zvrátit výsledky voleb a letos na začátku ledna podnítil své příznivce k násilnému útoku na Kongres. Collin Powell následně uvedl, že republikány už nepovažuje za svoji domovskou stranu. "V tuto chvíli se jen dívám na svoji zem, strany mě nezajímají," prohlásil Powell. Podle amerických médií tím následoval své instinkty vlastence a vojáka, který chce pro USA jen to nejlepší.
