Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Adaptace Hrabalových Postřižin na jevišti Horáckého divadla (HDJ) nepřináší nějaký zásadně nový přístup k látce či převratné momenty. Nicméně jde o představení, které v kronice divadla určitě zaujme výrazné místo. Právě s ním se totiž po dvou všelijak nedohraných pandemických sezónách (snad) opět rozbíhá alespoň trochu normální divadelní život.

Tento fakt se odráží už v samotné dramaturgické volbě titulu. Jihlavští divadelníci nikterak neskrývají, že právě v tomto specifickém období chtějí spolu s diváky hledat radost a naději ve všední každodennosti, v životním klidu a jistotě. 

Pokud se na věc díváme tímto prismatem, pak v české divadelní literatuře najdeme jen málo titulů, které by požadované naplňovaly lépe. A to bychom ještě leckdy skončili zase u Hrabala.

Připomeňme, že do „éry covidové“ vplula jihlavská profesionální scéna v situaci, kdy měla rozjetý nový přístup k dramaturgii. Začala více cílit na mladšího, anebo řekněme „náročnějšího“ diváka. Pohříchu zároveň začala poměrně rychle ztrácet mnohé z těch svých diváků, kteří sami sebe označují jako tradiční či konzervativní. Kritické hlasy nebyly ničím výjimečným, obecně klesla poptávka po permanentkách.

Aktuálně hlásí vedení HDJ výrazný obrat v tomto trendu a růst zájmu. Nad příčinami bychom mohli dumat. Nejspíše by to bylo někde v oblastech efektu kulturního vyprahnutí po lockdownovém půstu, anebo patriotismu, který uplynulé měsíce v mnohých z nás vyvolaly. Možná ale taky právě v „přívětivější“, řekněme méně „konfliktní“ dramaturgii.

Chce se však v této chvíli říci - ať je to, jak je to, hlavně že to je! Nepátrejme po příčinách a pokud to jde, pojďme do divadel, na koncerty, setkávejme se, žijme! A zároveň nezapomínejme, jak vypadala situace před rokem. Kdo ji zvládal a kdo vůbec, jak krutě jsme zaplatili a ještě zaplatíme za chaos, a že je na nás, jestli si to vše chceme v příštích měsících či letech zopakovat.

Romantické obrázky

Samotné představení Postřižin v režii uměleckého šéfa HDJ Michala Skočovského bude snad každý do jisté míry poměřovat s všeobecně známým filmem Jiřího Menzla. V tom směru bude tato divadelní adaptace vyhovovat spíše těm, kteří rádi zůstávají na svém.

I na divadelním jevišti jsou Postřižiny sledem romantických momentek, oslavou běžného života a lásky v malém pivovaru (malé zemi). Jsou příjemně patetickým návratem do časů, kdy zázrakem techniky ve zkomírající éře plynových lamp se stal elektrický spirálový ohřívač vody. 

Divadelní formát nicméně poskytuje inscenátorům přece jen větší prostor k tomu, aby s přímým využitím Hrabalova poetického jazyka příjemně rozehráli charaktery a humor některých postav.

To platí třeba o koncertním mistru svého řemesla – řezníkovi Myclíkovi (František Mitáš). Stejně tak můžeme podrobněji nahlédnout do duše a pocitů kadeřníka Bódi Červinky (Michal Kraus). V publiku také velmi dobře rezonuje použití historického motocyklu zapůjčeného z muzea na hradě Kámen. 

Dá se vidět víc

A tak zatímco venku před divadlem zaznívají výstrahy před bůhvíkolikátou covidovou vlnou, zatímco Krysaři v čele státu už před volbami zase lákavě hudlají na píšťaly (a národ, zdá se, opět poslušně cape), Postřižiny jdou na scéně HDJ proti této stresové atmosféře. Přiznaně přinášejí do úvodu podzimu zklidnění, v zásadě připomínají osvědčenou kulturní jistotu.

Neznamená to však, že by představení bylo prázdné, že by se k naší době a problematice nevyjádřilo. Hrabal není bezzubý či nekritický, nehladí jen po srsti. Vše je to sice zabaleno do něžného pábitelského balíčku, ale kdo se chce dobře dívat, vidí.

Zaznamená třeba ten obrovský tlak vyvíjený na Pana Správce. Neunikne mu ani ta „vesele směšná“, nízká, omezená, ale přitom se svou mocí tak zoufale nebezpečná figurka Půlpána, místopředsedy správní rady pivovaru (Zdeněk Stejskal).

Po scéně v něm běhá chlapík, který jen planě řeční a sám žádnou hodnotu nevytvoří, ale ve své malosti a touze po moci všechno a všechny kolem brzdí. Odkud to jen známe, kde jsme ho už viděli?   

A pokud by někomu nestačila jemná metafora a náznak, režisér inscenace formou „fanaticky vůdcovské scény“ na pár vteřin drsně připomene i skutečnou, nezromantizovanou realitu, která před stoletím navázala na dvacátá léta v Evropě. Nový vynález, rádio, měl už brzy do všech domácností přinášet zprávy, které měly hodně daleko do pohody promenádních koncertů.

Silná nosná linka

Standardem je v představení herecká jistota. Postřižiny jsou první velkou příležitostí, kdy se publiku v hlavních rolích představují noví herci souboru Sára Venclovská (Maryška) a Zbyšek Humpolec (Francin).

V postavě ukřičeného strýce Pepina (Jožina) jde režisér blíže k předloze obsazením o generaci staršího Josefa Kundery. U některých Pepinových hlášek v expresivním podání chvílemi zaniká text, ale většinu z nich divák zná. 

Příjemným momentem inscenace je samotná volba Hrabala coby autora, a jeho rodičů Maryšky a Francina, jakožto osobností spojených svým pobytem v Polné s regionem Vysočiny a Jihlavska.

HDJ už ostatně chystá inscenaci věnovanou staroříšskému písmákovi Josefu Florianovi (1873-1941). Celá tahle zdravě patriotická linka je natolik nosná, a divák už ji natolik přijal, že se stala tím nejsilnějším směrem v celé dramaturgii HDJ za poslední roky.

Pocity ze samotných jihlavských Postřižin lze tedy na úvod 82. sezóny shrnout v duchu zabíjačkové poetiky, která je tak blízká paní Maryšce, hlavní ženské postavě příběhu: Máme za sebou lehčí předkrm, chuťové buňky aktivovány. Těšme se na jitrnice! 

Diskuze k článku