Dne 1. července letošního roku uplynulo čtvrtstoletí od nabytí účinnosti platného zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. Je nutné si připomenout, že dosáhnout jeho přijetí nebylo zdaleka jednoduché.

 

Devadesátá léta 20. století lze v historii advokacie charakterizovat jako „čermákovské období české advokacie“.[1] Byly to roky obnovení nezávislosti české advokacie a její stavovské samosprávy. O tom, že to byla i doba vysvětlování, osvěty a diskusí o povaze profesních komor a názorů na tzv. zrušení povinného členství v komorách, je dochována celá řada písemných pramenů, lze však dosud čerpat i ze vzpomínek žijících pamětníků. Patřím do skupiny pamětníků, a mohu tak sledovat, jak pravdivá je teze, že historie se opakuje. Připomeňme si, co se tehdy událo.

První kroky k nezávislosti advokacie se odehrály v prostředí, v němž ekonomové usilovali o tržní hospodářství, s odstupem času by se dalo dodat, že skoro až za každou cenu. Karel Čermák v úvodníku únorového Bulletinu advokacie nazvaném Advokacie a tržní hospodářství v roce 1991 napsal:

„Na trzích bývá i ten, kdo má o slušné poměry na něm dbát. I k němu existují nějaké vztahy. U nás jde o vztahy ke Komoře. Komora má být tím, kdo na trh dohlíží, kdo ho chrání, kdo ho povzbuzuje a rozvíjí, kdo se na něm sám nepodílí, ale komu ti, kdož na trhu své hodnoty nabízejí, za dohled a ochranu – ať rádi či neradi – platí. Máme jednu výhodu. Dohled a ochranu si organizujeme sami. Komora je naše stavovská organizace. Její chování na trhu není motivováno ziskem, vždyť sama na tom trhu nepodniká, ale není motivováno ani tím, že všichni, kdo na trh vstupují, musí být úspěšní. Ona jen určuje, kdo na trh smí a jak se tam má chovat. K zákazníkům i konkurentům. Neděste Komoru nářky nad vaším nespravedlivě špatným místem na trhu. Komora místa nepřiděluje a zákazníky neurčuje. Trh je nebezpečné místo. Tlačenice je dnes tu a zítra onde… Trh je nebezpečné místo. Ne každý se na něm udrží.
Je trh nebezpečné místo? Ne pro toho, kdo ví, jak se na něm chovat. Kdo ví, co je to být profesionální, podnikatelský, dynamický. Přeji vám, abyste byli úspěšní.“[2]

 

V roce 1991 již vedle sebe existovaly dvě profese, advokáta a komerčního právníka, a rovněž jejich dvě stavovské komory.[3] Události, které pak vrcholily o pět let později, začaly snahou o spojení těchto komor.

„Dobré rozhodnutí to bylo, ale taky dost obtížné. Pro politiky v čele s Václavem Klausem bylo celkem evidentní, že se dvěma právnickými komorami je možné se vypořádat líp než s jednou. Divide et impera, tedy rozděl a panuj. Obě komory by bývaly soutěžily v tom nejhorším, v čem by mohly. Jak přijít k větším penězům, jaké výhody získat a jak zvýhodnit přijímání svých členů, prostě, aby každá měla co nejvíc. Někteří komerční právníci měli takové tendence – my budeme dělat obchod, to vy stejně neumíte, a vy si dělejte ty ex offo trestní věci. Tomu bylo třeba zabránit. S JUDr. Ing. Radovanem Karasem, jejich předsedou, se to nakonec přeci jenom podařilo dát dohromady a oni na jejich sjezdu odhlasovali sloučení. A pak to bylo třeba prakticky provést. V tom jsme my byli velice vstřícní,“[4] vzpomínal po letech Karel Čermák.

V lednu 1994 zvolený předseda České advokátní komory Martin Šolc v úvodníku čtvrtého čísla Bulletinu advokacie nazvaném Program o prioritách mimo jiné napsal:

„Podřídit celou činnost Komory v roce 1994 režimu silných priorit. Zasvěcený čtenář ví, že priorit existuje celá řada: zákon, sjednocení, dořešení otázky komor a, dá-li bůh, příprava příští konference … promiňte, sněmu … a to včetně celého nového systému základních stavovských předpisů, a pak taky všechny ty praktické kroky ke spojení dvou pravděpodobně ne zcela sourodých organismů, jakými jsou orgány obou komor, jejich kanceláře atd… Řadu kroků v jiných sférách činnosti Komory totiž nelze učinit, aniž bychom nejdřív znali odpovědi na otázky jako: Bude nás v příštím roce tři nebo pět tisíc? Budou v naší zemi existovat dvě odnože nezávislého právnického povolání, nebo bude stav jednotný? Bude Komora nadále veřejnoprávní institucí s povinným členstvím a pravomocemi vztahujícími se na jakékoliv poskytnutí právní služby, nebo se snad prosadí závěry porady ekonomických ministrů z konce února a z Komory, kterou znám, se stane spolek advokátů, který se bude snažit svůj vliv a svoji váhu vytvářet spíše ‚de facto‘ než ‚de iure‘?“[5]

