Lva z Pandžšíru zavraždili před 20 lety. Jeho nedobytné údolí odolalo Britům, Sovětům i Tálibánu

„Není to jen kvůli desítkám odlehlých míst v údolí, není to jen kvůli horské geografii, není to jen pro ohromnou hrdost Pandžšírských,“ vysvětluje Antonio Giustozzi, výzkumník britského RUSI, v čem tkví jedinečnost údolí Giustozzi. „Jednotlivě takové faktory najdete na mnoha místech v Afghánistánu. Ale tady je to jedinečná kombinace.“

„Už jsme v minulých 40 letech prokázali, že nikdo nedokáže náš region, údolí Pandžšír, dobýt. Nedokázala to Rudá armáda se svou silou, a nemyslím, že žádné vojsko v Afghánistánu dnes má sílu Rudé armády. Před 25 lety to Tálibán také zkusil, a utrpěl zdrcující porážku,“ upozornil v rádiu BBC Alí Nazarí, který má na starosti zahraniční vztahy v Národní frontě odboje Afghánistánu (NRF), koalici odpůrců Tálibánu opevněné v Pandžšíru.

Krvavý střet se blíží: Stovky hrdlořezů Tálibánu míří ztrestat vzdorující údolí

Dlouhé, hluboké - a prašné – údolí se táhne od jihozápadu k severovýchodu, má asi 120 kilometrů na délku. Svírají ho velehory s vrcholky i tři kilometry (!) nad údolím, což představuje impozantní přírodní ochranu od starověku až po 21. století.

Dovnitř vede jen jedna úzká silnice, klikatící se mezi skalnatými výběžky a meandry řeky Pandžšír. „Celá oblast má mytický aspekt. Není to jen jedno údolí. Když se dostanete dovnitř, je tam napojeno nejméně dalších 21 menších údolí,“ popisuje Šakíb Šarífí. V údolí vyrůstal, když však Afghánistán roku 1996 poprvé ovládl Tálibán, zemi opustil. Pak se vrátil a zastával funkci plánovacího ředitele na ministerstvu zemědělství, než se opět Tálibán chopil moci.

Nejodvážnější z Afghánistánu!

V údolí žije odhadem 150-200 tisíc lidí. Většinou jsou tádžické národnosti a jejich mateřštinou je darí, afghánská perština (v Tádžikistánu se hovoří tádžičtinou, také často považovanou za variantu perštiny). K nedalekému Tádžikistánu se však Pandžšírští nijak zvlášť neupínají, spíš mají silnou lokální identitu.

„Jsme možná nejodvážnější v Afghánistánu,“ popisuje svůj lid exministr Šarífí. „Máme v sobě jistou bojovnost – ale v dobrém slova smyslu.“ A zmiňuje, kterak tuto kuráž a hrdost posílila historická vítězství nad britskými kolonizátory, Rudou armádou i Tálibánem. S islamistickými radikály prý společnou řeč Pandžšírští nenajdou.

Něco jiného prohlásil Alí Nazarí z odboje: „Dáváme přednost míru a vyjednávání, ale když selžou, tak neakceptujeme žádnou agresi.“

Na konci hlavního údolí vede stezka až k Andžumanskému průsmyku, 4430 metrů nad mořem, který pokračuje dále do pohoří Hindúkuš. Tudy prošly armády Alexandra Velikého i Tamerlána, posledního z velkých nomádských dobyvatel střední Asie.

„Historicky je údolí Pandžšír známé také pro těžbu, například polodrahokamů,“ popisuje historička Univerzity v Leedsu Elisabeth Leakeová. Po pádu první vlády Tálibánu a za mocné rozvojové pomoci z USA údolí vkročilo do 21. století. Dnes tam vyrábí elektřinu hydroelektrárna i farma větrníků. Američané pomohli budovat silnice i radiostanici, která přijímá signál z Kábulu.

Od vstupu do údolí to není daleko k silnici spojující Kábul s městy Kundúz a Mazáre Šaríf na severu země; i to dává Pandžíru strategickou pozici.

