Lovko a fotbalové pohádky. Na vydařeném startu Olomouce má podíl i její dobrá duše

Sedmačtyřicetiletý trenér brankářů se posadí do šatny pro rozhodčí, pokrčí vysoké čelo a vypráví pohádky, jež přináší jen fotbal. První o tom, jak lanařil trpělivého gólmana Mandouse, jenž dorostl pro reprezentaci a teď ho čeká debut v mistrovské Slavii. 

Druhá pojednává o urostlém mládenci Vítkovi, jemuž pomohl do Manchesteru United. A třetí o tom, jak v šestnácti se strýcem zaťukal na stadionu v Trnavě, jestli Lovka nechtějí do brány.

Než začneme tou o Mandousovi, povězte, je Matúš Macík pro Sigmu plnohodnotnou náhradou?
Proto jsme ho brali. Já ho sledoval na Slovensku, počítali jsme s tím, že by Mandy mohl odejít. Macík je obrovský gólman, ale i hodně pohyblivý. Věřím, že to bude dobré.

Slovensko máte zmapované, Mandouse jste přilákal ze Žiliny.
Mám tam kontakty – iks spoluhráčů, co jsou teď trenéry. Tehdy v Žilině trénoval Adrián Guľa, my jsme spolu hráli v Jablonci. Doporučil mi Mandyho, že bude volný. Tak jsme hned reagovali.

Přitom jedničkou byl v Sigmě matador Buchta, vyhlášený zrovna nejlepším brankářem ligy. A ambiciózní dvojkou Reichl.
Míša Reichl měl jít na hostování do Zlatých Moravců, tak jsme sebrali Mandyho. Říkal jsem mu, že jedničkou je Buchtič, ale může zabojovat. Jenže Zlaté Moravce nakonec nevyšly a zůstali tady v trojici. Každý chtěl chytat, nebylo to jednoduché.

Branka je jen jedna, kariéra krátká a ega dotčená...
Je to těžké. Hráč může dostat šanci třeba na patnáct minut, brankáři ne. Trenér Veselý, který je u gólmanů v reprezentaci, mi říkával: Musíš být nachystaný, šance přijde. Člověk se snaží myslet pozitivně.

Dařilo se to i Mandousovi, když první rok byl často na tribuně?
Bylo těžké mu oznámit: Nejdeš ani na lavku. Byl zklamaný, ale makal, po tréninku si dal ještě cvičení na sílu. Poctivý přístup, klobouk dolů. Počkal si. Do brány jsme ho postavili na Slavii a viděli jsme, co umí.

A za další rok se dostal do reprezentace, odjel na mistrovství Evropy a do Slavie přestoupil.
Tyhle pohádkové příběhy mám rád. Bylo nádherné, když chytal za národní tým proti Skotsku. Také ve Slavii to zvládne. Už je oťukaný i reprezentací, sebevědomí narostlo, je klidný. Bude to v pohodě.

Neprosadil se v Plzni ani v Žilině. Překvapil vás?
Sledoval jsem ho. I v Žilině to měl těžké, chytal Volešák, ale něco taky odchytal. A od Adriána Guľy jsem věděl, že je charakterově velmi dobrý. Volal jsem i trenérovi v Plzni, dostal jsem další pozitivní informace: Chce trénovat, dobrý do kabiny...

Do Slavie přestoupil i díky skvělé hře nohama.
Proti Skotsku hned první balon měl těžkou rozehrávku do strany. Ve Slavii musí umět gólman chytat i hrát nohama, na tom mají postavenou hru. Mandy má techniku vynikající, i když chyba se přihodí.

Když jste chytal, takové nároky se na vás nekladly, což?
Nikdo to ode mě nechtěl. Já po brankářích chci, aby měli dobrý první dotek pravou i levou nohou. Poprvé jsem se s tím setkal v Jablonci, jak přišel Míša Špit. Teď už to chceme v přípravkách.

Hlavní kouč Sigmy Václav Jílek naslouchá trenérovi brankářů Tomáši Lovásikovi (vpravo), jenž má za výběr gólmana zodpovědnost.

