ČTYŘI SLEPÉ MYŠI (1)

O tom, jak profesionální sport skrývá před sfanoušky svoji zkorumpovanost.

------------------------------------------------------

V roce 1982 byl Federální úřad pro vyšetřování (FBI) Spojených států upozorněn, že členové New York Knicks z NBA (Národní basketbalová ligy) si „holí body“ - tedy opravují hry za účelem sázení – aby prokázali „laskavost“ svému dealerovi kokainu. FBI rychle zjistila, že dealer udělal sázky na tento tým ve výši 500 $ na každý zápas Knickers, prosázel přes 10 000 $ za noc a vyhrál v sedmi z osmi zápasů. Jak rychle záležitost začala, tak rychle skončila. Zřejmě byla laskavost vyrovnána. Bez dalších vodítek nebo informací FBI tento případ uzavřela.

O více než 30 let později jsem získal kopii tohoto případu od FBI prostřednictvím "Zákona o svobodě informací" a o této nehlášené události a několika dalších podobných událostech jsem psal ve své knize "Larceny Games: Sports Gambling, Game Fixing and the FBI". Noviny New York Post objevily tento příběh a krátce nato uvedly na své zadní straně články o Knicks a jejich drogovém dealerovi, milujícím hazard. Příběh se stal virálním. CNN zavolala do mého domu a hledala další příběhy. Místní newyorská televizní stanice vysílala o incidentu zprávu. Zdálo se, že během noci se to objevilo všude.

Ale na jednom místě nebyl příběh zmíněn, ať už ve vzduchu, nebo online. V ESPN, samozvaném „světovém lídru ve sportu“. Mohlo to být proto, že ESPN je hlavním vysílacím partnerem NBA a vyplácí lize více než 1 miliardu dolarů za sezónu za vysílání jejích zápasů v televizi. Tento příběh v příběhu je mikrokosmem toho, co se při takových incidentech obvykle projevuje, a proč je možné ukolébat sportovní fanoušky, aby si mysleli, že na jediné místo na tomto světě korupce nedosahuje a nemůže dosáhnout, a to na hřiště, kde hrají jejich oblíbené týmy a sportovci.

Fanoušci byli klamáni, aby v takové pohádky uvěřili. Legitimita sportu – všeho sportu – by měla být oprávněně zpochybňována a to opakovaně. Olympijští hrdinové byli chyceni při užívání drog zvyšujících výkon (PED), byli podpláceni funkcionáři FIFA a hry po celém světě byly manipulovány pro účely hazardních her. To vše je prokázáno a bohužel je to jen špička velmi špinavého ledovce. Skutečná hloubka korupce v profesionálním sportu zřejmě nemá konce a čtyři subjekty, které by si měly dělat starosti a snažit se tyto problémy vyřešit, opakovaně vůči fanouškům selhaly.

Sportovní ligy

Vyberte si svoji preferovanou zkratku: FIFA, NFL, WTP, AFL, WBC, NBA nebo jinou. Všichni mají jednu společnou věc: jsou to gigantické, mnoho miliardové podniky, maskující se jako sport. Se svými vlastními příjmy a společnostmi, které profitují za jejich ochrannými zády (Nike, Adidas, Under Armour atd.), představují vlastní globální ekonomiku v celkové hodnotě bilionů dolarů. Produkt, který prodávají, jsou jejich zápasy. Jsou určeny ke konzumaci bez kladení otázek. Tyto ligy přesto neposkytují fanouškům „sport“. Ten se vyskytuje ve školách a na hřištích po celém světě. Do čeho vlastně fanoušci těchto lig investují, je jejich integrita, nebo alespoň domněnka, že existuje. Pokud by fanoušci již nedůvěřovali výkonům atletů nebo výsledkům her nebo jim nevěřili, konzumovali by sport každé ligy tak, jak tomu je v současnosti?

