Lidovky.cz: Poslední svazek v řadě má aktuální název: Afghánistán. Bondy ho napsal v roce 1980. Je v něm něco, co rezonuje v dnešních globálních souvislostech?
Všechna dystopická sci-fi, která varují před globální katastrofou, jsou aktuální stále. A tak je tomu i v případě Bondyho Afghánistánu. Že tehdy, na počátku osmdesátých let, když Sovětský svaz podnikl invazi do Afghánistánu, si Bondy vybral jméno této nešťastné země jako symbol, byla spíše náhoda. Ale vzhledem k tomu, jak se situace v Afghánistánu nadále vyvíjí, získává tento symbol opětovně na výmluvnosti a další aktuálnosti.
  |
Lidovky.cz: Dají se vysledovat témata, která by se táhla veškerým Bondyho prozaickým dílem?
Bondy nebyl v pravém smyslu prozaik, tedy povídkář nebo romanopisec. Jeho prózy jsou zatíženy filozofickými úvahami spíš esejistického rázu, bývají v nich autorovy osobní zpovědi; časté jsou motivy cesty, pouti – a to nejen „v tomto světě“, ale i pouti duchovní.
Jeho příběhy jsou situovány do různých historických i prehistorických dob, v nichž shledával obdobu se situací dnešního světa. Tedy rozvrat, úpadek, mocenská zvůle, převládající beznaděj a boj s ní. Občas jsou to i ty utopické, respektive dystopické vize vzdálené budoucnosti. Těžko však najít motiv či téma, které by byly vždy přítomny ve všech jeho prózách.
Lidovky.cz: A jdou spojnice Bondyho dílem jako celkem včetně poezie, esejistiky, divadelních her?
Snad ona povýtce osobní výpověď, sdílení osobní zkušenosti. Tam, kde se Bondy pokoušel o téma jemu vzdálenější, o „neosobní“ stylizaci, šlo vesměs o díla nepříliš zdařilá. Ale součástí jeho osobnosti bylo též přesvědčení, snad možno říci i víra v nutnost boje proti diktaturám, totalitním režimům, víra v to, že se přece jen jednou musí podařit nastolit onu „říši svobody“. Jeho marxismus byl zcela antisystémový, průzračný, byť dogmatický, a měl mnoho rysů víry vskutku náboženské. A tu se snažil předávat dál.
Lidovky.cz: Takže Bondy psal víc z vlastního života než z fantazie?Rozhodně víc z vlastního života. Ale je dobré mít na paměti, že začínal jako surrealista a v něčem zůstal surrealistou celý život. Byly mu tedy blízké i dimenze podvědomí, snu, fantazie; na jeho životní zkušenosti by empirie nestačila.
Lidovky.cz: Dá se v jeho případě mluvit o vzorech či inspiracích?
Jistěže dá. V mládí se orientoval na zmíněné surrealisty, na avantgardu, a tedy vše, co měli pro sebe za určující oni, bylo určující i pro něj. Stále více se mi jeví být patrné, jak byl ve svých začátcích ovlivněn například Nezvalem nebo Bieblem. K jeho „totálnímu realismu“ ho jistě inspirovali třeba Jiří Kolář a Jan Hanč. Později se vracíval například k Erbenovi a vím, že miloval George Trakla. Ale Bondy byl mimořádně sečtělý, takže inspiračních zdrojů bychom mohli jmenovat mnoho.
Lidovky.cz: V řadě Bondyho prózy některé tituly chybějí, třeba Cesta Českem našich otců, Agónie, Epizóda, Cybercomics – proč se na ně nedostalo?
Ta řada v nakladatelství Akropolis byla od začátku koncipovaná jako výběrová. A šlo také o praktické záležitosti, například jednu z jeho nejlepších próz Leden na vsi vydal Torst dvakrát a to druhé vydání ještě není vyprodáno. Cesta Českem sice vyšla už dost dávno, ale ve značném nákladu. A co se týče jeho próz psaných na Slovensku, upřímně řečeno, s výjimkou Dlouhého ucha je nepovažuju za moc dobré, nemám tedy ani příliš chuť je edičně znovu připravovat.
Lidovky.cz: Je Bondyho pozůstalost zpracovaná, nebo se dají čekat ještě objevy jako třeba loni právě zmíněná novela Dlouhé ucho?
O pozůstalosti vydávám průběžně zprávy ve stále znovu doplňované bibliografii, kde je i soupis rukopisů nebo korespondence. Je k dispozici na stránkách knihovny Libri prohibiti. Desiderat už je tam pramálo, ale jsou – a třeba se ještě někdy něco po desetiletí postrádaného objeví.
Lidovky.cz: Jaké je o dílu Egona Bondyho povědomí v zahraničí?
V zahraničí je Bondy pořád jen málo známý, překladů není mnoho. Nedávno publikovala německá bohemistka Alfrun Kliemsová, ale to je odborná publikace, kterou čtou zase jen odborníci. Jan Faktor se podílí na přípravě překladu jeho memoárů Prvních deset let do němčiny. Více překladů je třeba v polštině či slovinštině; nedávno vyšel francouzský překlad sbírky Totální realismus. Ale v angličtině pořád skoro nic.
Lidovky.cz: Je tedy Bondy příliš český, literárně passé, či snad čtenářsky moc náročný?
Velmi „čeští“ – tématy, typem humoru, zakořeněností v české kulturní tradici – byli třeba Hašek, Čapek nebo Hrabal, a všichni tři ve světě prosluli. V tomto ohledu byl Bondy „český“ méně. Cestu Bondyho próz do světa ale zřejmě blokují ty filozofické a politické exkurzy, které od čtenářů vyžadují značnou dávku nejen trpělivosti, ale také vzdělání.
Pak je to opravdu přílišná svázanost ne s dobou, ale s prostředím českého undergroundu 70. a 80. let, o němž ví málo nebo nic i většina českých čtenářů, natož čtenářů v zahraničí. To se týká i obou próz, které diskutovanou ediční řadu uzavřely. A je tu ještě něco: řada Bondyho témat se totiž dříve či později objevuje i u autorů „velkých národů“, autorů neskonale věhlasnějších a mnohem víc čtených.
Lidovky.cz: Například?
Například v Houellebecqově knize Možnost ostrova jsou aspoň tři ústřední témata, která se již dávno vyskytla u Bondyho. Za prvé vize civilizace, která nastoupí po tomto lidstvu. Za druhé vize degenerace druhu homo sapiens. A za třetí evokace toliko pudového sexu bez stopy lásky, která volá po tom, aby takto strukturovaná lidská bytost byla dříve či později „překonána“, nahrazena čímsi „vyšším“. A podobností je tu víc.
Jenže Houellebecq je světový autor a vynikající stylista, takže číst jeho prózy je něco pro „labužníky“. Kdežto Bondy tato témata prezentoval nejdřív v samizdatech a pak v maličkých českých nákladech. A kromě toho mu vždy šlo o myšlenku, kdežto o eleganci stylu se nikdy moc nestaral, na čtenáře žádný ohled nebral, mám-li to říci slušně.
Lidovky.cz: Nenazrál čas, abyste sepsal Bondyho monografii?
Nenazrál. Ale letos v listopadu mi vyjde v Torstu kniha o české undergroundové literatuře, kde je toho o Bondym hodně. To zatím musí stačit.
