Byl to chlápek, který nemluvil, zato měl většinu tanečních čísel. Jenomže! Pánbůh mi nadělil spoustu ohromných darů, ale jeden mi bohužel nedopřál, a to je dar pohybu.
Dodnes se budím ze spaní při představě, že mám hodinu tělocviku, čeká mě hod granátem a já trefím soudružku učitelku, čímž ji vyhodím do povětří, děsí mě i vzpomínka na jeden večer u bowlingu s přáteli, kdy jsem sice všechny varoval, že nezvládnu poslat kouli směrem ke kuželkám, a po ujištění, že se nemůže nic stát, jsem ji nepochopitelně vrhnul dozadu a shodil stůl s občerstvením za 750 korun. Ano, mé pohybové kreace jsou za hranicí hrůzy.
  |
A bylo tomu tak i u zkoušek už zmiňovaného muzikálu. Choreograf a režisér Radek Balaš byl tenkrát na mrtvici a nechápal, jak je tohle možné. Jak je možné, že nesvedu na jevišti přirozený krok v rytmu hudby, jak je možné, že neovládám své tělo a jeho pravá polovina je zcela bez kontaktu s levou polovinou, jak je možné, že jako jediný ze všech, které v životě potkal, vykopnu nohu a už ji nevrátím… Nějaký blbec pak začal po divadle šířit fámu, že ředitel přijal tanečníka a když se pak na mě chodili kolegové dívat, říkali vyděšeně: „Panebože, když tanečník takto tančí, jak pak bude hrát?!“
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha, který měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Sestřičky a další, ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale třeba i pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy, v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové a v roce 2020 mu vyšel sms thriller Herec. Od března 2021 v Českém rozhlase Zlín moderuje svůj autorský pořad Na pohovce JK. |
Následoval muzikál Donaha! rovněž pod vedením Radka Balaše. Měl jsem malou, bohužel opět pohybově náročnější roli striptéra. Na jedné zkoušce se mnou chtěl Radek všechno připravit, ale po dvou hodinách tvrdé dřiny se smál se tak, že mu tekly slzy a nakonec mávnul rukou se slovy: „Dělej si to po svém, to bude stačit.“ Měl jsem pak během dvouminutového pohybového čísla i tři potlesky na otevřené scéně, nejsem si ale dodnes jistý, že diváci tleskali mé pohybové virtuozitě.
A do třetice muzikál Šakalí léta a znovu režisér Balaš. Tentokrát už mi svěřil roli v podstatě statickou, ale velkému rockandrollovému číslu jsem se nevyhnul, protože to tancoval každý, kdo měl ruce a nohy, byť nešikovné. Ze zkoušení si pamatuju jeden okamžik. Byl jsem přiřazený do páru ke kolegyni Evě, ale Radkovi jsme se nepozdávali výškově, a tak rozhodnul, že mě přesune ke kolegyni Heleně. Ta jeho slova o výměně partnerů ale neslyšela a reakce stála za to. Když jsem se k ní přibližoval, nejdřív jsem v jejich blankytně modrých očích zahlédl miliony otazníků, jestli je to, co si myslí, pravda, pak nevěřícně otvírala pusu dokořán a lapala po dechu, a když jsem k ní přišel a domněnku, že budeme tvořit taneční pár, jsem potvrdil, rozplakala se. Za rok z angažmá odešla, dodnes si myslím, že to naše partnerské setkávání u rockandrollových zvedaček v tom sehrálo svoji roli. Od té doby v muzikálech nehraju.
A teď jsem za to rozhodnutí vděčný. U nás ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti má totiž premiéru muzikál Jesus Christ Superstar a já jsem jej už mohl sledovat během předpremiéry z hlediště. Myslel jsem si, že mě hned tak něco nepřekvapí, ale to, co jsem viděl, mě úplně dostalo. Tolik emocí jsem snad ještě při představení nezažil. Při děkovačce jsem si připadal jako na večírku náboženské sekty. Někteří diváci tancovali s rukama nad hlavou, jiní konsternovaně stáli a zírali, další plakali. Ano, je to tím, že v hlavních rolích máme držitele muzikálové Thálie a nominanty na stejné ceny, je to geniální hudbou Andrew Lloyd Webera, je to fascinující režií Dodo Gombára a je to i neuvěřitelnou choreografií Lindy Fernandez Saez a mnohým dalším, ale zajisté je to i tím, že tam zkrátka nejsem.
Ale mám zase tu možnost říct vám o tom velkém zážitku a s chutí, pokorou a láskou k dobrému divadlu to moc rád dělám. Tak vám jej doporučuji, přeji i s ním hezký podzim a k tomu, jak říkala moje babička, i dušu v peří.