Sovětská invaze

Nedaleko se také nachází letecká základna Bagrám. Letiště tu vzniklo v 50. letech za americké podpory, Rudá armáda ji využila ke vpádu do Afghánistánu roku 1979 a byla jí oporou až do konce vleklé války o deset let později.

Mezi roky 1980 a 1985 se Sověti nejméně šestkrát pokusili Pandžšír dobýt, po zemi i ze vzduchu. Jenže rudoarmějci měli málo zkušeností s vysokohorským terénem a často padli horalům do léčky. „Schytali tisíc ran – zleva, zprava, ze středu,“ vzpomíná Šarífí. „K šílenství je doháněl Pan DŠK,“ tedy šikovný střelec s ruským kulometem DŠK, jehož úkryt nedokázali Sověti odhalit.

Načas Rudá armáda přece jen v údolí zajistila pozici, ale dlouho to netrvalo. „Neměli moc důvod zůstávat, vydržovat tam armádu byla dost výzva. Chtěli chránit severojižní dálnici, ale mezitím vypukly boje v dalších oblastech,“ vysvětluje Gistozzi. A tak po Sovětech zůstaly v údolí četné památky – vraky tanků, děl, letadel.

Koncem roku 2001 základnu Bagrám zabezpečily britské jednotky a stala se pro změnu oporou sil NATO. Právě v té době, při sesazování Tálibánu, se vyznamenali i bojovníci z Pandžšíru, součást Severní aliance. Vysloužili si tím „povýšení“ svého domova, z kraje na provincii, jednu z nejmenších z 34 afghánských provincií. A šlo o jedinou provincii, jejíž guvernéři z ní pocházeli. „Obvykle museli být guvernéři loajálnější vládě než místní populaci,“ popsal pro BBC Giustozzi. „Pandžšír byl zvláštní případ. Už to rozhodnutí z něj udělat samostatnou provincii bylo kontroverzní.“

A pandžšírští vůdci dostali prominentní pozice v nově ustavené prozápadní vládě a její armádě. Ovšem místo, aby se plně podřídili a začlenili své bojovníky do oficiálního vojska, úplně na kábulské kolegy nespoléhali a i po pádu Tálibánu v Pandžšíru hromadili zbraně.

„Máme zásoby zbraní a munice, které jsme trpělivě sbírali od dob mého otce, protože jsme věděli, že tento den jednou přijde,“ napsal ve Washington Postu Ahmad Masúd (32), jeden z vůdců odbojářů NRF.

Tálibánu vzdoruje syn lva z Pandžšíru: Varoval před „požárem“ v Asii, kapitulaci odmítá

Jeho otec Ahmad Šáh Masúd patřil k největším afghánským vojevůdcům 80. a 90. let; vzdorováním Sovětům i Tálibánu si vysloužil respekt doma i ve světě a také přízvisko Lev z Pandžšíru. Jeho portréty visí na nejedné zdi v Pandžšíru, jeho tvář shlíží na Afghánce z výloh obchodů, billboardů i památníků i v Kábulu.

„Stal se tváří odboje v sovětsko-afghánské válce,“ popisuje profesorka Leakeová. „Měl charisma, aktivně komunikoval se západními médii, ale byl i jedním z mála vůdců odboje, s nimiž byli Sověti ochotní jednat.“

„Byl vzdělaný, hovořil francouzsky, mluvil jemně a byl okouzlující,“ doplňuje Giustozzi. „Ostatní vojevůdci působili jako rozjívení negramotní hrubiáni.“ Ostatně svého syna také poslal studovat na Západ, má mj. vojenský diplom.

K neutuchající popularitě a respektu Ahmada Šáha Masúda možná pomohlo, že už se nezapojil do budování nové vlády, nemusel dělat kompromisy a být odpovědný za šlendriány a korupci, které kábulskou administrativu provázely. Lev z Pandžšíru se totiž budování demokracie nedožil. Podlehl atentátu dva dny před útoky Al-Káidy 11. září 2001.