Foto Hreinn Gudlaugsson, Flickr, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
„Pak je tu ta ohnivá droga s přibližně tuctem jmen: plamen, fuego, blesk, sluneční žár… Nejpopulárnější název je pyro – zkráceně z pyromanie,“ říká hlavní hrdinka dystopického románu Podobenství o rozsévači od afroamerické spisovatelky Octavie E. Butler. „Ten, kdo si ji vezme, zažívá při sledování šlehajících, proměnlivých plamenů lepší, intenzivnější a delší rozkoš než při sexu.“ Afrofuturistická spisovatelka Butler v knize z roku 1993 zachytila svět na pokraji ekologického kolapsu a dnes Podobenství čteme jako proroctví. Ameriku pustoší nepředvídatelná tornáda, globální oteplování ohřívá planetu na nesnesitelnou hranici a způsobuje rozsáhlé požáry.
Lidé žijí v uzavřených komunitách obehnaných zdí, za nimi se vraždí, rabuje, zuří válka. A pak je tu ta droga, která vznikla náhodou při domácím vaření, když se nějaký dealer snažil ze zbytků udělat něco, co by se přiblížilo účinkům dražších a méně dostupných drog. Požárů ještě přibylo. „Stalo se to na východním pobřeží a způsobilo to okamžitý nárůst počtu nesmyslných, uměle založených požárů, velkých i malých.“
Když jsem dočítal český překlad Podobenství o rozsévači, zrovna vyšla deska Fire od The Buga a po pár prvních tracích se stal „feťák ohně“ i ze mě. „Fire je deska pro svět v plamenech, je jako soundsystém na konci světa,“ souhlasí server Pop Matters. Industriální dancehall – s prorockými monology a rapem připomínajícím válečné pokřiky – dokonale vystihuje postapokalyptickou náladu knihy od Octavie Butler, která zachycuje boj o přežití a válku všech proti všem. Producent čerpající z tradice jamajských soundsystémů na desce předvádí, co je to sonická válka – ničivé basové linky vám rozezní žaludek a s ním rozvibrují celé tělo. Nic tak brutálního The Bug už roky nenatočil.
Probudit život
Za několik dekád na hudební scéně nabrala kariéra Kevina Martina nečekané zvraty a odbočky. Pohybuje se mezi destruktivním hlukem a znepokojivým tichem. Z rodného Weymouthu na jihu Anglie utekl v sedmnácti letech před konzervativním otcem, a jízdenkou pryč mu byla punková hudba. „Discharge byli moje CNN. Crass byli moje BBC. Tahle hudba mě probudila k životu. Poté co jsem objevil punk, už jsem nemohl ty jeho hovadiny dál trpět,“ líčil v rozhovoru pro deník The Guardian. Martin utekl do Londýna, strávil několik let na ulici a na drogách. Zpátky na nohy se postavil díky hudbě. V druhé polovině osmdesátých let začínal s industriální postpunkovou kapelou GOD, kde hrál na saxofon a mezi jeho spoluhráči byl i Justin K. Broadrick, který působil v rané sestavě grindcorových legend Napalm Death. Stejnou intenzitu hluku o dekádu později už Martin hledal v jamajské hudbě – od dubu po dancehall.
Dystopické kulisy tady můžou být vypůjčené ze sci-fi knížek, ale stejně tak může jít o běžnou realitu na londýnských sídlištích.
Svůj projekt The Bug přivedl k životu koncem devadesátých let a postavil tak most mezi industriální hlukovou hudbou a soundsystémovou kulturou, která se do Londýna dostala z karibské oblasti. Odrovnat někoho zvukem a probudit v něm život je ostatně myšlenka spojující oba tyto tak rozdílné žánry. V podání The Buga se ale síla obou násobí. Provozovatelé soundsystémů, což byly v praxi hory reprobeden a DJského vybavení převážené na náklaďácích, se na okrajích měst utkávali v soubojích, jejichž smyslem bylo odrovnat protivníka frekvencí zvuku a hlasitostí. „Souboje nebyly o agresi, ale o sebevyjádření – bojovalo se zvukem,“ vzpomínal Martin v rozhovoru pro The Wire. První velkou desku Pressure, podepsanou už pod uměleckým nickem The Bug, vydal v roce 2003 rovnou na labelu Aphexe Twina a přizval na ni řadu zpěváků s karibskými kořeny. Jeho další album London Zoo z roku 2008 pak silně rezonovalo na tehdejší dubstepové scéně i mimo ni. Sklízelo nadšené recenze a svým způsobem z The Buga udělalo instituci s těžkotonážním basovým soundem.
