Michael Kroh se zamyslel nad příčinami neúspěchu české levice v parlamentních volbách i nad její budoucností.
Marná sláva. Volby rozhodla amatérská taktika levicových stran. Ty vůbec nepochopily, o co v nich jde, zda bude vládnout vláda vedená Babišem nebo pravicovou koalicí. Zdůrazňované sociální otázky se mohly řešit právě pouze v rámci jednoho z uvedených uskupení, ne jinak. To bylo jasné dávno před volbami. Kdyby šly ČSSD a KSČM do voleb s heslem „Hlas pro nás znamená podporu Babišovy vlády“, nebo „Hlas pro nás znamená zabránit nástupu pravice“, část voličů by jim neutekla k ANO v panické snaze zachránit, co se dá. Příčinou prohry levice nebyla tedy strategie (ta byla v dnešní situaci víceméně správná), ale taktika. Ostatně podobnou chybu udělal i Okamura natěšený dobrými prognózami a dopadl také hůře než se čekalo.
Voliči chtěli od levicových stran slyšet, co udělají po volbách. Dočkali se ale jen vykrucování, mlžení, nic neříkajících, neslaných nemastných, alibistických vyjádření. Vratislav Roháč k tomu na stránkách !Argumentu poznamenal: „Těžko říci, co mohla ČSSD před volbami udělat lépe. Kladu si otázku, zda by v této situaci nemohlo pomoci, kdyby se ČSSD pokusila vymezit proti hlavnímu tématu voleb. Pokud už se kompromitovala vládnutím s Andrejem Babišem, mohla si za tímto svým rozhodnutím stát a pokusit se alespoň nabourat hlavní volební narativ, který jí vlastně nepřál.“ Skutečně obtížně lze hledat trefnější slova.
Na to, aby levicové strany vystupovaly jako nějaká „třetí, neutrální síla“, za současné konstelace voličských preferencí nemají sílu ani schopnosti. Jak teď bolestně poznávají, je lepší být „béčkem“ či „céčkem“ v Babišově vládě než nemít nic. Přitom na zastavení nástupu pravice bylo hlasů víc než dost, jen propadly. Babiš nepotřeboval vyhrát (to je zase jeho chyba, když kritizoval nemístně tvrdě kolegy z ČSSD), ale potřeboval, aby se alespoň jedna z levicových stran dostala do sněmovny. Chybělo k tomu málo, necelých dvacet tisíc hlasů. Strany, které se pohybovaly neustále okolo pětiprocentní hranice, si neměly dovolit luxus je odehnat. Dodnes přitom neznáme jejich povolební strategii. Byla vůbec nějaká?
V této situaci lze těžko obhájit tvrzení, že levici uškodila spolupráce s ANO. Proč by se voliči, kterým se nelíbila vládní účast, přesouvali právě k tomu subjektu, který jim měl vadit? To nedává logiku. Taková tvrzení slouží jen k zakrytí vlastní nerozhodnosti a alibismu, v některých případech dokonce ke zdůvodnění volby opačného tábora. Přesto je někteří politici ČSSD i KSČM opakují stále dokola.
Je třeba se vypořádat ještě s jedním hodnocením, které prezentuje zejména neúnavný bloger docent Valenčík. Ten vyčítá levicovým stranám „bezprogramovost“ a příklon k lacinému politickému marketingu. Obávám se, že se ale netrefil do černého, protože obě levicové strany programy mají, a ne zrovna špatné. Valenčík mluví o absenci „dobré teorie“ aniž by jasně vysvětlil, co tím má na mysli, a vyvrátil podezření, že hlavně dělá reklamu svým nadmíru abstraktním, veřejnosti (až na výjimky) z akademického světa zcela nesrozumitelným publikačním počinům. Jeho hlavní závěr o „strukturách, které navzájem kryjí své lumpárny“ se totiž dá použít proti pravici i Babišovi. Prostě do abstraktního logického vzorečku si můžeme dosadit cokoli. Použití marketingu je v dnešním individualizovaném, názorově roztříštěném světě běžné, problém ovšem je, když je špatný. A právě to se přihodilo levici.
