Guinea po puči: nic, co by tu už dříve nebylo
Linda PiknerováZápadoafrická Guinea je jednou z řady afrických zemí, které jejich nerostné bohatství předurčuje k relativně bezstarostnému ekonomicky spokojenému životu, které se však utápí ve zmatcích. Poslední v řadě peripetií je vojenský puč.
Západoafrická Guinea by bezesporu měla se svými třetími největšími zásobami bauxitu na světě potenciál patřit k nejbohatším zemím regionu. Připočtěme k tomu zásoby železné rudy, diamantů, zlata a ropy a tamější dvanáctimilionová populace by mohla žít relativně spokojený život.
Přesto se však země, jejíž jméno odkazuje k poloze na pobřeží Guinejského zálivu, řadí svým ekonomickým výkonem hluboko pod regionální průměr. Zatímco její HDP na hlavu dosahuje kolem 960 USD na rok, regionální průměr činí kolem 1600 USD na rok.
Puč, který v zemi proběhl v minulých dnech a který se podobně jako v řadě jiných států pro média vydává za nástroj, jak zemi demokratizovat, zbavit ji korupce a všech dalších nešvarů. Pravděpodobně ovšem tou správnou cestou jak zemi, kterou se v roce 2014 prohnala epidemie eboly, dovést k lepším stavu, nebude.
Samostatná kapitola se v dějinách původně západoafrické francouzské kolonie začala psát v roce 1958, kdy se její tehdejší představitel Ahmed Sékou Touré rozhodl nevyhovět celkem otevřeně prezentované představě prezidenta Charlese de Gaulla o nové územní podobě Francie. Přijetí nové francouzské ústavy tehdy obsahovalo nejen aspekty vnitropolitické v podobě volebního systému a dělby kompetencí mezi prezidenta a premiéra, ale také novou správní strukturu Francie, zahrnující v té době i stále ještě rozsáhlejší mimoevropská území.
Dle deklarovaného návrhu se koloniální území mohla formálně rozhodnout, zda budou součástí nové etapy či zda vyhlásí nezávislost. Francouzské společenství (Communauté française), jak se politický svazek mezi kontinentální Francií a jejími zámořskými državami nazýval, bylo posledním pokusem, jak formálně udržet drobící se impérium pohromadě. De Gaulle ve své představě počítal s tím, že půjde o svazek, který zajistí udržení vlivu zejména v oblasti západní a střední Afriky.
Zde se nacházelo těžiště francouzského vlivu v Africe. Jednalo se o koloniální državy Francouzskou Západní a Francouzskou rovníkovou Afriku. Možnost hlasování o nezávislosti měla spíše uspokojit škarohlídy a budící se národně-osvobozenecká hnutí, která na sebe po druhé světové válce stále hlasitěji upozorňovala. Francie je ale podceňovala.
Snaha o vymanění se z koloniálních vazeb byla totiž o poznání patrnější v rámci britské říše, kde svou roli sehrával panafrikanismus zformovaný právě v anglosaském prostředí. V případě Francie hnutí négritude mělo spíše filozofický a ideologický koncept nežli konkrétní politický program. O to větší poprask tehdy Sékou Touré způsobil, když de Gaullův „velkorysý“ návrh odmítl a vyhlásil nezávislost.
Guineu, kterou mnozí často zaměňují s Guineou-Bissau a Rovníkovou Guineou, potkaly v její více než šedesátileté éře nezávislosti nejrůznější peripetie včetně puče, který následoval právě krátce po smrti prvního prezidenta Sékou Tourého v roce 1984. Další puč pak následoval v roce 2008 po smrti plukovníka Lansany Contého, který se právě sám ujal moci pučem o čtyřiadvacet let dříve.
Poslední v řadě je tedy nyní další puč a svržení třiaosmdesátiletého prezidenta Alphy Condého, jenž byl vůbec prvním vládcem země vzešlým z demokratických voleb. Po řadě turbulencí se tak stalo v roce 2010.
Svržený prezident, jenž byl v roce 2020 zvolen do čela země po předchozích turbulnecích již potřetí, má být údajně v pořádku. Dle vůdců puče má nyní situaci zklidnit vyhlášení zákazu vycházení až do odvolání, zastavení platnosti ústavy a uzavření pozemních hranic, stejně tak jako mezinárodního letiště v Conakry.