Máte jako trenér brankářů hlavní slovo, kdo bude chytat?
Trenéři to nechávají na mně, i předchozí kouč Látal. Každý má zodpovědnost za svůj úsek.

Čím to, že Sigma, proslulá výchovou hráčů, nemá dlouho za brankářskou jedničku odchovance?
Věřil jsem Michalu Reichlovi a věřím, že ligu bude pravidelně chytávat. To byl můj sen. A teď mám sen, že vychováme reprezentanta.

Mandous se nepočítá.
A Markovič skončil taky ve Slavii.

To byla Sigma zklamaná, když jí před podpisem smlouvy odešel nadaný mladý gólman.
Ten chlapec vylézal i na centry, to já mám rád. Na jednu stranu byl odchod Markoviče zklamání, ale na druhou se otevřela cesta pro jiné – Jakuba Trefila, Tadeáše Stoppena. A Markovič se pomalu dostává do ligy na hostování v Pardubicích. Stále je to mladý chlapec, potřebuje se zklidnit, ale potenciál má.

A Radek Vítek, který loni v šestnácti přestoupil ze Sigmy do Manchesteru United?
Věděl jsem, že je šikovný, tedy ne že půjde do Manchesteru... Měl jsem ho už v přípravce. Přišel s maminkou, která byla vyšší než já. Když šel do akademie za Martinem Blahou, říkal jsem mu: Blážo, pěkně se o něj starej, bude dobrý! Musíme ten diamant opracovávat. Že se tak rychle dostal do Manchesteru, to je další pěkná pohádka. V žácích byl pro vrstevníky jako pantáta – on vysoký, oni o hlavu menší. Vytáhli jsme ho do dorostu a v šestnácti na tréninky áčka, zapadl v pohodě.

Každý centimetr se v bráně hodí?
Centimetry navíc musí být výhodou, nikoli nevýhodou. Když má menší gólman rychlost, odrazovku, vynikající hru nohou, tak se prosadí. Například Filip Rada z Dukly.

V akademiích už dělají mladí brankáři testy, ze kterých se pozná, kolik asi vyrostou.
Já se díval na rodiče.

Když je velký táta a malá máma?
Tak je tam naděje. Měli jsme šikovného chlapce, vynikajícího technicky, ale chyběla výška. Oba rodiče byli menší. Chlapci mají sny, vzory a vy jim musíte oznámit, že to nepůjde. Je to těžké. Ale není to jen o profesionální kariéře, mám radost, když sportují dál a jsme v kontaktu.

Já byl na základce prcek, o dvacet centimetrů jsem se vytáhl na střední. Až mi záda popraskala.
Já jsem to měl úplně stejně. Když jsem šel na střední, byl jsem druhý nejmenší a na konci ročníku druhý největší. Takhle to měl Kuba Trefil, když přišel ze Slavie. Dlouho neměl výšku, ale když člověk viděl jeho rodiče, dalo se očekávat, že se vytáhne. A teď už má 190 centimetrů.

Kde čerpáte inspiraci?
Chci, aby byly v tréninku zápasové situace, aby brankář nevěděl, co přijde. Všímám si na soustředění i zahraničních klubů. A na internetu je toho hodně. Vezmu si myšlenku, do které přidám to svoje. Dostal jsem dobrou školu od Vencela.

V Trnavě.
Trénoval mě Šaňo Vencel, ten nejstarší. Jeho filozofie byla nejen chytnout, ale chytnout správně technicky rukama nohama, aby vše mělo řád. A já se o to také snažím. Vzpomenout musím i na poctivou školu trenéra Víta v Sigmě, který dodneška ještě trénuje na Nových Sadech.

Můžete se inspirovat i z jiných sportů, například z házené, kde mají brankáři hodně reflexivních zákroků?
To je dobrý příklad, na házenou se dívám, ze zakončení zblízka se dá dost odkoukat. Někdy jsou už na to alergičtí. Borci v házené se nesvalí poprvé na zem, většinou to ustojí a reagují na balony zblízka. Mají nachystané ruce, nohy. Dokážou reagovat. Díval jsem se na internetu na tréninky házené, na brankáře Švédska. Zajímavé věci.