Valenčík ale nadhodil zásadní problém. Mají se politické strany skutečně opírat o nějakou obecnou teorii? Pokud ano, do jaké míry? Rozhodně nemohou být derivátem či personálním zosobněním teorie. Levice využívá různé teorie, od marxismu přes ekonomické keynesiánství až po tzv. „kritickou teorii“ (pokračování Frankfurtské školy). Není to monolit, a proto jsou tyto teorie obsaženy v programech levicových stran a hnutí v různém mixu. Univerzální teoretický systém typu Hegelovy nebo Marxovy filozofie, který by zachycoval a komplexně řešil problémy 21. století, dnes nemáme. A pro složitost problémů doby jej ani mít nemůžeme. Ale to neznamená, že bychom nemohli mít dobré programy, protože nám jmenovaní velikáni společenskovědní teorie zanechali vědeckou metodu poznání, a pokud se jí budeme držet, můžeme minimalizovat zásadní omyly.
Co dělat?
V druhé části článku se budu zabývat budoucností. Po neúspěchu ve volbách se vždy vyrojí zástupy mudrlantů, kteří přesně vědí, co se mělo udělat a co sami neudělali. Na rozdíl od nich nechci dávat hraběcí rady, spíše ukázat na problémy a naznačit možné varianty řešení. Tedy přesně to, co má dělat „dobrá teorie“, po níž volá docent Valenčík.
Ten má pravdu, když jako jednu z klíčových příčin neúspěchu levice považuje postupný intelektuální sestup. Ten je ovšem spojen s personální vyprázdněností a nadměrným pragmatismem. Zejména sociální demokraté prosluli svojí schopností likvidovat při první příležitosti své špičky a nejpozději při prezidentské volbě v roce 2003 prokázali v přímém přenosu, jak jsou rozděleni. Toto rozdělení se nepodařilo ani za další desetiletí překonat (s výjimkou krátké epizody Jiřího Paroubka). Trvá dodnes, i když se už nedělí na zemanovce (většina jich odešla v roce 2010 do jiné strany) a antizemanovce, ale na liberální „progresivisty“ a klasické sociální demokraty. Mnozí z prvních jmenovaných sice formálně nedezertovali, ale fakticky v těchto volbách přešli k protistraně pod záminkou „obrany demokracie“. A ukazuje se nadmíru jasně, že Hašek s „tradicionalisty“ a Netolický se Šmardou a Petříčkem dlouhodobě v jedné straně zůstat nemohou. Foldyna, Zimola, David a další to už zabalili, ale sociálně demokratické, levicové názory si zachovali.
Podobně je na tom KSČM. „Progresivistické“ kvazi-liberální křídlo vedené Jiřím Dolejšem neustále nasazuje na údajné „stalinisty“ a „nostalgiky“ aniž by bralo v úvahu, že se za třicet let po sametové revoluci mohli názorově posunout. Upřímně řečeno, taková Marta Semelová sice uctí památku Klementa Gottwalda, ale ani ona nevolá po návratu před listopad 1989.
Pokud vezmeme v úvahu ještě přehršli různých skupinek levicově a vlastenecky založených osob, naskýtá se zde možnost personálně přeskupit levicové subjekty a učinit je tak transparentnější a přitažlivější pro příslušné skupiny voličů. Mělo by se tak dít poklidně, gentlemansky a s perspektivou budoucí spolupráce, podobně jako to bylo na Slovensku. Mám-li být upřímný, „řežby“ soupeřících proudů na narychlo svolaných sjezdech se dost obávám. Výsledkem podobných soubojů bývá obvykle oboustranná frustrace a další pokles popularity u veřejnosti. Pokud navíc k personálnímu přeskupení nedojde a nevytvoří se na půdorysu stávajících stran dvě socialistické (či chcete-li levicové) strany (národní a liberální, prounijní), bude se muset tohoto úkolu chopit někdo třetí, někdo, kdo nemá ani ty skromné příspěvky za hlasy ve volbách, ale disponuje alespoň vybudovanou strukturou. Bude-li se pokračovat dál jen s jinými vedeními, levice může zmizet z parlamentu natrvalo.
Předpokládám, že pravicová koalice, která zatím ukazuje silnější pud sebezáchovy než levice, vydrží minimálně jeden až dva roky. Pak může neuspět v komunálních, senátních či naposledy v krajských volbách, a začne poločas rozpadu. Ale rozpadnout se může i ANO, pokud by Babiš odešel z politiky, nebo byl zvolen prezidentem. A levice? Ta má šanci se na tuto možnou situaci připravit. Prvním počinem by mohla být podpora prezidentské kandidatury Andreje Babiše nebo někoho jím podporovaného, protože v dnešních podmínkách levicový prezidentský kandidát nemá šanci na zvolení. Podobně by se mohlo postupovat i v senátních volbách. Ano, bude to jen „béčko“, „druhá liga“, ale časem se subjekty nalevo od středu mohou „vykopat“ do ligy první. Mají to v rukách a snad příště už své voliče nezklamou.