Z pohledu kasuára

Miloš Vojtěchovský je výrazně spojen s aktivitami organizátorského, až kurátorského charakteru: od sympozií v Plasích přes Galerii Školská 28 až po projekt Frontiers of Solitude. V pražské galerii Display prezentuje však své úvahy formou třídílné instalace, nazvané Census, která je podle Ondřeje Navrátila různorodá a nestálá: Teprve v aktuální podobě – poslední týden trvání výstavy – je totiž instalace kompletní.

Z pohledu kasuára

Když má divák štěstí, první, koho potká po sestupu do propasti galerie Display, je Miloš Vojtěchovský, v kurátorském textu představovaný také jako „zvukáč“. Možná se na příchozího zadívá zkoumavým a snad i trochu skeptickým pohledem a pak bude v roli jakéhosi alchymisty, demiurga, barokního polyhistora (anebo umělce?) pokračovat ve výrobě meteoritů či něčeho podobného. Na desce stolu v improvizované dílně, obklopen svými pracovními nástroji, materiály, výstřižky, náčrtky a texty, které naznačují ideové úběžníky toho, co v příšeří galerie vytváří. Tento proces je třeba podtrhnout, protože výstava vzniká až do posledních dní jejího trvání v polovině září. Měňavý charakter může zpočátku komplikovat čtení, postupně tu však vyrůstá výpravná instalace magnetizující různé významy. Přičemž, chceme-li, můžeme si tuto amébnost spojit třeba s obrazem světa, který ztrácí stabilní a hierarchickou kompozici a směřuje k mutujícím chomáčům vztahů, vířícím aktérům a unikavému dění, v němž se můžeme zorientovat nanejvýš rámcově a dočasně.

Od umělcova stolu se divák může přesunout do zadního a největšího sálu, kterému dominuje devadesátiminutová projekce záznamů nebe. Ta ve mně vyvolala vzpomínku na nedávný líný zážitek ze slovenských kopců, dlouhé podvečerní divadlo mraků. Zatímco mraky nahoře spěchaly jedním směrem, ty pod nimi opačným, pára z lesů se naopak plazila vzhůru po úbočích, za sedly zase voda stékala dolů nebo se zachycovala za výběžky skal. I když zde možná nejsou k vidění tak teatrální efekty, snímky evokují pocit dramatu, vznešenosti, hrozivosti, věčnosti v prchavém. Protějškem nebeského dění jsou z reproduktorů vycházející „pozemské zvuky“, které upoutávají pozornost k meteoritům v přítmí podlahy – grafitem nabarveným valounům posbíraným v pražské krajině, kam je autor po skončení výstavy zase vrátí. Návštěvník tu tak stojí mezi nebem a kameny, základními elementy, které tu byly dávno před námi a podílely se na vzniku planety a její životadárné zóny. Od pradávna probouzely lidskou představivost, v moderní době jsme však pro ně ztratili citlivost. A tak nám pohled do mraků může znovu připomenout tuto zakotvenost, nepravděpodobnost naplnění pyšných snů o jejich ovládnutí či fakt, že zde mohou plynout i bez nás.

Tento hluboký geologický čas, v němž mohou být dle Vojtěchovského meteority považovány za první pozemšťany, protíná v další části, nazvané „Revize duší“, ten náš. Jeho milníky jsou vratce působící věže z duší a pneumatik náklaďáků, ozvučené pro přiložené ucho. Autor k nim připojuje výčet environmentálních problémů, na něž mohou odkazovat (emise a klimatická změna, znečištění plasty, frenetická mobilita kolonizující planetu…), a nazývá je Gumovými věžemi Bábelu, symbolem „prokletí antropocénu“. Pojmenování kapitoly ovšem vede ještě více k zamyšlení nad jinými dušemi. Nad stavem těch našich nebo nad hodnotami a schopnostmi, které ve své sebestřednosti odpíráme jiným a jinému. Druhá část tak komentuje lidský záblesk v proudech času, jeho destruktivní dopady na ostatní i samotného člověka, byť oděného v hroší kůži.

Ústředním motivem třetí kapitoly, uvedené otázkou „Co chybí?“, je plastika nebezpečně působícího nelétavého ptáka kasuára, přežívajícího na Nové Guineji a v Austrálii. Vojtěchovský jím byl fascinován již od dětství a považuje tohoto starobylého opeřence za „tvář jurských pradědečků a prababiček“, klimatického uprchlíka a pohrobka z dob velkých plazů. Nepochybně je také ukázkou adaptace na měnící se podmínky na planetě v průběhu desítek milionů let a možnou analogií toho, k čemu díky naší meteorické trajektorii směřujeme – době velkého vymírání a transformací. Přičemž tyto evoluční příměry nepůsobí zrovna vesele a nechávají místo jen pro malý ždibec rozpačité naděje.

Vojtěchovský tak diváka vyvedl na vesmírnou rozhlednu času. V působivém širokoúhlém záběru se zde odehrává příběh, který začal před mnoha miliony let a míří kamsi do mlh blízké i vzdálené budoucnosti, v jehož přítomné sekvenci se ocitá člověk jako nepříliš chápavý Hamlet civící do kukadel lebky. Obraz zachycuje různé přírodní či lidské procesy a děje a jak kyvadlo zde kmitá vědomí zlomu, za něž je však těžké nahlédnout. Divákovy úvahy se pak mohou vcelku svobodně vinout tímto prostorem, který se rozlévá daleko za naše obvyklé horizonty. Přičemž tato schopnost myslet v rozměru nejen příštích dní, ale i generací, nebo dokonce miliónů let, osvojovat si perspektivy jiných dob a srovnávat napříč, je jednou z výzev antropocénu. A divák si díky této otevřenosti může lépe uvědomit kontinuitu a provázanost všech popisovaných procesů, z níž se nelze vylhat a s níž musíme počítat v každém soupisu – censu.

