Recenze: Zátopek – natočil režisér David Ondříček jen poctu slavnému běžci, nebo něco víc?

Recenze: Zátopek – natočil režisér David Ondříček jen poctu slavnému běžci, nebo něco víc?
Zátopek | če
Slunce spaluje vyprahlou krajinu, v níž halucinuje postava vyčerpaného běžce. Do země nikoho se pozvolna vkrádá silueta muže, na jehož tvář nedokáže běžec zaostřit svou pozornost. Udusanou půdou se prožene vyschlé torzo keře a zazní ambientní hudba Beaty Hlavenkové.
Zátopek začíná slibně a neokoukaně, s příslibem mystérií a „světové“ filmařiny. Do 130 minut David Ondříček pochopitelně nevměstnal celý život proslulého atleta, ale soustředil se na nejvýznačnější sportovní událost Zátopkovy (Václav Neužil) dráhy, letní olympijské hry v Helsinkách v roce 1952, kde Emil zvítězil v bězích na 5 kilometrů, 10 kilometrů i v maratónu. Jeho žena Dana (Martha Issová) zde ovládla hod oštěpem, když překonala dosavadní olympijský rekord. Filmová cesta za legendárním vítězstvím je prostříhávána střípky z návštěvy australského atleta Rona Clarka (James Frecheville), který si k Zátopkovi v roce 1966 přiletěl pro recept na to, jak být ještě lepším běžcem.

Trailer

Zátopek
To, jak se Zátopek dostal z baťovské dílny až na stupně olympijských vítězů, působí dojmem splněného amerického snu. Příběh se odehrává v protektorátních, potažmo socialistických kulisách a hlavní protagonista si jde od začátku za svým cílem – doběhnout za všech okolností první. Ona paličatost, umanutost a silná vůle je vyobrazena sekvencemi, kdy Zátopek trénuje i v tom nejnepříjemnějším počasí, tahá za sebou těžkou pneumatiku a odstřihává si puchýře na patách. Dojde i na scény odcizení, kdy kameraman Štěpán Kučera snímá hlavní postavu v běhu přes lesní stromořadí a bájný Emil se divákům (i sám sobě?) ztrácí v dynamicky ubíhající přírodě.
Zátopek
Zátopek | če
Na druhou stranu působí Zátopek dost naivně ve věcech politických i rodinných. Nejpůsobivější scény filmu se odehrávají mezi Emilem a Danou Zátopkovými, ukápne při nich slza a naplno se projeví síla a obětavost manželky. Ve chvílích, kdy se mu na zasněžených horách s lyžemi na nohou svěří, že touží po dítěti, načež Zátopek kontruje, že nejdůležitější je v jeho životě běh, člověka zamrazí. Ti dva si bezprostředně po svatbě slíbí, že jejich manželství nebude nuda. Špičkují se jako malé děti, ale publikum pořád musí myslet na to, že se Dana pro svého „Ťopka“ obětovala. Nejen na poli sportovním, ale i rodinném.
Václav Neužil pro roli proslulého běžce poctivě trénoval a důsledně studoval dobové záběry, aby odpozoroval Zátopkovu originální techniku, kde však ve výsledku hrála nejdůležitější roli neskutečná výdrž a mocný finiš. V civilních scénách Neužil působí jako obyčejný člověk usrkávající pivo z lahve, obědvající na stojáka vepřo knedlo zelo a škádlící se se ženou. Ve vyhrocenějších scénách působí občas dost afektovaně a nejednoznačně.
Zátopek
Zátopek | če
Martha Issová coby Zátopkova žena Dana hraje podobně jako v Dukle 61 bodrou Moravanku, která se ve správné chvíli dokáže ozvat (hantec občas tahá za uši), ale i mlčet. Její hody oštěpem působí bezprostředně, suverénně a jakoby mimoděčně. Odrážejí fakt, že téměř veškerá pozornost se soustřeďovala na výkony jejího manžela, ona už jen umístila na pomyslný dort onu pověstnou třešinku.
David Ondříček zúročil zkušenosti z natáčení televizní, ale velmi zdařilé Dukly 61 (2018). Tentokrát byl vybaven o poznání štědřejším rozpočtem, takže vybudoval dokonale působící dobovku, navíc překonal chatrný scénář dramatu Ve stínu (2012), který skřípal nejen kvůli přepjatě pojatému antikomunismu, ale hlavně proto, že jako detektivka nedával smysl.
Ani Ondříčkův nový film se ale neobejde bez scenáristické autorské licence (ačkoliv jde de facto o biografii) a přepisování historie. Nejvýraznější je to v samotné situaci, kdy je pražský přílet běžce Rona Clarka datován do roku 1968 bezprostředně po okupaci 21. srpna, přičemž fakticky se s Emilem Zátopkem sešel o dva roky dříve ve výrazně méně vyhrocené době. Tvůrcům se to hodilo k umocnění dusné atmosféry, neboť v jedné ze scén se Zátopek během předávání cen mladým sportovcům vyjadřuje o okupaci z léta 1968 jako o temném údolí, z něhož se jednotlivci a společnost dříve nebo později zase dostanou nahoru. Ve skutečnosti se Emil se svou ženou Danou „proháněl“ po pražském Václavském náměstí v srpnu 1968 s československou vlajkou, což zapříčinilo jeho sportovní a společenský pád... To ale filmaři v Zátopkovi zcela opomenuli.
Z diváckého hlediska je nicméně Zátopek typem filmu, kde všechny kinematografické složky tvoří jeden celek, z něhož nic netrčí, a sledující si tak užije dokonalý retro výlet do minulých dekád dvacátého století.
Václav Neužil (II)
Zátopek | Lucky Man Films – Dušan Martinček, Julie Vrábelová
Hraje se na jistotu, obě misky vah jsou vyváženy tak, aby Zátopek nevypadal ani jako zarputilý egoista toužící jen po úspěchu, ani jako naivní člověk tu podepisující rezoluci odsuzující vraždu Milady Horákové (v případu byl souzen též první Zátopkův trenér a běžec Jan Haluza, o čemž ve filmu nezazní ani slovo), tu pomáhající kolegovi Stanislavu Jungwirthovi, aby se dostal na helsinskou olympiádu.
„Vem nohy na ramena,“ pronáší Zátopek před australským běžcem své celoživotní krédo a člověku dochází, že tohle není ten správný hrdina hodný obdivu. A nezachrání to ani motto „právě na hranici bolesti a utrpení se muži od chlapců oddělují“, za nímž stojí Zátopek a což ve filmu pronáší domorodec, kterého halucinující běžec potkává před památným finále maratónského běhu v Helsinkách 1952.
Hodnocení: 75 %
Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.