Jako hlavní motto mají „Porozumění, důvěra a bezpečí.“ A schvaluji, protože během rozhovorů (nejen) ke článku jsem ze zakladatelky Dagmar Francové měla přesně tenhle pocit. Založila velice zajímavý podnik 2Fabion, který pomáhá v běžných, ale nečekaně spojených oborech.
Propojujete ve firmě účetnictví a psychoterapii, co mají společného, co by třeba běžného člověka nenapadlo?
U nás ve firmě je to propojení jednoduché. Dvě ženy, kamarádky, matky, sociálně smýšlející a rády pomáhající přemýšlely, jak to zařídit, aby mohly pracovat spolu. Byť jedna je psychoterapeutka a jedna je účetní. Když jsem připravovala podnikatelský záměr a blíže studovala koncept sociálního podnikání, začalo naše propojení s Janou Šplíchalovou dávat mnohem větší smysl. Sociální podnik by měl mít jednu hlavní ekonomickou činnost, která bude finančně přispívat něčemu prospěšnému.
U nás ve firmě to máme tak, že účetnictví generuje hlavní část zisku, díky tomu, můžeme nabízet terapie za velmi výhodné ceny. Úvodní konzultace je za cenu méně než poloviny nákladů a s nulovým ziskem, každá další hodina konzultace je pak kalkulovaná pouze za náklady a také samozřejmě bez zisku. Cenově výhodné terapie nám přijdou prospěšné a smysluplné. Takže tak to vlastně vzniklo.
Když o tom přemýšlím na základě této otázky dále, tak se najde více spojovacích prvků. Některé z principů, které jsou v terapii naprosto samozřejmé, jsme přenesly i do účetnictví. Jsme velmi pro-klientské, milé, moje kolegyně účetní mají lidskou tvář! Nejsou to paní schované za fakturami, dokáží se zákazníky komunikovat, nabízí pomocnou ruku, kdykoliv je to možné, myslím, že naše účetní služby jsou pro zákazníky právě naším přístupem velmi nadstandardní. Další naší velkou výhodou je, že umíme účtovat nejen klasické firmy a OSVČ, ale i neziskovky, kterým velmi fandíme a které také finančně zvýhodňujeme při odběru našich služeb.
Může se zdát, že zákazník, běžná firma, platí nemalé peníze, aby toto všechno uživil. Není tomu tak, naše ceny jsou, myslím, velmi příznivé i pro běžného zákazníka.
Jaká cesta Vás zavedla k vlastnímu sociálnímu podniku?
Pracovala jsem skoro dvacet let v neziskovce, která pomáhala lidem se zdravotním postižením mimo jiné hledat práci. Začínala jsem pracovní konzultantka a následně po dostudování první vysoké školy jako sociální pracovnice. Často jsme naráželi na to, že lidi moc chtěli pracovat, mohli za určitých podmínek pracovat, ale neexistoval kolem vhodný zaměstnavatel. Postupně jsem se propracovala na vedoucí úseku sociálních služeb a následně na pozici projektové manažerky a zástupkyně ředitele.
Práce mě hodně bavila, to, co mě unavovalo, bylo rok co rok “škemrat” o nějaké dotace, abychom byli schopni naši dobrou práci ufinancovat, abychom měli trochu slušné platy, za které uživíme naše rodiny. Nechtěla jsem stále dokola řešit, koho budeme muset propustit ne proto, že pracuje špatně, ale proto, že na něj nemáme peníze, protože nám někdo nepřiklepl dotaci ve výši, kterou jsme reálně potřebovali. V průběhu práce jsem také cítila, že sociální práce, kterou jsem řadu let dělala, mi chybí. Chyběli mi klienti, jejich starosti, které společně řešíme.
Přemýšlela jsem o tom, jestli se mám vracet zpět na pozici sociální pracovnice. Práce je to sice velmi potřebná, ale mnoho lidí potřebuje trochu víc. Proto jsem si udělala psychoterapeutický výcvik a začala si přivydělávat jako psychoterapeutka. Zjistila jsem, že tohle ono, tohle je to, co chci dělat.
Jedno léto cestou na dovolenou jsem si stěžovala mému muži, co zase bylo v práci a tak. On na to řekl, že to poslouchá už dost let, ať už udělám nějakou změnu. A řekl hodně zásadní věc, že když se zpočátku nebude dařit, že mě i všechny čtyři naše děti uživí, ať jsem v klidu. A u moře padlo zásadní rozhodnutí, opustit pole zaměstnanecké a začít dělat něco svého, podle sebe, a tak jak mě to přijde užitečné. Sociální podnik se nabízel.
Je to klasické eseróčko, neřeší dotace a granty (i když může, ale nesmí na nich být závislé), musí si na sebe vydělat, má zároveň ten sociální rozměr, který já osobně velmi potřebuju, ráda dělám věci, které jsou užitečné a potřebné a tohle mi dává velký smysl. Mám takto příležitost být tím zaměstnavatelem, který tady v Ústí možná chyběl. Zatím jsme na začátku, ale pevně věřím, že brzy budeme moci zaměstnat více lidí, kteří jinde obtížně uspějí.
Jsem pyšná na to, že mohu dát práci čtyřem moc fajn lidem, z toho 3 mají nějaký zdravotní hendikep. Někdo má klasickou pracovní smlouvu, někdo DPP, podle toho, co kdo zvládne. V týmu mám dva lidi s mentální postižením, kteří poctivě uklízí naše prostory, aby byly voňavé a čisté; jednu slečnu s duševním onemocněním, která je výbornou účetní a jednu mamku na mateřské s malou milou princeznou Aničkou, která je vlastně taky součást našeho týmu, umí výborně skartovat nepotřebný papírový odpad a měnit věci na svých místech, abychom nežili ve stereotypu a nudě… a někdy našeho psa Bomíka, Bombshell pracuje jako zlepšovač nálady a pracuje zdarma, vlastně ne, pracuje za pamlsky.
Co všechno dokáží zařídit a zajistit a pořešit, jaké nové případy se objevují v poslední době, to vše se dozvíte v druhém díle rozhovoru. Jestli jste ale extrémně zvědaví, můžete už teď nahlédnout na jejich web a něco více zjistit sami: