Vejdu do úplně prázdného vyhřátého kupé. Je pět hodin ráno. Jako před každou cestou jsem skoro nespala, takže sotva stojím na nohou.
Sednu si k oknu po směru jízdy a kabát si pověsím za sebe, abych se do něj mohla schoulit. Tašku si hodím pod sebe, aby mě nikdo neokradl, kdybych usnula. Tak to by bylo. Dívám se ven do tmy a snažím se být klidná. Nerada někam cestuji sama. Může nastat tolik věcí, ve kterých se nevyznám, nebo které by mohly být nebezpečné. A navíc si na cestách připadám ještě osamělejší než jindy. Nikdo by neměl cestovat sám.
Nikdo vám nepohlídá zavazadla, když si potřebujete dojít na záchod, nikdo vám nepomůže s těžkou taškou, nikdo si s vámi nepovídá. Nasadím si sluchátka, abych mohla poslouchat něco, co by mě rozveselilo. Začínají se mi přivírat oči. Ale vyruší mě lidé, kteří přistoupí na další stanici. Nějaký muž si sedne naproti mně. Zdá se mi to, nebo na mě zírá? Podívám se na něj. Svléká si bundu a dívá se přímo na mě. Usměje se a hned očima uhne. Mám po klidu.
Nemohla si sem sednout mladá ženská? Už se necítím tak pohodlně. Za chvíli jsem se chtěla najíst a pak si zout boty. Ale muž už mi nevěnuje pozornost. Dlouho si něco přerovnává v tašce, pak vytáhne noviny a začte se. Můžu být spokojená. Poslouchám hudbu a dívám se z okna. Obloha šedne. Po dlouhé době se podívám naproti. Dívá se přímo na mě. Neusmívá se, vypadá vážně. Nespí? Někdo dokáže spát s otevřenýma očima.
Všechny skladby už dohrály, musím si vybrat něco jiného. Mám náladu na nějakou tesklivou, bezvýchodnou árii. A na něco k jídlu. Natáhnu se pod sedadlo. Muž telefonuje. Nemůže si to jít vyřídit na chodbičku? Vztekle se snažím roztrhnout obal od tyčinky. Prsty mi bezvýsledně kloužou po celofánu. Ostrý okraj se mi najednou zařízne do kůže a já nevěřícně zírám na krev, která mi začne téct po prstu. Bezmocně se rozhlédnu. Muž stále telefonuje a stále mě pozoruje. Prohledávám kapsy, ale on už mi podává papírový kapesník. Přitisknu ho na poraněné místo. Pak se opatrně znovu pustím do tyčinky, kterou se mi podaří rozbalit. Zamyšleně žvýkám. Dohraje hudba. Pauza. A v tom krátkém tichu ho uslyším.
„Uvidíš, že bude všechno v pořádku, pomůžu ti.“
Okamžitě zastavím přehrávání. Ten hlas. Hluboký. Uklidňující. Jako kdyby to říkal mně. Všechno bude v pořádku. Mlčí, zřejmě poslouchá stesky na druhém konci telefonu. Podívám se na něj. Pečlivěji. Dívá se z okna. Vidím něco, co jsem předtím neviděla. Viděla jsem jenom několikadenní strniště a sportovní bundu. Teď vidím něco jiného. Tmavé, delší vlasy. Hnědé oči. Rovný nos. Štíhlé ruce. Podívá se na mě. Nemůže vědět, jestli ho slyším, mám nasazená sluchátka. Ale než položí telefon, s pohledem upřeným na mě řekne tři slova, která si pak budu hodiny před usnutím opakovat.
„Tohle jsem nečekal.“
Cesta ubíhá dál, spolucestující vystupují a nastupují, jenom on je pořád tady. Už se na něj nedokážu podívat. Zdá se mi, že on se na mě ještě občas podívá, ale pak to asi vzdá. Nedokážu to. Jako vždycky.
Pak vstane. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Klekne si před moji sedačku na zem. Vezme mě za ruce. Obejmu ho kolem krku. Odhrne mi vlasy z tváře a políbí mě.
Probudím se. Vstane. Ale nedojde ke mně a neklekne si přede mě. Oblékne si bundu, popadne tašku a vyjde ze dveří. Jsme ve stanici. Ještě uslyším písknutí výpravčího.
Krajina ubíhá. Nejsem smutná jako ráno, mám v hlavě úplně prázdno. Dívám se na telegrafní sloupy, na zoraná pole, na opelichané smrky. Vytrhnu si sluchátka z uší. A pak ucítím v očích slzy. Za chvíli už to nemůžu zastavit a rozvzlykám se. Všichni v kupé na mě zírají. Hledám kapesník, ale zase žádný nemůžu najít. Vysmrkám se do kapesníku, ze kterého svítí zaschlá červená skvrna. Hodím ho do koše pod oknem. Je pryč. Poslední vzpomínka je pryč. Dech se mi zpomaluje. Začnu si balit věci ze stolečku. Popadnu mobil a dech se mi zastaví úplně. Byl pod ním zastrčený papírek. Jméno a devět číslic.
Krajina ubíhá. Brzy bude jaro. Už se těším na dlouhé dny. Zadívám se na svoji tvář v odrazu okna. Je bledá, ale zrovna teď vypadá skoro krásná.
Autor: Jitka Králová
Zdroj: romantickyzapisnik.cz
Foto: Senuscape Pexels
