Předvolební Lazebník v Národním – nezáživný hudebně i scénicky

Oporou premiéry byl orchestr Národního divadla, jehož členové prokázali vysoké umělecké kvality. Hráli precizně na obdivuhodné technické úrovni, jiskřivá předehra zazněla čistě a průzračně. Ale skutečný rossiniovský esprit jí hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka nedodalo. Zněla málo barevně, ve výrazu nepříliš plasticky, její brilantní hudba působila místy až sterilně. Překvapilo také, že předehra není prováděná v kritické edici Alberto Zeddy, v celém světě běžné.

Necitlivost v přístupu k žádoucí lehkosti se promítla i v samotném provedení opery. Sólové party by potřebovaly být podstatně důsledněji vypracovány, například v provedení koloratur zůstali pěvci Rossinimu hodně dlužni. Navíc jejich hlasy nezněly vždy dostatečně průrazně a tak, ačkoliv dirigent orchestr tlumil, nezřídka se v jeho zvuku ztrácely. Místy byly znatelné rytmické diference mezi pěvci a orchestrem i nejednotnost ansámblů, často ovšem způsobená příliš rychlými tempy („Questa bestia…“ v 1. finále).

Že působili pěvci ve svých rolích nepřesvědčivě také herecky a výrazově, je však důsledek režijního vedení Magdaleny Švecové. Režisérka sice v zásadě respektuje podstatu stylu rossiniovské opery buffa a nepouští se do násilných úprav, ale jako by si s brilantní komedií nevěděla rady. Někdy inscenuje divadlo na divadle (Almavivovi hudebníci jsou složeni z části i z hráčů operního orchestru vystupujících po schůdkách z orchestřiště), chvíli je to pokus o realitu, chvíli zase o stylizaci. Ústřední postavou Lazebníka sevillského má být vtipný, nonšalantní a rtuťovitě hbitý Figaro. Ale v režii Magdaleny Švecové Figaro vedle ostatních aktérů zapadá, je jen jedním z mnoha.

Vše se děje na strohé dvouúrovňové scéně Davida Janoška – v horní stěžejní části je Rosinina postel, v dolní pod velmi nízkým stropem jsou uklizeny květináče s kaktusy, které jsou na jevišti různě přemisťovány, aby bylo možné se o ně co nejlépe píchnout. Režisérka nevyužívá plně komediální potenciál díla. Místo skutečných gagů a vtipu se na jevišti pořád opakují snadno předvídatelné žerty a žertíky – kromě hojně využívaných kaktusových ostnů jsou vděčné též monumentální schody na kolečkách, a když se na konci Figaro nepříjemně skřípne přelézaje balkonové zábradlí, není to vskutku žádné překvapení. A nezapomeňme na vtip opsaný – dunící hlavy vojáků, to je proslulý gag z jednoho dílu legendární série o četnících se Saint Tropez (Četník a mimozemšťané).

Herecké akce jsou málo vypracované, jednotlivé situace nevypointované, například uplácení Basilia Almavivovým prstenem je obtížně postřehnutelné. Skutečné herecké uchopení a ztvárnění rolí chybí a charaktery postav – těch skvělých rossiniovských postav a postaviček – jsou prakticky nečitelné. Herectví nahrazují dokola omílané nenápadité tanečky a stylizované pohyby (pohybová spolupráce Martin Pacek), které nejsou v souladu s povahou hudby.

Dodávané rádoby vtipné scény dokonce pozornost od hudby odvádějí, například když je k pěvecky náročné a divácky vděčné árii Bartolově v 1. dějství v pozadí narežírovaná scénka s Ambrogiem, uvíznuvším a vlajícím na popojíždějících schodech. Jiří Sulženko se může v té chvíli snažit sebevíc, ale pozornost publika je upřena jinam. Co vedlo režisérku k degradujícímu pojetí Bartolovy služebné Berty, těžko říci. Její Rossinim předepsané kýchání je přehnaně ječivé, při árii o stáří, mládí a lásce musí pěvkyně odhodit šaty a v tričku s červeným srdcem na prsou a bílých trenýrkách provádět prostocviky s atrapou cukety a činkou, samozřejmě z kaktusů. A především – hojně vystavovat na odiv své jakoby nadmíru zarostlé podpaží. Hudba a obsah árie tu jsou zcela nepodstatné. Ale přesto tato nevkusná eskapáda nedokáže přebít tu předchozí – Bertino pozadí vystrčené na publikum při vpádu vojáků do Bartolova domu.