Kdy jste v Trnavě poprvé slyšel: Jsi připravený? Jdeš do brány?
Já jsem přišel do Trnavy z vesnice až v šestnácti a půl letech. Strýc mě vzal na stadion a hledali jsme trenéra ligového dorostu. A našli jsme trenéra áčka Valeše Švece ze slavné trnavské éry. A strýc na něj: Mám tu talentovaného synovce, vyzkoušejte ho. Švec odpověděl: Šestnáct a půl už je moc.

Strýc měl v Trnavě kontakty?
Neměl, normálně jsme došli a zaklepali! Nakonec mě poslali za trenérem dorostu. Bylo to zvláštní, ale když přišla střelba, tak jsem si věřil, začal jsem skákat a šlo to. Trenér se na mě podíval: Chlapče, jak se vlastně jmenuješ? A tak se zrealizovalo hostování. Za půl roku jsem z Majcichova, mé rodné dědiny, kde jsem chytal okres, přestoupil.

Taky pěkná pohádka.
Za rok jsem už trénoval s áčkem a první start ve federální lize jsem stihl dva měsíce před osmnáctinami.

Jak jste dopadl?
Debutoval jsem s Bohemkou, dostali jsme za uši. Prohrávali jsme 0:4, byla šedesátá minuta a trenér se na mě otočil na střídačce: Mladý, obleč se, jdeš do brány! Střídal jsem Rólanda Praje a ještě mi Mičinec dal gól po centru hlavou na zadní od tyče. Něco jsem ale chytil. Bylo to pěkné, kotel za bránou mi fandil. Já byl nevychytaný, nechodil jsem po reprezentacích. Spravil jsem se až na vojně, začal jsem chytat třetí ligu v Seredi, pak v Trenčíně.

Musel jste i sloužit lidu?
Měl jsem normálně vojnu. Narukoval jsem do Dukly Trenčín, posunuli mě ale do Topolčan, kde jsem byl v kasárnách, bojoval jsem, chodil na střelby, na služby. V Senici to samé. A pak si mě Trenčín stáhl.

A jak jste se dostal do Německa?
Vrátil jsem se z vojny, hostoval jsem v Rimavské Sobotě, se kterou jsme postoupili do ligy. Chytal jsem, ale po půl roce jsem udělal chybu s Levicemi a šel do brány domácí Július Nôta, skvělý chalan, kterého pak kdosi zavraždil. V Trnavě mi skončila smlouva a ozval se mi jeden manažer, že musím být v Německu. Třetí liga.

SC Weismain.
Byl tam i Rudo Muchka, Milan Kerbr. Zrovna tam byla Sigma na soustředění, chytal jsem proti ní, za ni chytali Pižanowski a Skácel. Prohráli jsme 0:1, ale zápas mi vyšel a hned po něm mi nabídli smlouvu. Weismain byla dvoutisícová vesnice na okraji města a velká stavební firma vybudovala krásný stadion pro patnáct tisíc lidí, ale stojících. Byl jsem nejdřív zklamaný, že jdu do třetí ligy, to jsem ještě neměl přehled, jaká je třetí liga v Německu. Jenže za rok a půl to tam krachlo. Šel jsem do druhé ligy do Zlína, kde pak začal chytávat Lejsal a já zamířil do Jablonce, který trénoval Jarda Hřebík. Zase jsem se musel nejdřív ukázat na zkoušce, ale ty mně všude vyšly – v Trnavě, v Německu i ve Zlíně. A chytal jsem ligu.

Nelitujete, že jste nezůstal v Německu?
Ještě když jsem chytal za Majcichov, řekl mi trenér Jurík, který mě vedl v žáčcích: Tome, ty raz budeš chytat bundesligu za 1. FC Köln! Ve mně to tak zarezonovalo, že jsem od té doby začal fandit Kölnu a fandím mu dodnes. Nedopadlo to.

