Po deseti rokách jsme si u příležitosti premiéry filmu
Lucie Šteflová: Nakoukávala, ale rejža nechtěl, abych to hrála úplně stejně. Chtěl to mít pojaté jinak. I proto, že už je to máma. Nechtěl, aby to byla kopie. Ale člověk z toho samozřejmě je nervózní, protože přebírá postavu po někom jiném. Navíc lidi jsou na tu postavu zvyklí a ne vždycky jim takováto změna musí úplně sednout. V tuhle chvíli ještě nemůžu úplně posoudit výsledek, protože ten film teprve za chvíli uvidím, ale sama jsem zvědavá, jak moc to lidem bude nebo nebude vadit.
FDb: Pamatuješ si na první setkání s rejžou Vorlem?
Lucie Šteflová: Pamatuju. Viděla jsem ho už krátce před lety. Ale v rámci tohoto filmu mně poslal na email scénář s tím, že by chtěl, aby v něm hrála i moje dcera. Říkala jsem si, že je to divné, že se nějak dobře neznáme a hned mi posílá celý scénář, abych si to nechala projít hlavou, a pak že se někde sejdeme. Byla jsem z toho pořád taková nesvá, když jsme se pak navíc měli sejít v „Riegráčí“ (park Riegrovy sady – pozn. aut.). (smích) Tak jsem tam jela s tím kočárkem a doufala, že nepřijde nějaký úchyl. (smích) Naštěstí přišel rejža a plácli jsme si.
FDb: Počítám teda, že nabídka na roli u Vendety nebo u Po čem muži touží (pokračování se právě natáčí, ale bohužel už bez Lucčiny účasti – pozn. aut.) probíhala úplně jinak ...
Lucie Šteflová: U Po čem muži touží ani ne. Tam mi napsal režisér Rudolf Havlík na Facebook. Dneska už jsou v tomhle režiséři pokrokovější a nabízejí ty role na sociálních sítích. Ale já jsem v tomhle ještě taková zamrzlá a vyhovuje mi to postaru ve smyslu: „Pojďme se sejít někde v produkci a pojďme si o tom popovídat.“ Řešit roli při prvním setkání v parku na procházce není úplně můj styl. (smích) Ale je to taková nová doba. Dneska se už dělají i online castingy, což mi taky připadá zvláštní. Povídat si doma na kameru, a pak to posílat.
FDb: A jak to bylo s prvním setkáním s Tomášem Vorlem mladším, který hraje v Cestě domů tvého manžela Ludvu?
Lucie Šteflová: Já jsem si nejdříve myslela, že mě nemá rád, protože on na první pohled působí vážně. Není ten typ člověka, který by byl pořád vysmátý. Ale člověk nemůže dát na první dojem. My jsme na Rabštejnsko vyráželi o tři dny dříve, než se začalo točit, aby se seznámil s Emčou, aby mi ukázal okolí a abychom se napojili na to, že jsme jako rodina. Tam jsem úplně změnila názor, protože jsme si hrozně dobře sedli. Výletili jsme po okolí a musím říct, že jestli mi něco ten film dal, tak určitě tohle přátelství s juniorem.
FDb: Je nějaká lokace, která tě při natáčení nejvíc bavila?
Lucie Šteflová: Mně se líbilo u té hájenky, jak tam tekla ta říčka a bylo to hrozně kouzelné. Asi nikdy nezapomenu na podzim, jak tam bylo na střeše hájenky, ale i všude jinde, spadané krásné žluté listí. To se mi moc líbilo. V zimě byla hájenka taky krásná, ale byla tam opravdu zima a muselo se přejíždět auty přes řeku, protože jiná cesta k ní autem nevede. To bylo vtipné.
Lucie Šteflová: Protože jsem ji nechtěla tahat do toho filmového světa. Protože v tomhle věku z toho ještě nemá rozum a já jsem nechtěla být ta maminka, co cpe svoje dítě do filmu. A řekla jsem si, ať si jednou sama řekne, co bude chtít dělat. Nechtěla jsem mluvit za ní, i když to tak rodiče dělávají. Chtěla jsem, aby měla normální dětství. Nechtěla jsem, aby musela dělat něco na povel a třeba vydržet na nějakém místě, kde by se jí úplně nelíbilo. Ale nechala jsem se zlomit kvůli té druhé stránce věci, protože které dítě má zaznamenaný na plátně rok života? Teď si to nebude pamatovat, protože byla ještě moc malá, ale bude to mít zaznamenané. A to mi přijde krásné. Těším se na to, že tím, jak se to točilo celý rok, na ni bude vidět, jak vyrostla, co se naučila a co se změnilo. To mi na tom přijde hezké.
FDb: A kdyby za tebou Emička přišla třeba za deset roků s tím, že chce být herečka, tak bys ji podpořila, nebo by ses jí to snažila rozmluvit?
Lucie Šteflová: Tak bych jí řekla, ať ještě počká tak čtyři roky. (úsměv) To člověk nemůže takhle říct, protože nevim, jaká bude ona za deset let a jaká budu já za deset let. Myslím, že bude spíše sportovkyně, protože jí baví běhání a na to, jak je malinká, toho uběhne strašně moc. Třeba teď o víkendu vyšla sama na Ještěd a nahoře se zeptala, jestli si už může zase běhat. (úsměv) To nevím, kde tu energii bere. Baví ji i fotbal a další sporty, ale neznamená to, že když přijde s tím, že chce být herečka, že jí v tom budu bránit. Ale ani ji do toho nechci tlačit.
FDb: Je pravda, že ty sama jsi s herectvím začínala jako hodně malá. Tvoje úplně první, ještě předškolní zakázka, byla focení dětských svetrů pro jeden nejmenovaný časopis. Jak jsi to hraní ve filmech a v seriálech tenkrát brala? Bavilo tě to?