To je důvod, proč je integrita nanejvýš důležitá. V sázce jsou miliardy dolarů. Přesto, pokud by nějaký sportovní fanoušek chvilku začal uvažovat, existuje již tolik případů, kdy tato integrita přestala existovat. Pro začátek si vezměte "Mezinárodní fotbalovou asociaci" (FIFA). Tato světová fotbalová organizace tvrdí, že je u ní více národů než v OSN, přesto je zaplavena podvodem, vydíráním a praním špinavých peněz, do kterých je zapojeno mnoho vysoce postavených funkcionářů natolik, že i kdyby byl tento článek výlučně věnován tomuto tématu, sotva by se jen poškrábal povrch toho, co se stalo. Nadcházející světový pohár, který se má konat v Kataru v roce 2022, byl tomuto národu pravděpodobně udělen kvůli systému úplatků. Zatímco ti na vrcholu FIFA se v zákulisí nelegálně obohacují, fanoušci by měli věřit, že tito funkcionáři se o tento sport starají a brání znehodnocování hry z důvodu korupce. Jak mohou fanoušci, vzhledem k této známé situaci, věřit všemu, co FIFA dělá? Průhlednost něčeho tak triviálního, jako je losování Světového poháru, lze zpochybnit, když víme, že o nasazení týmů rozhodují doslova zločinci.

Mnoho lig a sportovních organizací je vědomě nevědomých. Pokud o takové korupci nevědí – nebo se neobtěžují ji hledat – zdá se, že v jejich myslích nemůže existovat. Proč ligy a sportovní organizace zavedly antidopingovou politiku a politiku PEDS? Existují tato protidrogová pravidla z důvodu, že ligy mají obavy o zdraví a pohodu svých sportovců? Nebo byly zavedeny, aby bylo v soutěžích dosaženo dojmu férovosti? I přes existenci takových organizací, jako je "Světová antidopingová agentura" (WADA), není protidrogová a dopingová politika ničím víc než jen propagační kampaní. V USA zavedla NBA první hlavní protidrogový program v zemi počátkem 80. let kvůli zveřejněné zprávě, která uváděla, že 75 % hráčů ligy užívá drogy (nelegální drogy „z ulice“ nikoli výkon zvyšující typ). Aby liga čelila tomuto negativnímu tisku, začala své hráče testovat. To nebylo provedeno v zájmu zdraví a bezpečnosti hráčů; bylo to provedeno za účelem, aby se čelilo mediálnímu zobrazování ligy, která zaměstnává stovky drogově závislých, kteří kvůli svým návykům mohou podávat špatné výsledky. Brzy následovaly i další americké sportovní ligy – jakmile to hráčské svazy dovolily – ze stejných důvodů: poskytnout fanouškům dojem, že hráči každé ligy jsou „dobří chlapci“ a ne nervní závisláci.

Vzhledem k tomu, že se začaly běžně používat steroidy a další léky zvyšující výkon, začaly americké ligy testovat i tyto léky. Ale stejně jako jejich bratři v jiných světových sportech, jako je cyklistika, vzpírání či dráha, hráli hru na „kdo bude první“ s chemiky, zkoumajícími léky, kteří měli náskok při vymýšlení různých kombinací drog, které bylo téměř nemožné vystopovat a zjistit. Jak postupovala věda o testování, objevil se skandál za skandálem: cyklistická kariéra Lancea Armstronga byla lží, trvající deset let. Benu Johnsonvi, Marion Jonesové a několika dalším atletickým hvězdám byly kvůli testům PED odebrány rekordy a medaile. Na domácí půdě bylo soutěžení o rekordy u Barryho Bondse, Sammyho Sosy a Marka McGwire v "Major League Baseball" podbarveno užíváním steroidů. Bylo zjištěno, že ruský olympijský program je prošpikován zneužíváním PED, což na úrovni státu podléhá sankcím.

To vše, a ještě více však bylo odhaleno až poté. Závody proběhly. Medaile byly uděleny. Peníze byly vydělány. Kdo vlastně prohrál? Jen fanoušci, kteří do toho šli a věřili, že to, čeho se jim dostává, je čestná soutěž. Očekávali integritu, ale místo toho dostali něco, co v tomto slibu chybělo. Zajímalo to ligy nebo organizace? Ano, ale jen kvůli tomu, co to znamenalo pro jejich konečný výsledek. V tom spočívá problém: ligy si dávají záležet na tom, aby se zdálo, že ohledně výsledků soutěží podvodům s drogami brání, místo aby tuto praxi skutečně potlačily. Pokud skvělí sportovci hrají ještě na vyšší než očekávané úrovni, je to skvělé. Přitahuje to pozornost. Sbírá to body u tisku. Díky tomu jsou všichni zúčastnění bohatší. Záleží na tom, jestli to bylo podpořeno drogami? Ligám ani ne …  pokud nejsou atleti přistižení.