Avšak na stadionech Dortmundu a Hamburku jste si zachytal za Sigmu v Intertoto Cupu.
Když jsem jel ze Slovenska jednat do Olomouce za panem Kubíčkem o smlouvě, byly ještě na hranicích kontroly. A celník na mě: Když postoupíte přes Štětín, budete hrát s Dortmundem! Nádherný zápas. Štětín jsme zvládli, doma 1:0, tam 0:0. A šli jsme na Borussii.

Narvaný Vestfálský stadion, za Dortmund Rosický s Kollerem...
Měl jsem zimomriavky. Ještě v tunelu jsem si říkal: Tomáš, užij si to, pěkně si zachytej! A v šesté minutě jsme už tekli 0:1.

Ale pak jste už žádný gól nedostal, Koller si dal vlastence a brali jste senzační plichtu.
Laco Onofrej standardku suprově kopnul. Pak nakopávali na Kollera, to byl adrenalin! Strašně mě to bavilo, užíval jsem si to.

Bouřlivák Uličný lítal u lavičky, nevysocí stopeři Kovář s Hudcem uskákali Kollera a Brazilec Melinho přelstil obranu Dortmundu báječnými kolmicemi.
Hráli jsme úžasně. Hlavně Míša Kovář byl výborný. A já si vzpomněl na trenéra Juríka v Majcichově, co mě viděl v Kölnu. Jak jsem začínal v té obrovské zaprášené brance vydupané až po šestnáctku bez trávy, kde nebyl ani drn. Sebral balon, dal mi ho doleva, doprava, doleva, doprava a řekl: Budeš gólman!

Tomáš Lovásik ještě coby brankář Sigmy Olomouc.

V odvetě jste neinkasoval a po bezbrankové remíze vás čekal Hamburk, jenže kvůli kartám jste první zápas doma chyběl.
Protože jsem zdržoval. Neuvědomil jsem si, že mám kartu už se Štětínem. Blaha ale chytal výborně.

Prostřelil ho jen Rafael van der Vaart do vinklu.
Bláža to zvládl super, v Hamburku jsem chytal, ale to už nedopadlo.

V kvalifikaci Evropské ligy jste si zachytal ještě proti Evertonu.
To už jsem pomalu končil. Domácí odveta 1:1, trefil se za nás Šultes. Mám dres Howarda, rád jsem je měnil. Velký úlovek pro měl byl Piplica. Mám i Weidenfellera. Snad se zase dostaneme do pohárů.

Sezonu jste rozjeli dobře. Co se vrátil trenér Václav Jílek, Sigma je na střelecké vlně.
Věřím, že nám to vydrží. Šlape to. Jsou tu šikovní chlapci, gros mančaftu tvoří odchovanci. Tohle nám závidí více klubů. Mladí dostávají šanci, dostávali ji i za trenéra Látala. Je to vizitka práce všech našich mládežnických trenérů.

Trenér Jílek i kondiční kouč Vojtěch Smolák mají tři děti jako vy. To musí být veselé mítinky.
A to má tři děti ještě Laco Onofrej, který tady dělal asistenta. Jednou jsme byli všichni u nás doma, ale vlezli jsme se. Ano, bylo to veselé.

Kde jste vlastně doma? V Majcichově jste si postavil dům...
Ale už jsem ho prodal. V Olomouci jsem podepsal smlouvu na tři roky s tím, že se pak vrátím. Už jsem tady šestnáct let. Děti jsou doma v Olomouci. Nikdo nepozná, že mají rodiče Slováky. Ostatně, narodil jsem se v Československu.

Potatil se Tadeáš?
Je vysoký. Teď šel na střední, ale do branky nechce. Suprově plave. To já funím po dvě stě metrech.

Vy? Na každém soustředění lezete ráno do studeného moře, i v Alpách.
Baví mě otužování. V zimě si dělám díry do ledu a šup tam.

To vám doporučila vaše žena, zdravotní sestra?
Ta by tam nevlezla. V Sigmě se to ale zalíbilo Nešporovi s Vaněčkem. Je to fakt krása. Hlavně v zimě, když nerušíte rybáře.