Lucie Šteflová: Mě to bavilo moc, protože jsem to brala jako takové prázdniny. Nemusela jsem v tu chvíli do školy nebo do školky, když byly ty svetry. Všichni tam na mě byli hodní. A taky jsem na první věc, seriál Místo nahoře, chytila skvělého režiséra Karla Smyczeka, který to s dětmi hodně umí a má je rád a je opravdu úžasný. Ale zároveň nechci to samé pro Emču, protože pak ve škole musí být člověk připravenější, než všichni ostatní, protože má od školy povoleno natáčet. A jakmile něco nevíš, tak ti hned řeknou: „Ale tady nejsi na natáčení.“ Vždycky tam jsou takovéto nuance, které úplně nechci, aby Emča měla. Chci, aby měla normální, bezstarostné dětství. Na práci bude mít pak čas celý život.
FDb: Taková docela hypotetická otázka, ale myslíš si, že by Cesta domů vypadala hodně jinak, kdybys točila s cizí holčičkou?
Lucie Šteflová: Těžko říct, jak by to natáčení probíhalo. Pro mě by to na jednu stranu bylo možná jednodušší. Protože když tam máš svoje dítě, musíš se soustředit i na to, co dělá. V hlavě ti šrotuje daleko víc věcí, třeba to, že by už mělo spát. A těžko říct, jaká by tam byla chemie s tím cizím dítětem, jestli by u mě chtělo být.
FDb: Měla jsi před začátkem natáčení možnost mluvit do scénáře, nebo si všechno nechala na rejžovi, který tu postavu dobře zná?
Lucie Šteflová: Ten scénář jsme probírali hodně podrobně a hodně jsme zkoušeli. Rejža je v tomhle hodně otevřený nápadům, ale chce to řešit už před tím natáčením, protože si dělá sám i kameru, takže se nemůže tolik soustředit na herce. Proto byla ta režijní část hlavně před natáčením.
FDb: Tomáš Vorel si často obsazuje svoje „obvyklé podezřelé“, čili juniora, Tomáše Hanáka, Milana Šteindlera, Evu Holubovou ... Obávala ses před začátkem natáčení, jestli mezi ně dobře zapadneš?
Lucie Šteflová: My už jsme se potkávali na těch zkouškách. A s Tomášem Hanákem už jsem točila seriál Místo nahoře, což byl vlastně můj debut. Na natáčení Cesty domů už ta spolupráce se všemi probíhala normálně. A člověk je vlastně zvyklý z každého projektu, že tam potkává nové lidi. Den před začátkem je třeba nervózní, ale pak to z něj spadne. A zná i ten štáb, protože dobrý štáb dělá taky hodně.
FDb: Film se natáčel po celý rok s tím, že třeba na podzim byly jenom tři natáčecí dny, v zimě pět, na jaře sedm … Je to pro tebe jako pro herečku v něčem složitější, než když točíš třeba dvacet dnů v kuse?
Lucie Šteflová: V něčem mi to přišlo právě lepší, protože když člověk točí delší dobu v kuse a s brzkými nástupy, tak se snadněji unaví. Je z toho pak takový vyšťavený a i mezi lidmi vzniká často ponorka. Ale my jsme se na Cestě domů na sebe nestihli naštvat a naopak jsme se těšili, až se na tom krásném Rabštejnsku zase uvidíme. Takže za mě je takhle rozdělené natáčení výhoda.
Lucie Šteflová: Těžko říct, protože nějaké věci jsem ani neviděla, neumím se na sebe koukat a jsem v tom dost sebekritická. Z těch projektů, ve kterých jsem během těch deseti roků hrála, jsem viděla vlastně jenom Po čem muži touží, protože s nimi jsme jezdili hodně po republice, takže tenhle film jsem viděla asi třikrát. A vždycky, když jsem se tam viděla, tak jsem sklopila zrak. V tomhle se asi neumím pochválit.
FDb: Zahrála sis i v komedii Něžné vlny. Jak vzpomínáš na natáčení?
Lucie Šteflová: Dobře, ale ono se dobře zpětně kouká na všechno. Alespoň mi to tak připadá. Zapomene se i na ty šestihodinové přesčasy, kdy se řešil každý detail. V tu dobu jsem točila ještě jiný projekt a musela jsem přejíždět. A tím, že se přetahovalo, na mě ten štáb na druhém natáčení musel pár hodin čekat. Takže už si nechci brát více věcí najednou. Ale byla to zajímavá zkušenost.
FDb: Cesta domů uzavírá trilogii s tím, že zůstane jenom u ní, čtvrtá část už nebude. Přesto, kdyby si to někdy rejža Vorel v budoucnu rozmyslel, jak si myslíš, že by příběh Anyny a Ludvy mohl pokračovat?
Lucie Šteflová: Myslím, že čtyřka určitě nebude, že by to asi bylo zbytečně natahované. A rejža už se chce taky vydat jiným směrem.
FDb: Předchozí dvě části, Cesta z města a Cesta do lesa jsou každá úplně jiná. Která se ti líbí víc?
Lucie Šteflová: Mně se nejvíc líbila ta první. Ta má ode mě jedničku!
FDb: Tradiční otázka na závěr. Kdy tě budeme moct vidět v dalším filmu?
Lucie Šteflová: Ve filmu Manipulace, který režíruje David Balda. Zatím není jisté, kdy přesně půjde do kin. Je to thriller, napůl zahraniční, o sektářství a církvi. Hraju hlavní ženskou postavu a učím se kvůli tomu na kytaru. Má to dost zajímavé obsazení se zahraničními herci.
FOTO: Bontonfilm
.jpg)
