Palach udělal krok za hranicí možného. A pokud to člověk neudělal taky, je jemu i Zajícovi dlužen, uvažuje výtvarník Sozanský

Čtěte také

DVOJKA

S národními hrdiny neumíme zacházet, tvrdí Jiří Sozanský, výtvarník a autor knihy o Janu Palachovi

V pořadu Hovory Jiří Sozanský dodává: „Musím přiznat, že abych vůbec mohl v realitě normalizace existovat, tak jsem musel vyvinout velké úsilí, abych Palachův čin vytěsnil ze svého každodenního života. Měl jsem ho v podvědomí, ale nemohl jsem s ním existovat, pokud jsem tady chtěl žít – a emigrovat jsem nechtěl.“

„Všechno, co člověk udělal, bylo málo. A nakonec rozklad společnosti po roce 1969 byl tak zásadní, že kdyby s tím člověk musel denně existovat, tak by to směřovalo jen k sebedestrukci, k sebezničení.“ 

Asi bych se z toho dna nedostal

Výtvarníkovi tak umění doslova zachránilo život, protože měl nějaký cíl. „Každý si tou realitou procházel jinak. Pochopitelně že mám řadu, nebo měl jsem řadu, generačních vrstevníků, kteří pracovali na tom, aby se sami zničili.“ 

Čtěte také

Skupina Jana Palacha, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, neexistovala, soudí historik

Kdyby ale Sozanský neměl talent a vůli ho dál rozvíjet, nešlo by to. „Tak bych se zřejmě nikdy nevybabral ze dna tehdejší společnosti. Pravděpodobně bych na tom dně nezůstal. Ani není vyloučené, že bych svůj talent a dovednosti realizoval způsobem, který by mě možná stál i svobodu.“

Jiří Sozanský se v 50. letech se vyučil zedníkem, vystudoval Akademii výtvarných umění a zkraje 80. let tvořil nelegálně v severočeském Mostu, určeném k demolici. Vytvořil pomník politickým vězňům ve valdické věznici nebo na místě pracovního tábora Vojna u Příbrami. 

A když pracoval mezi zedníky, tak na vlastní oči viděl lidi, kteří žili v bezvýchodné situaci i realitě. „Vlastně nic nechtěli. Ani nemohli chtít, protože nic dostat ani nemohli. Kromě té dřiny.“

Nenáviděl jsem Husákův režim

Díky umění se dokázal přehoupnout ze zedníka na absolventa akademie. Nikdy ale neměl chuť dělat nějaké kompromisy s totalitním režimem.

„Já režim už od srpna 1968 nenáviděl, byl jsem u masových demonstrací proti přítomnosti vojsk v srpnu 1969 a viděl jsem, že je schopný jít i přes mrtvoly. Mám na mysli Husákův režim. Ale že v tom taky budu muset nějak existovat. Rozhodně jsem jim nechtěl dát jedinou příležitost, aby mě jakýmkoliv způsobem mohli využít – a to se také nikdy nestalo.“ 

Čtěte také

Palach nebyl jediná živá pochodeň, v celém sovětském bloku se tehdy upálilo 21 lidí

Byl přesvědčený, že v tomto režimu zůstane až do smrti, protože zhola nic nenasvědčovalo tomu, že by se karta někdy obrátila.

„Jediné, co člověk bral v úvahu, bylo, že by mohlo dojít k nějaké další válce, jadernému konfliktu. Ale že by se režim v Sovětském svazu sám od sebe rozložil, to dodneška nechápu. Dodnes nerozumím, že se to povedlo. A už vůbec nerozumím tomu, co Michaila Gorbačova vedlo k tomu, že udělal to, co udělal. Ale jsem samozřejmě rád, že to tak dopadlo.“ 

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Petr Vizina.