V Bulletinu advokacie č. 6-7/1994 byl pak publikován analytický dokument Postavení advokacie v České republice, určený parlamentu, vládě a dalším ústavním institucím. Vláda naopak dne 15. června 1994 přijala usnesení, v němž koncipovala teze k problematice sdružování v profesních komorách.[6]

Nad návrhem připravovaného zákona o advokacii se pak rozhořel střet o povahu budoucí Komory a též ostatních profesních komor. Ten se odehrával – obrazně řečeno – na všech frontách. Následující ukázky jsou jen nepatrným výňatkem z toho, co bylo v roce 1995 publikováno v Bulletinu advokacie v rubrice Tisk o advokacii.

Dne 23. prosince 1994 přinesly Hospodářské noviny zprávu Ministr spravedlnosti podporuje povinné členství v advokátní komoře: „Povinné členství v právnické komoře je zakotveno v novém návrhu zákona o advokacii, který připravuje Ministerstvo spravedlnosti. ‚Ministerstvo vychází i nadále z principu povinného členství, protože si myslí, že advokáti musí být nezávislí na státu. Velmi často totiž zastupují zájmy klientů v právních vztazích, kde na jedné straně je stát,‘ řekl na včerejší tiskové konferenci ministr spravedlnosti Jiří Novák. Tento zákon sice podle ministra rozšiřuje v určitém směru vliv státu na advokátní komory, nicméně základní atribut, povinné členství, v něm zůstává. Podle J. Nováka tento přístup není v rozporu s usnesením vlády, které doporučovalo nepovinné členství v profesních komorách, protože usnesení ‚předpokládalo určitou možnost odlišného postupu s ohledem na zvláštnosti jednotlivých oborů‘.
Ministr také popřel možnost, že by komory novým zájemcům bránily ve vstupu do advokacie, protože jsou stanovena jasná pravidla, kdo se může stát advokátem. Pokud uchazeč splňuje podmínky, a přesto není zařazen do seznamu advokátů, má právo domáhat se soudního přezkoumání takového rozhodnutí. J. Novák míní, že je tím prakticky vyloučeno, aby se komora chovala elitářsky.“[7]

„Již samo nastolení problematiky povinného či nepovinného členství v advokátní komoře je nepřesné a zavádějící. Je totiž třeba rozlišovat mezi spolky a zájmovými sdruženími na straně jedné a zákonem upravenou samosprávu na straně druhé. V prvém případě, v němž ti, kdo se sdružili, sami rozhodují o cílech a podmínkách tohoto sdružení, lze hovořit o členství. V případě samosprávy, ať již je založena na principu územním nebo osobním – např. profesním či stavovském, jde vždy o rozsah pravomocí a vymezení okruhu osob, na které se tyto pravomoci vztahují. Toto vymezení musí provést zákon a nemůže být ponecháno na libovůli toho, kdo má samosprávě podléhat. Advokátní komora pak není a nikdy nebyla spolkem či zájmovým sdružením, nýbrž samosprávou, jejíž kompetence včetně působnosti státních orgánů v této oblasti jsou upraveny zákonem. Otázka tedy nestojí tak, zda má být v advokátní komoře povinné či nepovinné členství, nýbrž tak, zda advokacii má být ponechána samospráva, jak je tomu i v jiných demokratických státech a jak je tomu již od dob Rakousko-Uherska i u nás,“[8] uvedl v Hospodářských novinách z 12. ledna 1995 předseda Nejvyššího soudu Otakar Motejl.

„Pokud jde o nezávislost advokacie a o etiku advokátské práce, zcela falešně ji spojujete s povinným členstvím v advokátní komoře. Je to právě toto povinné členství, které omezuje nezávislost advokátů, neboť je činí závislými na ‚stavovské organizaci‘, která, bez jakékoli kontroly občanů, chce sama kontrolovat vstup advokátů do profese a vykládat etiku jejich práce,“[9] vysvětloval svůj postoj tehdejší premiér Václav Klaus v dopise ze dne 3. února 1995 adresovaném Českému helsinskému výboru.