A jak přesně jsou sportovci chyceni? V amerických profesionálních sportovních ligách; jsou to samotné ligy. Například v USA Národní fotbalová liga NFL určuje, které látky jsou legální či nelegální, kdy k testům dojde, jak často k nim dojde a kteří hráči budou testováni. Pak jsou to zaměstnanci ligy, kteří sbírají vzorky, zařízení ligy, které vzorky testuje a vydává svá zjištění, která jsou odeslána lize k posouzení. Je to uzavřený kruh, zcela ovládaný ligou. Není divu, že žádný sportovec není přistižen! V roce 2012 mi člen Americké asociace autorů, píšících o fotbalu Pro Football Writers prozradil, že až 75 % hráčů NFL užívalo lidský růstový hormon (HGH), protože to při rozboru močí nebylo poznat. Když o dva roky později NFL zavedla krevní testy na HGH, je pozoruhodně, že na tuto drogu nebyl pozitivně testován ani jeden sportovec. Co se to stalo? Přestali hráči používat HGH poté, co bylo zahájeno testování? Nebo snad NFL, jakmile zahájila svůj program, jenom veřejně neoznámila žádné pozitivní výsledky?

Zdá se být jasné, že ligoví hráči HGH používali. V roce 2015 vyšetřovací zpráva Al Jazeery spojovala legendárního hráče NFL Peytona Manninga s dodávkou HGH z kliniky, zabývající se bojem proti stárnutí v Indianapolis (kde kdysi hrál), když se zotavoval z velké operace krku v roce 2011. Samozřejmě, všechny zúčastněné stany vše rozhodně popřely. Manning odešel z ligy v roce 2015 - poté, co vyhrál svůj druhý šampionát Super Bowl. O šest měsíců později NFL zbavila Manninga jakéhokoli podezření z pochybení. I když byl hráč Manningova kalibru chycen „při činu“, okamžitě se udělají ústupky. Alexu Rodriguezovi, svého času jednomu z nejlépe placených hráčů "Major League Baseball" (MLB), bylo pozastaveno působení ve sportu po celou sezónu 2014 pro použití PED (i když ve skutečnosti v té době neměl pozitivní test na žádnou zakázanou látku).

Navzdory tomu, že měl pozitivní testy na PED v roce 2003, že byla mu ligou pozastavena činnost po celý rok 2014, že funkcionářům MLB popíral, že někdy používal PED i když se zároveň k tomu přiznal federální agentuře pro vymáhání drog, byl Rodriguezovi povolen návrat k baseballu. A nejenom to; po ukončení hráčské kariéry se stal komentátorem pro baseball jak pro FOX Sports, tak pro ESPN. Poté, v roce 2020, měl spor o koupi franšízy New York Mets. Takže hráč, který byl opakovaně přistižen, který podváděl, lhal a kterému byla na jednu sezónu pozastavena činnost kvůli použití PED, se téměř stal jedním z vlastníků ligy. Co je o za  integritu? Používání PED však není jen pouhým vybuzením sportovce, který před konkurencí získá náskok chemickými prostředky. Použití PED je manipulace s výsledky her, a to jak zjevně, tak tajně. Je jasné, že PED poskytují sportovcům výhodu nad soupeři. To samotné mění potenciální výsledky. Ale možná nebezpečnější stránkou použití PED je jeho kriminální podtext.

Sportovec, který je ochoten podvádět, aby zvítězil prostřednictvím PED, se může snadno – ať úmyslně nebo neúmyslně, otevřít kriminálnímu podsvětí. Tyto látky jsou často nelegální a jejich získání není tak snadné jako získání lékařského předpisu. Z tohoto důvodu sítě organizovaného zločinu po celém světě používají PED jako bránu pro sportovce; využívají tyto látky a znalosti ohledně použití k tomu, aby sportovce přiměly k „úpravě“ zápasu.
Ligy samozřejmě chtějí, abyste věřili, že tomu tak není a nemůže být. V amerických sportech „velké čtyřky“ je fixlování zápasů historickou anomálií. NBA údajně nezjistila, že by byl některý ze zápasů upraven, žádný případ od padesátých let. Poslední upravená hra NHL byla ve 40. letech. Je to již 100 let, co byla hra MLB (nechvalně známá World Series 1919) upravena. A NFL, americký vrcholový sport, směle tvrdí, že během svých více než 100 let existence nikdy neměla žádnou ze svých her zafixlovanou.

To je pozoruhodné z mnoha důvodů; tato prohlášení však lze učinit, protože z upravování her v žádné z těchto lig nikdo nebyl nikdy usvědčen. Nedostatek zatčení ještě neznamená, že k ovlivňování zápasů v žádné z amerických sportovních lig nedošlo. Když se prokázalo, že zápasy byly upraveny ve fotbale, tenise, ragby, kriketu, boxu a dalších sportech po celém světě, jak je možné, že americké sporty, jak se zdá, nebyly ovlivněny zločinem, který se rozšířil po celém světě?