Autor snímku: Miloš Vojtěchovský

Vojtěchovského projekt nám zároveň naznačuje možnost, jak zostřit naše vnímání všeho tohoto dění, které nám tak často uniká. Umělec ve svých textech a rozhovorech nezřídka kritizuje nesvobodné myšlení a jeho zakletí v pohodlí neproblematizovaných pojmů, zpochybňuje přílišný důraz na abstraktní, racionální myšlení, snahu vše popisovat v číslech a zahrnovat do matematických kalkulací anebo upozorňuje na neschopnost skutečně vnímat své okolí. To vše nás vleče do pasti antropocentrismu, který má mnohokrát propírané důsledky v podobě našeho bezstarostného kořistění, opulentní spotřeby, poloslepého práva nebo oploceného vzdělávání… Proti tomu autor staví přímou zkušenost – pohyb v terénu, stopování a ohledávání nejtenčích vlásečnic, hlubokou pozornost a prožitek. Zdůrazňuje význam opomíjeného poetičtějšího, imaginativnějšího, citovějšího a empatičtějšího poznávání. Kreslí tak vizi nového naladění našich senzorických systémů a překódování poznávacích aparátů, které nám může pomoci vystoupit ze zajetých vzorců. V praxi se pak toto uvažování promítá do Vojtěchovského nahrávacích a sběrných projektů, jakým jsou Zvuky Prahy, umožňující zájemci ponor do sonických vln městského organismu a třeba i uvědomění některých změn, které v něm probíhají. Na výstavě na tuto orientaci upomíná i zmínka o Athanasiovi Kircherovi, kterou nalezneme v kurátorském textu od Zbyňka Baladrána a Lukáše Likavčana. Tento jezuita, generační souputník Komenského, o nějž se Vojtěchovský v minulosti zajímal, kombinoval vědeckou erudici s nespoutanou poetickou představou, a byl proto Descartem označen za šarlatána. Dnes však můžeme vnímat přívětivěji fakt, že svět nechápal jen jako hodinový strojek, ale byl pro něj podivuhodným divadlem plným zázraků. A ohlas těchto perspektiv můžeme hledat i ve výstavě Census. V nahrávkách zvuků země a záznamech nebe, které atakují naše smysly i ukazují prořídlou šrafuru kondenzačních stop v době pandemie, v poetické a mytizující atmosféře či alegorickém a metaforickém rozkročení instalace.

Autor snímku: Miloš Vojtěchovský

Důležitou oporou tohoto smyslového, zkoumavého a imaginativního přístupu jsou zde technologie, což se může zdát v rozporu s jejich odcizující a manipulativní pověstí či racionalistickou aurou. Sám Vojtěchovský k nim zaujímá spíše skeptický postoj, v souřadnicích myšlenek mediální ekologie však upozorňuje, že problém je především v nakládání s nimi, ve finančních a mocenských algoritmech do nich vtělených, vyhovujících primárně zájmům korporací a s nimi prorostlým politickým strukturám. Jak napovídají některé starší Vojtěchovského projekty, autor experimentoval s jejich subverzivním, demokratičtějším a celospolečensky prospěšnějším využitím. I zde je proto můžeme chápat v této spekulativní roli.

Environmentální tematizace není v současné době ničím vzácným, u Vojtěchovského je však součástí dlouhodobých aktivit a zájmů. Redaktoři se v rozhovorech rádi vracejí až k sympoziím, které organizoval v plaském klášteře na konci minulého století. Ze současného hlediska je však významnější připomínka projektu Frontiers of Solitude, který Vojtěchovský spolukurátoroval v půli odešlé dekády, tedy v době, kdy se začínalo rodit české klimatické hnutí a místní umělci a umělkyně začali poprvé obracet hromadněji svou pozornost k environmentálním tématům. Cílem projektu bylo seznamovat je s touto problematikou, podporovat mezioborové perspektivy a mezinárodní spolupráci a zřejmě i vytvořit jakousi základní platformu environmentálně orientované tvorby. Tyto a mnohé další aktivity představovaly Vojtěchovského především jako kurátora, organizátora a pedagoga, případně byl znám jako lovec zvuků, který se pohybuje v jiných než galerijních krajinách. Výstava Census ho tak ukazuje v méně obvyklé roli, i zde však logicky uplatnil své zkušenosti a zájmy. Výsledkem je rozklenutá a mnoha symboly prorostlá alegorie, v níž vyvstává zřetelný poetický, melancholický, sarkastický i moralizující příběh. Ten možná ani tak nepředstavuje radikálně nové skutečnosti a ideje, jako spíše ukazuje ty známé z poněkud jiné perspektivy a v novém nasvícení. A říká leccos i o svém autorovi – který je, koneckonců, její občasnou fyzickou součástí.

Miloš Vojtěchovský / Census / kurátoři: Lukáš Likavčan a Zbyněk Baladrán / Display / Praha / 8. 7. – 12. 9. 2021

Foto (není-li uvedeno jinak): Radek Brousil, Display