Sám si uvědomuje, že dnes by ho někdo mohl obvinit z kulturní apropriace. „Jamajskou hudbu jsem absolutně uctíval a všechno se od toho odvíjelo, i když jsem byl naivní. Dubová zpěvačka Warrior Queen byla odvážná natolik, aby se mnou spolupracovala,“ hodnotí s odstupem Martin. „Pochází z jiného světa, a když poprvé poznala intenzitu mých živáků, uvědomila si, že je mimo svou komfortní zónu. Viděla ale, že se nesnažím vykrádat dancehall, a šla do toho. Znám bílé hudebníky, kteří si zakládají na kulturní apropriaci černošské hudby, vydělávají na tom a vykořisťují umělce. Moje hudba ale nevzniká pro komerční účely.“
Na spolupracích si The Bug zakládá a pokračuje v nich dodnes. Aktuální deska Fire navazuje tam, kde skončil na London Zoo, a v mnoha ohledech přelomovou desku překonává. Ve čtrnácti skladbách si podává mikrofon řada hostů. Nechybí mezi nimi původem trinidadský básník Roger Robinson, který je s The Bugem od dob Pressure, tvoří s ním taky vedlejší projekt King Midas Sound a nyní je to také držitel několika literárních cen včetně ceny T. S. Eliota. Robinson na albu plní roli vypravěče a odrecituje dvě básně do dark ambientního podkladu, které nejprve vtáhnou do post-apokalyptického příběhu a na závěr nabídnou pointu. Jinde jamajský básník Nazamba deklamuje ve zlověstném tracku War: „Tohle je biblická válka/ Tohle je globální válka.“ Frontální útok provádí avantgardní rapperka a básnířka Moor Mother nebo grimeový veterán Flowdan. Jeho rap v Pressure je nekompromisní: „Zatímco lovíme potravu, oni se hádají o daních/ lidi umírají, máma pláče/ ať oheň sežehne všechny ty aristokraty.“ Dystopické kulisy tady můžou být vypůjčené ze sci-fi knížek, ale stejně tak může jít o běžnou realitu na londýnských sídlištích.
Spravedlivý hněv
Přestože Fire a Podobenství o rozsévači dělí propast čtyřiadvaceti let, mají mnoho společného. The Bug s řadou dalších hostů otiskl do desky pocity strachu a naštvání, které zažíval během epidemie. Butler v době psaní románu zase sledovala ve zpravodajství jinou epidemii, když zejména v černošských čtvrtích amerických měst zabíjel crack. Hlavní hrdinka Podobenství – černošská teenagerka Laura Oya Olamina – je nucena opustit domov a putovat na sever. Na cestě skládá komunitu přeživších a pokládá základy vlastní víry jménem Setba země. V jednom verši své bible psané doslova za pochodu nabízí návod pro člověka, který ztratil pevnou půdu pod nohama a pro něhož zaniklo všechno, co znal: „Aby vstal ze svého popela, musí Fénix nejdříve shořet.“
O nic menšího se nesnaží The Bug se svojí družinou – jejich víra je ale zapsaná v masivním soundu. „Moje láska k soundsystémové kultuře,“ svěřil se The Bug pro The Guardian, „je spojená s mým přesvědčením, že hudba znamená spásu.“ Album Fire uzavírá mluvené slovo ve skladbě The Missing, která je elegií za 72 obětí požáru v obytném věžáku Grenfell pro sociálně slabé. Tragédie upozornila na systémové nerovnosti a o státních bytech se od té doby mluvilo jako „smrtelné pasti“. „Stovka lidí se vznášela z oken věžáku, z dálky to mohlo vypadat jako černý dým ze šířících se plamenů,“ recituje tu Robinson a podává dechberoucí výčet událostí. Oheň zanechal v tradici britsko-karibské hudby nesmazatelné stopy a symbolizuje hlavně trauma. Roku 1981 přerušil party na New Cross Road v jihovýchodním Londýně rasistický útok a v domě uhořelo 13 lidí. Následovalo široké vzepětí komunity. Rozsáhlé pouliční demonstrace Black People’s Day of Action proměnily vztahy v britské společnosti.
Oheň v podání The Buga podle všeho neznamená jen destrukci a protiútok, ale také pospolitost, spravedlivý hněv, a nakonec naději na změnu a znovuzrození. Hrát nahlas je pro producenta politické rozhodnutí a jak sám tvrdí, nikdy nechtěl nikoho ohlušit: „Všude po Evropě vás nutí poslouchat hudbu s různými omezeními, ať se vám to líbí nebo ne. Když se kontrolní mechanismy ve společnosti zpřísňují, hlasitost nabízí možnost, jak se vymknout kontrole.“ Jeho sonická válka není o agresi, ale sebevyjádření. Dokud totiž kopák kope a basa otřásá vašimi vnitřnostmi, víte, že se neumřelo – není důvod podvolit se okolnostem, ať jsou jakékoliv.
Autor je hudební publicista.