7°C
Napsal oceňovanou biografii o Husákovi a od Miloše Zemana (77) dostal vyznamenání. A potvrzuje, že se za totality informovalo o nemocných prezidentech intenzivněji než nyní. Jak to na Hradě napříč desetiletími vypadalo, když jeho pán „marodil“, Blesku řekl historik Michal Macháček (35).
Objevují se srovnání, že vzhledem ke komunikaci Hradu o prezidentově zdraví je to u nás jako v Sovětském svazu. Sedí to?
„Já bych se snažil ty věci pojímat střízlivě. Můžeme udělat různá srovnání toho, jak se kde komunikuje a jak funguje věčné dilema mezi veřejným zájmem a právem člověka na soukromí. S tím, že už asi docházíme k názoru, že dnes v Česku převažuje veřejný zájem i vzhledem k té klíčovosti funkce prezidenta republiky v našem systému. Problém je, že u nás nejsou tímto způsobem nastaveny zvyklosti. Na rozdíl od Francie (je povinnost informovat o zdravotním stavu hlavy státu, pozn. red.) či Spojených států. Tam se i před volbami tradičně dává k dispozici veřejnosti celá zdravotní dokumentace kandidáta.“
Jak to bylo v SSSR s informováním o zdraví vůdců? Třeba u Brežněva se dodnes spekuluje, jestli v roce 1982, kdy Kreml oznámil, že zemřel, už nebyl po smrti nějakou dobu…
„Ano, v Moskvě to bylo složité. Údajně i sám Brežněv uvažoval o odchodu, ale vzhledem ke světové politické situaci i situaci uvnitř té komunistické věrchušky, mu to vlastně nebylo dovoleno. To bývá velmi časté v historii, že si politický vůdce svoji neschopnost vykonávat mandát uvědomuje, ale jde i o to, jestli je vybrán vhodný nástupce a jestli s tím souhlasí lidé kolem.“
A co tedy o Brežněvovi lidé věděli?
„Informovanost byla slabá, proto převažovaly spekulace. Ty přiživovala jeho veřejná vystoupení, na nichž bylo vidět, že trpí zdravotními indispozicemi. Byla tendence pořád říkat, že vůdce je v dobrém stavu. Tenkrát byla studená válka, takže nešlo jen o to, co si mysleli lidé v Sovětském svazu, ale co si myslel svět. Něco jako: když je náš vůdce v pořádku, je i naše říše v pořádku.“
V naší historii zemřeli ve funkci dva prezidenti: Gottwald a Zápotocký. Jak si vysvětlit, že dnes, v roce 2021, nemáme skoro žádné informace, kdežto o nich noviny informovaly co den včetně tlaku či tělesné teploty?
„Záleželo na situaci a hloubka zpráv byla také různá. Soukromí, ba zdraví předlistopadových prezidentů bylo spíše tabuizováno. Přesto, či právě proto vznikaly různé spekulace třeba i o tom, že ten člověk už nežije, že ho zavřeli, protože se dostal do nemilosti zbytku komunistů. A stát si uvědomil, že nejlepší způsob, jak spekulacím zabránit, je začít aspoň formálně informovat. Bylo to hodně vidět u Antonína Zápotockého předtím, než roku 1957 zemřel na problémy se srdcem, a týkalo se to také Ludvíka Svobody. Tam také po čase začaly chodit pravidelné zprávy, které zveřejňovalo Rudé právo.“
I u prvních prezidentů hrálo zdraví roli, abdikovali Masaryk i Beneš. Měli to v něčem podobné?
„Oba na tom byli už velice, velice špatně. Víme u Masaryka, že měl problém i se podepsat, tak mu vyrobili faksimile – razítko s podpisem. Měl problémy s pohybem a vědomím, někdy nekomunikoval nebo přecházel do angličtiny a bylo vidět, že velice trpěl. Když skončil, měl dokonce říci, že je konečně volný. U Edvarda Beneše byl odchod uspíšen politikou, protože nesouhlasil se schválením nové ústavy, kterou považoval za nedemokratickou.“
Což mě přivádí i k dnešnímu stavu. Odehrává se tu politická změna a prezident se zatím neúčastní. Vidíte tam tuhle paralelu?
„Jestli tam já vidím nějakou paralelu, tak tu, že u lidí, kteří jsou zdravotně indisponovaní, jsou určité stavy. Tedy že se někdy cítí lépe a jsou schopni více věcí, někdy hůře, až mohou být i paralyzováni ve schopnosti vykonávat úřad. Nikdo ale asi zcela přesně nedokáže, či nechce dát odpověď, nakolik se jedná o stav trvalý. Všechny ostatní paralely, které slyšíme ve veřejném prostředí, jsou problematické, protože jsou motivované politicky nebo osobními sympatiemi.“
A tlačila za dob Masaryka a Beneše veřejnost na informace?
„Ty politické důvody to příliš neumožňovaly a nebyl zájem o tom moc informovat. Bralo se to tak, že byla důležitější úcta k prezidentskému úřadu a převažovalo to nad nějakým veřejným zájmem.“
Je možné, že to Hrad dnes vidí stejně?
„Řekl bych, že ano, ačkoliv i nejbližší okolí prezidenta se může dostávat do improvizace, netřeba za vším vidět nekalosti. A myslím si, že to je i názor části veřejnosti, že by se k těmto otázkám mělo přistupovat velice taktně. Přetrvává tady ten monarchistický pohled na prezidentský úřad.“
Ludvíka Svobodu museli dokonce odvolat zákonem. Proč?
„On už roku 1973 nechtěl ani kandidovat podruhé, ale byl přesvědčován politickými kruhy. Nebylo totiž jasné, kdo by nastoupil po něm. A Gustáv Husák nechtěl jít na Hrad a uvolnit reálně silnější pozici šéfa komunistů. Přitom už tehdy bylo vidět, že Svoboda na tom není zdravotně dobře, i prezidentský slib za něj museli říci. Přišla série zdravotních problémů, roku 1974 už byly i napsány nekrology, ale podařilo se mu z toho dostat. Pak docházelo k různým diskuzím a my dodnes ještě s naprostou určitostí nevíme, jestli je pravda, že on nechtěl odejít. Třeba jeho rodina to popírá. Každopádně asi nebyl ve stavu, kdy o tom mohl vědomě rozhodnout, a tak byl připraven ústavní dodatek, kdy bylo řečeno, že když je prezident rok zdravotně indisponován, může být zvolen prezident nový. Mezi lety 1974 a 1975 pak velkou část pravomocí vykonával předseda federální vlády, což byl Lubomír Štrougal.“
Dnes se jako příklad transparentnosti uvádí, jak Hrad informoval o Václavu Havlovi. Bylo to vskutku tak?
„Bylo to něco nového. Před rokem 1989 se o těchto věcech informovalo omezeně a najednou jsme měli svobodné volby, otevřenější systém i média a nového prezidenta, který byl zdravotně indisponován. Okolí prezidenta, a s ním i média, byly vystaveny neznámé situaci. Stávalo se v začátcích, že reportéři byli na střechách nemocnice a filmovali Havlův nemocniční pokoj. Sama prezidentská kancelář se i díky těmto incidentům učila komunikovat.“
Jak by to tedy měl Hrad ideálně dělat, když je prezident nemocen? Nejen nyní, ale i na věčné časy?
„Asi by tam měla být větší transparentnost k veřejnosti. Ta má právo znát pravdu, nakonec dala prezidentovi mandát v přímé volbě, a předešlo by se tím různým dohadům. Ale není to jenom jednostranné. Také komentátoři a oponenti by mohli udržovat větší dekorum.“