De facto současné kostýmy Kateřiny Štefkové zcela odpovídají vágnosti režie – nikterak neodrážejí charaktery postav. Ve světlém letním odění s červenými kšandami a mohutným knírem vypadá Figaro spíše jako ztracený cirkusový klaun. Drobný Petr Nekoranec svým zjevem hraběti Almavivovi neodpovídá, vedle Rosiny vzbuzuje dojem, že je její mladší bratříček. Je sice zprvu v obleku a plášti moderního střihu, následně však vypadá už jen jako klučina a při převleku za dona Alonsa jako Chaplin, bez jakéhokoliv atributu učitele hudby. Rosina je v prvním dějství především v černých šatech, později už v pestrém kostýmu, na němž jsou našity obrovské bimbající se červené třešně. Je to drobnost, ale v předvečer parlamentních voleb nepřehlédnutelná. Postava dona Basilia zaniká v čemsi nevýrazném a našedlém, doktor Bartolo je takřka permanentně oděn v rudém kostkovaném pyžamu a nevzhledném županu – odchází tak i ven k notáři!

O čem se tedy v Praze hraje? Patrně pouze o v Rosininých polštářích zašitých penězích, které dívka teatrálně a dramaticky rozhazuje po jevišti v domnění, že ji Lindoro – Almaviva podvedl.

Pěvcům nebylo v tomto pojetí co závidět. Adam Plachetka provedl pěvecký part Figara sice spolehlivě a s jistotou, celkově byl však jeho výkon překvapivě matný. Z minulých produkcí jsme u něj byli zvyklí na výraznější hlasový projev. Přestože se snažil svou postavu náležitě ´prodat´, nepůsobil v této režii jako impulsivní a bystrý lazebník, ale spíše jako usedlý sedlák, který chce mít hlavně už od všeho klid. Za jevištní ztvárnění Almavivy Petr Nekoranec není zodpovědný, tentokrát však nebyl mladý nadaný tenorista plně přesvědčivý ani pěvecky. Jeho světlý tenor je sonorní ve střední poloze, výšky však nebyly vždy intonačně čisté, zněly úzce a zastřeně. Druhá Almavivova árie se sborem před koncem opery se v Národním divadle vypouští.

Mezzosoprán Rosiny, Islanďanky Arnheiður Eiríksdóttir, má sopránový charakter nejen svou světlejší barvou, ale i rozsahem. Umělkyně zpívala ovšem spolehlivě, se znělými, jasnými a trochu ostřejšími výškami. Roman Vocel byl jako Basilio nevýrazný pěvecky i herecky. Překvapivě malá znělost jeho hlasu nemohla dát této postavě patřičnou váhu a důraznost. Slavná árie o pomluvě proběhla, aniž by dosáhla potřebného důrazu. Že mu chyběla v hereckém projevu žádoucí komediální důstojnost a celková přesvědčivost, už není jeho vina. Lucii Hájkovou lze jen litovat, že musela ztvárňovat Bertu v tomto pojetí, necitlivý režijní přístup se na jejím pěveckém projevu nepodepsal příznivě.

Nejvýraznější byl ze všech pěvců Jiří Sulženko. Při ztvárnění doktora Bartola dokázal zužitkovat a zúročit veškeré své předchozí zkušenosti s touto rolí, a díky nim tak na jevišti vytvořit skutečnou komediální a plně přesvědčivou postavu. Životnou a přirozenou. Přirozeným Fiorellem pak byl Lukáš Bařák, Ambrogia charakterizovaného akrobatickými pohyby ztvárnil Anton Eliaš. Sbor Národního divadla nastudoval kvalitně Pavel Vaněk.

K rossiniovskému lesku v hudebním nastudování a celkovém provedení měla tato inscenace daleko. Stejně jako k chytrému vtipu a jiskřivému šarmu, kterým dílo oplývá. Dlužno ovšem dodat, že premiérové publikum odměňovalo pěvce potlesky na otevřené scéně a na závěr zahrnulo inscenátory i účinkující aplausem.