Před pár dny vyšla kniha Sorry jako, česká justice… advokáta Milana Hulíka, Ph.D., jednoho z protagonistů publikace Advokáti proti totalitě, vydané v roce 2019 Českou advokátní komorou. Advokáta, který před rokem 1989 hájil disidenty a další lidi stíhané komunistickým režimem – hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe, Jarmilu Bělíkovou, Petra Cibulku, Petra Pospíchala, Petra Uhla, Františka Stárka, Charlieho Soukupa a řadu dalších, kteří podepsali Prohlášení Charty 77 a petici Několik vět, ale i postižené demonstranty z Václavského náměstí.

Kniha Sorry jako, česká justice… je z větší části sestavena z autorských textů, z poznámek a glos JUDr. Hulíka k dění v tuzemské justici, vydávaných od roku 2001 především v magazínu Polygon (pozn. red.: časopis československých exulantů, dvouměsíčník vydávaný do r. 2019). Na kauzách svých klientů v ní přibližuje, co vše je možné zažít a jak se spravedlnost potkává s nespravedlností.

Na více než 300 stránkách a v 54 příbězích Milan Hulík líčí justici v období protektorátu (příběh Jak pan Taussig potkal českou justici) a socialismu (např. příběh O falešných směnkách a falešném stíhání), ale i tu současnou, demokratickou (Arogance moci). Popisuje také to, v čem to má justice po roce 1989 těžké. Jak uvádí autor v úvodu knihy, příběhy nejsou nijak aktualizovány a je třeba rozumět i době, v níž se odehrávají se všemi souvislostmi a narážkami… Vedle soudců zahrnuje do justice i státní zastupitelství, policii a další orgány, které v ČR v oblasti spravedlnosti působí.

Pane doktore, před několika dny jste vyslal do světa knihu Sorry jako, česká justice. Kdy vás napadlo ji vydat? 

Od roku 2001 jsem publikoval příběhy ze své praxe v časopise československého exilu Polygon, bývalého časopisu Reportér. Seriál „Příběhy české justice“ tam vycházel skoro 20 let a otisklo se víc než sto pokračování. Když časopis skončil, bylo mi líto, že se s příběhy seznámil jen malý okruh čtenářů, a tak jsem vybral ty nejlepší, upravil je, některé jsem připsal a seřadil jsem vše do knihy. A tak vznikla publikace „Sorry jako, česká justice“.

V názvu své knihy jste použil známý výrok premiéra Andreje Babiše… Zmínil jste se, že jste ho využil záměrně…

Ano, použil jsem ho záměrně. Podle mě docela dobře vystihuje poměry v české justici. I v postsocialistické době tu byla řada právníků, kteří drželi sklopenou hlavu a směr, báli se vystoupit proti zavedeným pořádkům… plout proti proudu…

Řekněte mi, je situace v české justici pořád stejná, nebo se změnila a blýská se na lepší časy?

Vyměnily se generace.

Když jsem v roce 1974 přišel do advokacie, byli v ní ještě advokáti, kteří dělali advokacii v první republice. To byla skutečně advokátní noblesa – chováním, vystupováním a tak dále. Já jsem za socialismu hájil disidenty, bylo jich asi 20 nebo 25, které nikdo nechtěl zastupovat nebo obhajovat v trestním řízení. S výjimkou několika málo – bylo nás asi 5 nebo 6 – se ale moji kolegové báli tyto lidi zastupovat.

Po roce 1989 přišli noví, mladí advokáti, někteří z nich byli ranaři…

Nicméně i teď jsou v justici, třeba u soudů vyšších stupňů lidé, kteří tam pracovali za socialismu… Já se obávám, že – a je to vidět na některých kauzách – to v justici, nemyslím jen soudy, ale i třeba státní zastupitelství, stále ještě není úplně v pořádku.

Jsou nějaké aktuální kauzy, které by z Vašeho pohledu stály za to, abyste o nich napsal?

Určitě, jsou tady dvě nebo tři kauzy, které by za to stály. Já jsem sice ve své publicistice dočasně ustal, protože jsem na odchodu z advokacie, ale opět se k ní vrátím.

Mám v hlavě řadu příběhů od soudu – ať už úsměvných, nebo takových, kdy mi bylo u soudu „ouzko“ –, které bych chtěl sepsat a vydat. Patří mezi ně i příhoda, kdy jsem si poprvé a naposledy v advokacii opravdu nevěděl rady. Obhajoval jsem tehdy vraha, který zneužil a zabil čtyři staré ženy. Byl odsouzen z trestu smrti. Já jsem samozřejmě podal odvolání, ale on ho vzal zpátky. Najednou proti sobě stály dva principy – první, že jsem povinen řídit se příkazy klienta, a druhý, že vždycky musím chtít pro klienta to nejlepší. Co jsem měl dělat? Měl jsem se řídit jeho příkazem a vzít to zpět? Anebo chtít jeho dobro…? Vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Když mě předsedkyně senátu vyzvala: Pane doktore, vaše vyjádření…, povstal jsem a řekl: Paní předsedkyně, ponechávám to na úvaze soudu. Ona odpověděla: Dobře. A zaprotokolovala to. Byl odsouzený, popravený. Byla to zvláštní situace…

V publikaci Advokáti proti totalitě, v kapitole věnované Vaší osobě, jste před dvěma roky zmínil, že plánujete vydání knihy Sorry jako, česká justice… S ohledem na to, co jste před chvílí řekl, můžete naznačit, kdy byste chtěl vydat další knihu? 

Já si myslím, že to stihnu tak za rok a půl.

Ale pozor, mluvíme stále o právu. Vystudoval jsem i historii na filozofické fakultě. Historie mě moc zajímá – různé záhady nebo nevyřešené kauzy z minulosti. Takže vlastně ještě nevím, do které knihy se pustím dřív. Buď to bude kniha příběhů ze soudních síní, nebo to bude kniha týkající se historie.

Ještě se vraťme k publikaci, která právě vyšla. Kde by si ji mohli zájemci  koupit?

Vzhledem k tomu, že jsem ji vydal sám a nedal jsem ji do distribuce, mohou si ji koupit v mé advokátní kanceláři (kontakt: hulik@volny.cz).

Knihu jste představil poprvé před 14 dny v Brně v Divadle Bolka Polívky, kde byla její prezentace součástí programu vernisáže maleb prof. ak. mal. Borise Jirků, který Vaši knihu ilustroval…

Ano, a byl jsem překvapený, jak velký zájem o ni byl.

Přejeme tedy Vám i Vaší knize hodně nadšených čtenářů a děkujeme za rozhovor.

Redakce AD
Foto: redakce AD