Čtenáři cestují: Pokud chcete poznat, kde to žije, jeďte za vůní Kampánie

Aby byla moje dovolená TOP, musí být bez počítání kalorií, bez ubrblaných nespokojenců, bez minutového plánu a hlavně bez stresu. Právě taková byla letošní dovolená v Kampánii, horkokrevném hornatém regionu na jihu Itálie.

V rámci přípravy jsem trochu pátrala v bedekrech i na internetu a nabyla dojmu, že v Kampánii stojí za návštěvu pouze rozporuplná Neapol, supící Vesuv, zasypané Pompeje, pompézní Caserta a řidičům nepřátelské Amalfi. Nakonec jsem usoudila, že manžel a náhoda jsou dostatečnou zárukou prvotřídních zážitků a soustředila se na informace o gastronomii v Kampánii. 

Italský pobyt jsme zahájili ve Villaggio Camping Baia Domizia, obrovském kempu u Tyrhénského moře. Naštěstí byl teprve začátek června a kemp byl téměř prázdný. Španělský ubytovatel neovládající italštinu nás umístil v mobilním domě, kde manžela pobavil návod v češtině a mě potěšila neskutečně kvalitní výbava kuchyňky.

20 fotografií

Cílem našeho prvního výletu bylo přístavní město Gaeta, ve středověku samostatné vévodství s vlastní měnou. Ponechali jsme stranou historické centrum s veřejnosti nepřístupným aragonským hradem a zamířili do přírodního parku na hoře Monte Orlando. Podle legendy tato hora praskla v okamžiku ukřižování Krista, a vznikla jeskynní průrva. V ní se nějaký turecký nevěřící opřel o skalní stěnu a jeho ruka zde zanechala otisk. Jeskyně získala jméno Grotta del Turco a končí v moři, kam se dá sestoupit po 270 schodech.

Po jeskynním sešupu nás čekal výstup na vrchol Monte Orlando. Je to jen 71 metrů nadmořské výšky, ale v horku se člověk orosí. Odměnou mu pak jsou neuvěřitelně krásné výhledy na Gaetský záliv. Tento kopec nad Gaetou si vybral jako místo posledního odpočinku římský senátor, konzul a cenzor Lucius Munatius Plancus. Zakladatel Lyonu byl kluzký politik, který vždy stál na správné straně, v prostředí starého Říma to byl vlastně kouzelník.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve Formii. Tady byl na útěku dostižený a popravený slavný římský řečník a politik Cicero. Nás sem nalákala druhá největší podzemní vodní nádrž postavená Římany (největší je v Istanbulu). Smůla! Dílo z 1. století př. n. l. mělo covidovou otvírací dobu a dovnitř jsme se nedostali.

Den jsme chtěli zakončit romanticky. Během rozjímání nad jídelním lístkem nás oslovil Ital z Moravy a moravsky nám doporučil místní specialitu Tiella di Gaeta. Zároveň jsme se dozvěděli i to, že správná tiella musí kombinovat produkty země a moře, že to bylo původně jídlo rybářů, a že se zelenina před použitím musí zbavit vody pomocí soli.

Přesvědčil nás. Manžel si vybral tradiční tiellu s chobotnicí („tiella di polpo“) a já méně tradiční se slávkami a cuketou („tiella di cozze e zucchine“).

A s touto plněnou pizzou i s lahvinkou vína Fiano di Avellino jsme zamířili na lavičku s výhledem na moře. No, co vám budu povídat: vůně moře, záře zapadajícího slunce, výborné jídlo i víno... bože, jak je ten život krásný!

Jeden den jsme prolenošili a pak hurá do Santa Maria Capua Vetere. Cestou mi manžel recitoval verše Jaroslava Vrchlického s důrazem na ponurý verš: „Šest tisíc křížů musí řadou stát, ku Kapui kde cesta.“ A pak jsme se ocitli na místě, kde končila nejstarší římská cesta Via Appia. Na místě, odkud zahájil Spartakus neúspěšné povstání otroků. Na místě, kde bylo pověšeno a na křížích mnoho let ponecháno šest tisíc Spartakových spolubojovníků. Na místě, kde později vyrostl druhý největší římský amfiteátr v Itálii (největší je v Římě).