„Pro zachování samosprávy advokacie, včetně přesného vymezení subjektů, na které se kompetence této samosprávy vztahují (což bývá nepřesně označováno jako problematika povinného či nepovinného členství v komoře, i když zde o žádný členský vztah nejde), se vyslovili nejen představitelé advokátní komory a komory komerčních právníků, ale i předseda Nejvyššího soudu, předseda Soudcovské unie České republiky a někteří vysokoškolští učitelé. Na argumenty, kterými své stanovisko zdůvodnili, v zájmu stručnosti odkazuji, protože je plně sdílím. Mezi nejdůležitější náleží poukaz na to, že v případě advokacie kromě obecných argumentů pro samosprávu některých intelektuálně náročných a se zvýšenou odpovědností spojených povolání svědčí pro samosprávné uspořádání nezbytnost nezávislosti advokáta na státních orgánech, která je potřebná z hlediska plného prosazování a ochrany zájmů uživatelů právních služeb,“[10] řekl v rozhovoru pro Zemědělské noviny dne 10. února 1995 tehdejší předseda Vrchního soudu v Praze Antonín Mokrý.

 

Na parlamentní půdě do diskuse dne 14. března 1995 vstoupil i prezident Václav Havel: „Zdá se, že živým tématem se dnes stává problematika profesní samosprávy, respektive profesních komor. Jsem přesvědčen, že i v této sféře lze nalézt vyvážený model, který by komorám svěřoval přesně ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát, a který by zároveň zajišťoval přiměřený způsob jejich odpovědnosti vůči státu za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice řešení jednotné a pro všechny komory stejné, některé věci jsou však jasné. Nedovedu si například představit, že by státní úředník měl rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat advokátskou praxi, a který nikoliv. Advokáti, kteří nejednou hájí své klienty proti státu, musí být na státu nezávislí a je věcí jejich vlastního zájmu i profesionální cti, aby si sami hlídali, jací lidé jejich profesi vykonávají.“[11]

 

I přes uvedenou argumentaci nakonec – jak známo – vláda návrh zákona o advokacii především pro nesouhlas premiéra Václava Klause a ekonomických ministrů neschválila. Zákon o advokacii byl pak přijat na základě poslaneckého návrhu poslanců Josefa Pavely, Pavla Tollnera, Tomáše Ježka, Jana Kasala, Antonína Hrazdíry, Karla Ledvinky, Hany Orgoníkové, Petry Buzkové, Ivana Maška, Jana Kryčera, Miloslava Výborného, Oldřicha Kužílka, Martina Syky a Jana Klase.[12] Zpravodajkou byla určena Anna Röschová. V této souvislosti se rovněž tradují zásluhy Dagmar Burešové, jež tehdy byla členskou představenstva České advokátní komory.

 

Slyším-li otázku, proč máme Komoru, nemohu si jako advokát i člen čermákovského týmu odpovědět jinak, než že Komoru máme z nezměněných důvodů, které byly výstižně formulovány již před více než pětadvaceti lety, a také proto, že jsme si Komoru my, advokáti, po boku nestorů české advokacie sami vybojovali…[13]

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., advokát a právní historik, bývalý předseda ČAK, emeritní ústavní soudce a současný děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni

Foto: ČAK

 

---

[1] Srov. S. Balík a kol.: Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Česká advokátní komora – Národní galerie v Praze, Praha 2009, str. 239; V. Jirousek: 30 let svobodné advokacie, Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 5.

[2] Srov. K. Čermák: Advokacie & úvahy související, Linde Praha, a. s. – Právnické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2000, str. 15-16.

[3] Srov též S. Balík: Rok 1990 očima historika a pamětníka, Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 7-8.

[4] Srov. P. Toman, O. Šebesta: Nestoři české advokacie, Česká advokátní komora, Praha 2016, str. 29.

[5] Srov. M. Šolc: Program, Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 7-8.

[6] Srov. též S. Balík a kol., op. cit. sub 1, str. 231-232.

[7] Ministr spravedlnosti podporuje povinné členství v advokátní komoře, citováno dle Bulletinu advokacie č. 2/1995, Tisk o advokacii, str. 58-59.

[8] Srov. O. Motejl: Advokátní komora není spolkem? Citováno dle Bulletinu advokacie č. 3/1995, Tisk o advokacii, str. 74-75.

[9] Srov. Premiér Václav Klaus odpověděl dopisem z 3. 2.1995, Tisk o advokacii, Bulletin advokacie č. 6-7/1995, str. 85-86.

[10] Srov. A. Mokrý: Je nutný nezávislý advokát, máme-li nezávislého soudce? Citováno dle Bulletinu advokacie č. 4/1995, Tisk o advokacii, str. 90-92.

[11] Srov. Z projevu prezidenta Václava Havla v Poslanecké sněmovně dne 14. března 1995, Bulletin advokacie č. 5/1995, str. 3.

[12] Srov. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993-1996, sněmovní tisk č. 1920.

[13] Srov. též S. Balík: Dědictví otců a matek zachovej nám, Pane! Právní rádce, 10. 7. 2017, dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cz/c1-65790580-dedictvi-otcu-a-matek-zachovej-nam-pane.