Média

Pokud je profesionální sport monstrum, jsou to mediální vysílání, kdo tu bestii krmí.  Profesionální sport prostě a jednoduše financují mediální konglomeráty. Sport by neexistoval tak, jak existuje, a platy hráčů by nebyly tak obrovské, jako jsou, bez peněz médií. Samotný prodej vstupenek nedokázal udržet ligy nad vodou (jak ukázala pandemie COVID-19). V USA dostávají sportovní ligy sportů "Velké čtyřky" od mediálních společností ESPN, CBS, NBC, TNT a FOX za práva na vysílání jejich zápasů dohromady víc než 20 miliard dolarů ročně.  Anglická "Premier League" sklízí za svá mezinárodní vysílací práva více než 5 miliard dolarů za sezónu. "The Ultimate Fighting Championship" (UFC) vytáhl za pět let svých vysílacích práv 1,5 miliardy dolarů, nepočítaje dalších peníze, získané za události s platícími diváky. Australská fotbalová liga (AFL) prodala v roce 2017 svá práva za 2,5 miliardy USD společnostem Channel Seven, Foxtel a Telstra na dobu šesti let. Seznam a výše utracených peněz pokračují dál a dál.

Jaký druh zátěže však souvisí s těmito miliardami dolarů? V roce 1971 napsal bývalý hráč NFL Bernie Parrish ve své knize "Říkají tomu hra", že když CBS v 60. letech koupila vysílací práva k NFL, měl pocit, že to bylo, jako by síť CBS koupila ligu. Změnilo se nejen mediální pokrytí sportu, ale přinejmenším Parrishovi to připadalo, jako by se změnilo všechno, včetně způsobu, jakým se hra hrála. Tvrdí, že to už není sport, ale zábava. Jen další televizní pořad. Rychle se přenesme vpřed do současnosti a tento pocit je ještě patrnější. Jak se zvýšila zábavní hodnota sportu, snížilo se, ne-li úplně zmizelo, negativní pokrytí hry, jejích trenérů a hráčů i jejích majitelů. Pokyn, který přichází shora dolů, je v podstatě tento: „Udržujte to v pohodě, v optimismu“. Je v pořádku kritizovat výkon sportovce nebo trenérovo rozhodnutí, ale je tam vyznačena hranice. Hlubší a pronikavější kritika majitele, ligy nebo organizace již není vítaným komentářem, vhodným pro domácí diváky.

Babe Ruth jednou vynechala sérii baseballových her kvůli záchvatu syfilisu, ale bylo to zmíněno jako „bolest břicha“ z „příliš mnoha párků v rohlíku a sodovky“. Je pravda, že oznámení sexuálně přenosné nemoci sportovce možná ve 20. letech 20. století (nebo dnes) není či nebylo přijatelným zpravodajstvím, ale úroveň ochrany, které sportovní svět dostává, dnes stále existuje, protože je zakořeněna v systému. Slavný sportovní hlasatel Howard Cosell si otevřeně stěžoval na „jockokracii“, což je termín, který použil „příležitostní“ sportovní spisovatel Robert Lipsyte, který popisuje invazi bývalých sportovců do oblasti sportovních médií. Cosell posunul tuto myšlenku o krok dále. Ve své knize z roku 1985 - "Tu hru jsem nikdy nehrál", se Cosell zabýval „sportovním syndromem“, který sestával z řady postulátů, které obsahovaly:

• 1. Tato hra je posvátná – je to fyzický a téměř náboženský rituál krásy a umění.

• 2. Pouze ten, kdo hru hrál, ji může pochopit a mluvit o její kráse.

• 3. Všichni sportovci jsou hrdinové, a to do té míry, že někteří jsou v americké domácnosti považováni za náhradní rodiče.

• 4. Výhra není všechno ... ale je to ta jediná věc!

• 5. Sport je Camelot. Není to místo pro pravdu – pouze pro únik, pro úkryt před životem.

Cosell věřil, že tento trend k jockokracii narušuje způsob, jakým ke sport pokrýván, protože komentátoři, kteří se stali sportovci, by se nehrabali do zápasů ani do okolních záležitostí tak, jak by to mohl dělat outsider. Měl pravdu, ale Cosell nedokázal předvídat, kam až svět sportovních médií spadne.

-pokračování-