Jan Němec: Nemusíš to vydržet

Ta zkušenost nebyla dobrá, přesněji řečeno byla hodně špatná. Kromě jiného jí prý bylo naznačováno, že se jako žena na režisérku stejně nehodí a ve škole vlastně plýtvá časem.

Čtěte také

Jan Němec: Hildegardina píseň

Je to jenom jeden střípek z mnoha, které se objevily v reakci na červnovou performanci studentů pražské DAMU Nemusíš to vydržet. Iniciativa měla upozornit na to, jak občas probíhá výuka na uměleckých akademiích v Česku. Zkráceně řečeno, pot, krev a slzy, ve výjimečných případech dokonce i další tělesné šťávy.

Sám jsem na JAMU studoval, současně však také na Fakultě sociálních studií. A už před těmi asi patnácti lety jsem vnímal, jak nesrovnatelná prostředí to jsou. Zatímco na sociálních studiích se kladl důraz na korektnost, na JAMU se osobní hranice překračovaly, jako by šlo o schengenskou zónu volného obchodu. Zatímco na Fakultě sociálních studií se myslelo, na JAMU se myšlením tak trochu pohrdalo, protože tam se všechno rovnou žilo. Ale také: Zatímco na sociálních studiích jsem se cítil jako v muzeu voskových figurín, na JAMU se alespoň něco dělo. I když často něco trochu divného.

Čtěte také

Jan Němec: Příběhy jako mentální cukr

Iniciativa Nemusíš to vydržet se ptá na věci, které i já považuju za podstatné. Například: skutečně o lidech platí to, co o olivách, že ze sebe to nejlepší vydají teprve pod tlakem? Akademie to předpokládají, a i já vlastně věřím, že kontrolovaným tlakem lze člověka posunout dál. Smyslem žádného skutečného vzdělávání asi není nechat člověka na pokoji. Ale co když se ti, kteří tlak vykonávají, sami přestanou kontrolovat? Nemusí to nutně být extrémní tlak, který vyvíjejí, jde spíš o to, že se tlačí na měkké tkáně, jako je vědomí vlastní důstojnosti, sexualita nebo jiné druhy intimity. Tlačí se tam, kde by se nejspíš nemělo ani dotýkat. 

Mám pocit, že na akademiích se však především zapomíná, že tlak není jediná hybná síla. Existuje také tah. Jako pedagog JAMU vidím, kolik nadšení v sobě studenti mají. A toto nadšení je obvykle posouvá dopředu daleko účinněji než vnější tlak okolí.  

Čtěte také

Jan Němec: Rozdrolit beton, obnažit nosníky

A další otázka, kterou Nemusíš to vydržet klade: Nakolik je možné institucionálně kolonizovat osobní prostor? Podle mě to akademie dělat musejí, i když je to z podstaty věci rizikové. Na rozdíl od standardních univerzit chtějí a potřebují celého člověka: nejenom hlavu, ale také srdce a tělo. V opačném případě se z nich stanou stejně aseptické linky na tituly, jaké už se provozují na většině humanitních nebo sociálních fakult. Jenže nemělo by právě že jít o kolonizaci, ale naopak o demilitarizovanou zónu. Každý, kdo chce vstoupit do osobního prostoru studenta, by v ideálním případě měl projít bezpečnostním rámem, který zjišťuje přítomnost kovových předmětů. Nevěřili byste, co lidi nosí po kapsách.

Jako bývalý student JAMU totiž znám dost těch, kteří to opravdu nevydrželi. Nikdy jsem si nemyslel, že by šlo o ty méně talentované, naopak. Nedává smysl vybírat na přijímacích zkouškách citlivé jedince, a pak na nich experimentovat s různými druhy anestetik. Jan Werich říkal, že dobré divadlo začíná dobrým vrátným, a také akademie teď budou muset sebe sama promyslet od začátku.