Celý objekt šlo v klidu prošmejdit, včetně sugestivního podzemí a muzea gladiátorů. Kromě nás tu nebyl ani jeden turista, takže neměl kdo napomínat manžela, který se převtělil v herce a v amfiteátru procítěně vykřikoval úryvky z epopeje Spartakus.

Na zpáteční cestě jsme odbočili do mrňavé vesničky Valogno proslavené svými příběhy vyprávěnými na zdech. Někdy je obtížné pochopit, co chtěl autor malbou sdělit. Jsou zde nám neznámé místní osobnosti nebo nám neznámé místní události. Přesto má toto tiché místo povznášející atmosféru. Jako by ty pomalované uličky nesnášely pomalé umírání vesnice a toužily ji probudit k životu. Snad se to podaří!

Ještě jsme zastavili v mlékárně pro chloubu Kampánie, kterou je Mozzarella di Bufala Campana. Poprvé jsem naživo uviděla italské buvoly. K mému překvapení se buvolice nerochňaly spokojeně v bahně, ale stály způsobně jako naše krávy v kravíně.

A pak mi v „caseificio“ skoro spadla brada nad rozsáhlou nabídkou produktů z buvolího mléka. Kromě klasické mozzarelly tu byla sýrová pletýnka treccia, malé kuličky bocconcini“ nebo prsatá capezzolona. A to už neměli figliatu, která ukrývá kousky sýra ve smetaně, ani syrovátkovou riccotu. Holt, pro čerstvý sýr se zde chodí ráno! Ale i ze zbytků jsme si nakonec vybrali dost dobrot na studenou večeři v barvách italské vlajky a se skleničkou vína Falanghina del Sannio se před mobilním domečkem rozprostřela večerní pohoda.

Hned ráno zajel manžel pro tu těhotnou figliatu a fajnovou snídaní jsme zahájili náš poslední pobytový den v Baia Domizia. V plánu jsme měli ještě krátký výlet do 15 kilometrů vzdáleného města Minturno, kde naše kroky směřovaly na symbolický hřbitov. Na vzorně udržovaném trávníku je více než dva tisíce pomníčků se jmény mladých nevinných obětí zdejších bojů během druhé světové války. U každého z nich byla živá kytka jako kontrast života a smrti. Ach jo, válka je vůl!

Pár kroků od hřbitova se nachází románské archeologické naleziště, jehož prohlídka se určitě vyplatí, zejména pokud ji lze spojit se vstupem na most Ponte Real Ferdinando, který je nejstarším železným visutým mostem v Itálii (1842).

Hádka o pizzu

Na poslední večeři v Baia Domizia jsme si odhlasovali pizzu. Nikdy se nepokoušejte v Kampánii zeptat, která pizza je nejlepší! My to bohužel udělali a během okamžiku kolem nás vznikl hlouček rádců. Diskuze byla vášnivá, téměř to vypadalo na pěstní souboj, ale to jsme jen podcenili kampánský temperament. Dozvěděli jsme se, že nejstarší neapolská pizza je Marinara, že nejznámější neapolská pizza je Margherita v barvách italské vlajky, že pravá neapolská pizza je měkká a tenká, a že se správná pizza musí péct v peci na dřevo.

Ale co si máme objednat, na tom shoda nenastala. Zůstalo to na nás a systému vadí-nevadí. Takže, Marinara a Margherita jsou sice vynikající, ale bezmasé i bez mořských plodů. Vadí! . Frutti di mare s mořskými plody a Capricciosa se sušenou šunkou jsou mírně netypické. Nevadí! Náš výběr byl při odchodu z restaurace oceněn potleskem stále se dohadujících Italů. Ještěže netušili, že jsme místo bílého zvolili červené víno Aglianico del Taburno. To bychom to schytali. Ale podle nás byl dnešní den, i s tím červeným opravdu šťastný.