Ačkoliv podle posledních zpráv byly hranice již otevřeny a v ulicích jsou pouze obligátní vojenské kontroly a život by se měl vracet do normálu, je otázkou, jak dlouho taková situace vydrží. Vůdcem puče a ústřední postavou posledních dní je Mamadi Doumbouya, čtyřicátník, který se guinejský veřejnosti představil pořádně fakticky pouze jednou, a to v roce 2018 při vojenské přehlídce uspořádané při příležitosti 60. oslav nezávislosti země. Tehdy se předvedl v červeném baretu, slunečních brýlích a šik uniformě.
Jeho životopis však napovídá, že k vedení převratů a nastolování vojenských pořádků má o dost více předpokladů než jen módní styl. Po studiích na pařížské École de Guerre se účastnil operací v Mali, Džibutsku, Středoafrické republice, Afghánistánu a školení ve vojenské taktice podstoupil mimo jiné v Senegalu či Izraeli.
Jako válečný veterán se pak vrátil do Guineje, kde mu bylo svěřeno velení elitního týmu, zaměřujícího se na boj s námořními piráty a teroristy. Do konfliktu s vedením státu se dostal poté, co jeho útvaru nedostal povolení získat větší autonomii na Ministerstvu obrany, pod které spadal.
V neděli se Doumbouya v televizi objevil s guinejskou vlajkou v rukou a v televizi vyhlásil, že prezident Condé je odstaven od moci a že jeho cílem je přivést zemi k prosperitě a spokojenosti, protože Guinea je skvělá a všichni ji milují. I bez ironie lze říci, že podobné motivy se v minulosti opakovaly po každé změně moci, přičemž i prezident Condé přišel do úřadu s tím, že chce zemi posunout ke světlým zítřkům.
Ve srovnání se svým současným nástupcem však měl v rukou o něco věrohodnější argumenty, neboť jeho zvolení v roce 2010 bylo první demokratickou volbou hlavy státu od jejího vzniku v roce 1958 a vysloužil si renomé lidskoprávního aktivisty. Za svou politickou činnost byl dokonce odsouzen k trestu smrti, a ačkoliv byl tento trest později zrušen, jeho činnost vzbuzovala na straně politických elit v 90. letech takovou nevoli, že byl znovu odsouzen a omilostněn až v roce 2001, a to mimo jiné za vydatných přímluv ze strany tehdejšího francouzského prezidenta Chiraca.
Jeho zvolení v roce 2010 však skýtalo naději, že země půjde cestou civilní vlády. To ale bohužel platilo jen do chvíle, kdy na konci druhého funkčního období navrhl změnu ústavy, na jejímž základě pak mohl kandidovat do čela země i potřetí. V roce 2020 skutečně vyhrál.
Nicméně to již čelil kritice za to, že se z něj stal fakticky autoritář. Změnu ústavy totiž prosadil i za cenu tvrdého potlačení protestů proti jejímu přijetí, po kterých v ulicích zůstaly desítky mrtvých.
Na situaci po puči mezinárodní společenství reaguje zatím tradičními výzvami ke klidu a jednání. Hlavní regionální organizace Hospodářské společenství západoafrických států ECOWAS ve středu pozastavilo guinejské členství. V praxi to má ovšem jen omezený dopad. Guinea leží u moře a může směle exportovat i dovážet, co potřebuje, bez ohledu na gesta svých sousedů.
Má také svou vlastní měnu guinejský frank. Na rozdíl od řady sousedních států tak není součástí monetární zóny CFA franku, pevně navázaného na euro, kterou v západní Africe používá osm zemí a ve střední Africe dalších šest. Ačkoliv velikost guinejského hospodářství je značně limitovaná, mají představitelé státu přece jen nástroje, jak si udržet ekonomickou nezávislost.
Významu ekonomiky si je dobře vědom i vůdce puče Doumbouya, který deklaroval, že těžba bauxitu nebude žádným způsobem ohrožena. A po pondělním výkyvu světové ceny hliníku na desetileté maximum se světoví producenti přece jen poněkud uklidnili.
Doumboyovy kroky jsou zatím zcela v souladu s tím, co vidíme v případě jiných obdobných zemí v situaci po vojenském puči. Doumboya vyhlásil rok a půl trvající přechodné období, během kterého by se měly nastavit základní parametry nových politických pořádků a propuštění údajných či skutečných politických vězňů.
Nejprominentnější z nich, Cellou Dalein Diallo, jenž ve všech třech prezidentských soubojích se svým rivalem Condém prohrál, prohlásil, že se chce podílet na obnově ústavních pořádků. Co to v praxi bude znamenat? Uvidíme.