Můžete nám představit svoji seriálovou postavu?
Inu, tenhle týpek Marek Vlček se narodí tak jednou za sto, dvě stě let. A jelikož před sto lety ještě nebyla telka, tak jsem rád, že si ho zrovna v tuhle dobu můžu zahrát. Je to prostě Profesor v tom nejlepším slova smyslu, profesor typu „souputník, kamarád, doprovod“. Doprovod je u vzdělání dost důležité slovo, řekl bych.
Mám pocit, že se ve školství stále ještě klade spíš důraz na opakovaní něčeho někým řečeného než na to, že učitel (guru) je „pouze“ převaděč na cestě za poznáním a že ani on není vševědoucí. Harmonický vztah učitel × žák by měl být duální, to jest, že by energie či inspirace měla proudit oběma směry. O to se Marek Vlček určitě snaží.
Marek Vlček je osobitý samorost. Jak se vám ta role hraje, sedí vám?
Což o to, mně se hraje dobře. Ale hlavní jsou ti, kteří se na to budou dívat. Já se pouze snažím dělat svoji práci nejlíp, jak v tu chvíli dokážu.
Delší dobu jste se v žádném seriálu neobjevil. Váhal jste dlouho, než jste na tuto roli kývl?
Váhal, to nebudu zastírat. Upřímně nejsem zastánce seriálů, kde mnohdy ani herec neví, kdy a kde bude konec jeho postavy. Tudíž se vlastně nedá hledat v té postavě nějaký charakterový oblouk. Takových seriálů je teď spousta. Všude po světě.
Co vás přesvědčilo?
Předně asi to, že u Profesora je daný počet dílů a každá případná série je svým způsobem ohraničená. A závislá na tom, jestli se bude případným odběratelům seriál líbit, nebo ne. Za druhé skvělé obsazení a tým lidí, kteří seriál vytvářejí. A za třetí možnost si zase po dlouhé době zkusit tento typ dlouhodobější herecké práce. I když myslím, že to bude v mém životě zase na dlouho výjimka.
Která scéna vás při natáčení nejvíc pobavila?
Víte, když máte jako kolegy Kaňokovou, Pechláta, Bauera, Rumla, Švehlíka a několik skvělých mladých uchazečů o herectví v rolích studentů, tak je spíš náhoda, když vás nějaká scéna nepobaví. Takže mě prostě baví všechny. Páč mě baví ta práce. Nejsem typ na vyprávění veselých historek z natáčení.
Na svatbu nezapomenu nikdy, to vím bezpečně, tvrdí Vojta Dyk |
Jaká scéna pro vás byla nejnáročnější?
Asi jakákoli scéna, kdy jako herec stojíte ve třídě 6 × 12,5 metru, venku je 33 stupňů, uvnitř 41, před vámi 29 studentů, za vámi 15 lidí ze štábu, kteří všichni (kupodivu) sálají nějaké teplo do svého okolí, všude umělý kouř, spousta hluku vně i uvnitř vás a vy se máte soustředit na šestistránkový obraz plný nečekaných emotivních zvratů. To vám pak za každým v mysli opakovaným slovem z chabě naučeného textu zároveň vyskočí i slovo „pivo“, v horším případě „orosené pivo“.
Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Já byl student neposeda. Proplouval jsem se svým svatým „ksichtíkem“ a dobrou náladou od mateřský až po vysokou, a to mi tak nějak zůstalo, bych řekl. Je pravda, že jsem moc nezlobil. Furt jsem mluvil a vymýšlel, jak někoho pobavím. Je pravda, že v rámci téhle výzvy jsem vydržel celou hodinu klečet na kolenou, mít zapíchané pastelky do všech otvorů (na hlavě). Je pravda, že jsem se všech akcí účastnil, ale málokdy je inicioval. Ale není pravda, že jsem byl zamčený se svým spolužákem Járou Novákem, momentálně ředitelem ZŠ Chýně, v učebně hudebky na gymnáziu Arabská a nahý tam hrál na kytaru pro pobavení spolužáků. To zásadně odmítám.
Byl jste trémista? Například před důležitou písemkou?
Byl jsem, jsem a budu.
Jaký předmět jste měl nejraději?
Já měl rád vždycky ten, který mě v tu chvíli bavil. Byl jsem schopen prospat hodinu biologie, a pak naopak zírat s otevřenou pusou na to, jak zajímavá je fotosyntéza nebo obrázky blizny a pestíků. Dost totiž záleželo na výkladu. Ale musím říct, že na pedagogy jsem měl docela štěstí.
Svatba na prvního máje: Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhelmová jsou manželé |
Vzpomínáte na nějakého svého oblíbeného profesora?
Oblíbených bylo hodně. Ale na gymnáziu, když už se o tom bavíme, jsem měl svého oblíbence a teď, troufám si říct, kamaráda Milana Purnocha, který mě paradoxně neučil ani jeden předmět, ale od začátku gymplu jsme si myslím sedli, nejdřív hudebně, jelikož učil i hudebku a skládal svoje vlastní věci, a pak i lidsky. A upřímně říkám, že když jsem si tak pročítal scénáře toho našeho Profesora s těmi jeho životními eskapádami, často jsem si na něj vzpomněl.
Vrátil byste se do školní lavice?
Stačí mi asi to, že si na to hraju. Všechno, co jsem ve škole mohl udělat, jsem udělal. To, co ne, jsem dohnal vzápětí, takže já mám, myslím, splněno.
Marek Vlček učí kromě fyziky a chemie také tělocvik, jak jste na tom se sportem vy? Věnujete se nějakému aktivně?
Asi nevíte, že jsem skoro profesionální fotbalista a aktivně jednou až dvakrát ročně nastupuji za svůj domovský klub SK Vacov, kde příležitostně dělám i kapitána. Přestoupil jsem ze Sokolu Troja za deset tisíc korun. To už nejsou malé peníze. I když uznávám, že kdybych i hlavičkoval a dělal skluzy, mohly by být ještě větší. A pak samozřejmě podobně velké penzum zápasů absolvuji i za charitativní klub Real Top Praha. To jsou mé dvě největší sportovní zábavy. Ale celkově vzato, jakmile je nějaká možnost sportovat, tak se účastním, protože mě prostě sport baví obecně. A jak říká Ivan Lendl: „Spord je spord.“
Když máte možnost odpočívat, jak nejraději relaxujete?
Na rybách. Není nic krásnějšího, než když ráno v pět hodin sedíte u rybníka, za stromy pomalinku svítá a z hladiny stoupá pára a vítá nový den.
Jakou knihu jste naposledy četl?
Mandlovník. Michelle Cohen Corasanti. Vřele doporučuji.
Seriál Pan profesor startuje na obrazovkách TV Nova prvními dvěma díly ve čtvrtek 9. září ve 20:20 hodin.
V prvním dílu seriálu se seznámíme s profesorem Vlčkem, jeho studenty i kolegy v situaci, která je pro spoustu rodičů i pedagogů noční můrou. Kdy je ten správný čas přiznat dítěti, že je adoptované? A kdo by mu to měl říct? V podobné situaci se ocitají i rodiče (Jiří Štrébl a Alena Mihulová) středoškoláka Romana (Michal Pazderka).
Ve druhé epizodě seriálu objeví Marek ve školním skladu miminko, které propašovala na gymnázium Žofie, jedna z Markových studentek.
23. července 2020 |