Měli jsme před sebou ještě týden v Paestu, netížil nás čas, takže jsme si udělali delší zajížďku a navštívili přehlížené městečko Padula.

Prohlédli jsme si Certosa di San Lorenzo, jeden z největších křesťanských klášterů v Evropě. Podle legendy zde připravili mniši omeletu z tisíce vajec pro španělského krále Karla V. Zda je to pravda nevím, ale určitě bych v tomto klášteře nechtěla dělat uklízečku. Pro představu: 320 pokojů a hal, 2 500 metrů chodeb, 500 dveří, 550 oken, 100 krbů, 52 schodišť. To dá určitě zabrat.

Ale Padula není jen klášter. Je zde i jediné muzeum na světě věnované genealogii (Museo del Cognome) i rodný domek Giuseppe Petrosina, policisty proslaveného bojem s mafií. A ještě jedna zajímavost: od roku 1917 bylo v místním zajateckém táboře internováno asi 12 tisíc zajatců české a slovenské národnosti. Deset tisíc z nich se v roce 1918 stalo příslušníky československých legií v Itálii. Na jejich památku zde byla v roce 2012 odhalena pamětní deska s nápisy v italštině, češtině a slovenštině, jenže my tuto desku nenašli.

Před vstupem do hotelu Villaggio Selene Mare ve městě Paestum nám změřili teplotu a teprve pak jsme se mohli ubytovat. Svůj apartmán jsme museli zabydlet i gastronomicky. Na to jsme si předem koupili plátek z asi nejrychlejší mořské ryby pesca spada, sladké feferonky friggitelli, červenou cibuli cipolla rossa di Tropea i bílé víno Falerno del Massico. S touto výbavou jsme mohli hned první den vychutnat jak nové místo, tak výtečného mečouna se zeleninovou přílohou. Nechci to přehánět, ale byl to kampánský chuťový Vesuv.

Pokud je v Itálii místo s výraznou řeckou stopou, tak je to právě Paestum. Ano, Neapol založili Řekové, pojmenování Tyrhénského moře má řecké kořeny, ale Pasteum má nejzachovalejšími chrámy starověkého Řecka v Evropě a navíc se zde s úspěchem pěstuje artyčok. A ten je taky úzce spojený s Řeckem, protože podle legendy žila kdysi na ostrově Kinaros nádherná nymfa Cynara, do které se bláznivě zamiloval nejmocnější z bohů Zeus. Nymfa ho odmítla a žárlivý Zeus nesnesl, aby se jí dotkl jiný muž. Proměnil ji v artyčok, rostlinu s vlastnostmi nymfy: navenek trnitá, ale s jemným a sladkým srdcem. Pověst pěkná, čistění artyčoku obtížné.

Raději jsme pouze ochutnali artyčokový likér Amaro di Paestum. Teda nic moc! Ale uchvátil nás místní archeologický park se třemi zachovalými chrámy: Athénin, nejzachovalejší Apolónův (nebo Neptunův) a nejstarší Héřin z roku okolo 550 př. n. l. Je zvláštní, že tyto velké stavby byly nalezeny náhodou při stavbě silnice. Jenže asi právě utajená poloha zachránila stavby i během druhé světové války, kdy se na zdejších plážích vylodili američtí vojáci během spojenecké invaze do Itálie a v okolí probíhaly těžké boje. Takto mohlo být v roce 1998 Paestum zapsáno na seznam UNESCO.

Moje nádherná dovolená skončila. O mnoha drobných radostech jsem se nezmínila, ale krásy Kampánie nejde popsat v jednom článku. Stejně tak je to s tamní gastronomií. To bych mohla dopadnout jako Jiří Šlitr v písničce „Co jsem měl dnes k obědu“. Proto jen přidávám moje závěrečné doporučení : „Chceš-li poznat, kde to žije, jeď za vůní Kampánie!“