Politické procesy, které zasáhly poválečné Československo, nejsou jen o Miladě Horákové či Heliodoru Píkovi. V síti tehdejších soudů uvízly stovky lidí, někteří putovali od prokurátora rovnou na popraviště. Málo známý je případ odbojové organizace Hor Hostýnských, čtyři členové protikomunistické buňky odešli od soudu s trestem smrti, poprava byla vykonána 4. září 1951.
Organizace vznikla v letních dnech 1948, centrum měla v oblasti Rajnochovic na Kroměřížsku. Jádro tvořili především bývalí partyzáni, kteří nebyli spokojeni s politickým vývojem v Československu. Skupina vydržela tři roky, po dobu své existence přepadávala funkcionáře a prováděla různé sabotérské činnosti.
Tresty smrti a doživotí
Odbojáři se samozřejmě vyzbrojili, tiskli rovněž protirežimní letáky. Hor si logicky všimla i mocná Státní bezpečnost a nasadila do organizace dva informátory. Oba byli odhaleni, jeden za svou troufalost zaplatil životem, druhý stačil uprchnout. Na začátku 50. let proběhla vlna zatýkání a většina z členů skončila v policejních celách.
Díky tomu mohl odstartovat monstrproces, který se konal 22. května 1951 ve zlínském (tehdy gottwaldovském) kinosále. Na lavici obžalovaných usedlo pětadvacet lidí, chyběl například František Motal, který byl při zatýkání zastřelen. Soudce nakonec rozdal čtyři tresty smrti, jedno doživotí a několik dlouholetých žalářů.
Josef Čuba
Nejstarší člen skupiny v dobách první světové války hájil zájmy rakousko-uherské armády. Po dobu první republiky pracoval jako lesní dělník, hrdě se hlásil k národním socialistům. V roce 1945 dokonce zasedl do národního výboru, nad jeho osudem se ale začalo postupně smrákat. Vítězný únor znamenal jeho konec ve veřejných funkcích, a tak založil Hory Hostýnské.
Dle různých svědectví se stal ideovým vůdcem celého uskupení. Měl v plánu spojení se zahraničním odbojem, sliboval také pomoc rodinám, které postihl komunistický teror. V roce 1949 předal velení skupiny a utekl do hor, kde byl objeven a zatčen. Během procesu vyslechl obvinění z velezrady a rozvracení státu, krátce po soudu byl převezen do Prahy, kde ho čekala šibenice. Zajímavostí je, že podal žádost o milost. Jeho ostatky jsou uloženy v hromadném hrobě v Ďáblicích.
Sigmund Bakala
Pocházel z katolické rodiny, podobně jako další členové patřil k partyzánům. Krátce po válce vstoupil do Komunistické strany, jeho přesvědčení ale trvalo pouhý rok, protože nesouhlasil s bolševickým vedením strany. Jako syn statkáře kategoricky odmítal kolektivizaci. Během tříletého období přepadával různé funkcionáře.
Bakala byl nakonec zatčen v únoru 1951 a podobně jako Čuba odešel s trestem smrti. Marně se jeho právník snažil zvrátit nepříznivý osud. Poukazoval na mládí obžalovaného, Bakalovi bylo pouhých šestadvacet let. Žádost o milost byla nakonec zamítnuta a mladík skončil na popravišti.
Vladimír Rajnoch
Jméno Rajnoch během procesu zaznělo několikrát, protože Vladimírův bratr Jaroslav se rovněž podílel na fungování celé skupiny. Vladimír Rajnoch prožil dětství na poli, po válce se přidal k SNB. Jako muž zákona dostával informace od svého bratra, se skupinou začal sympatizovat po plošném propouštění prvorepublikových četníků. Komunistický režim v nich totiž viděl nebezpečí.
V roce převratu vstoupil do KSČ, mezi straníky vydržel pouhý rok, poté byl pro ztrátu důvěry a neplacení příspěvků vyloučen. Následovalo přeložení do Prahy, to už na něm ulpěl stín podezření. V třeskutých 50. letech utekl a podobně jako ostatní se skrýval v horách. Společně s Pospíšilem chtěl emigrovat, ale to se mu nakonec nepodařilo.
Po zatčení z něj režim udělal odstrašující případ, jak může dopadnout příslušník SNB, pokud zradí komunismus. Stejně jako jeho druhové i on skončil na Pankráci, poté jeho ostatky putovaly do Ďáblic. V roce 1990 byl Rajnoch plně rehabilitován.
Miloslav Pospíšil
Poslední popravený prožil část války v totálním nasazení. Krátce nato putoval do vězení, protože se ukázalo, že se věnoval sabotáži. Z vězení se mu ale podařilo uprchnout a navázal spojení s partyzány. Po konci války se věnoval kamenosochařství, zřídil si dokonce svou vlastní živnost. Tu musel samozřejmě po roce 1948 ukončit a rozhodl se pro emigraci.
Skončil ve vězení a hrozil mu žalář, do jejich případu zasáhl prezident a Pospíšilovi byla udělena milost. Na svobodě se věnoval odbojové činnosti, hrozilo mu patnáct let vězení za ukrývání zbraní. Pospíšil se napojil na Hory Hostýnské a zmizel. Během jarních dnů už na něj měla Státní bezpečnost políčeno, při jedné z přestřelek zasáhl vrchního strážmistra. Komunisté tento fakt využili ke štvanici.
Pospíšil se rozhodl odejít na Slovensko, ve Vsetíně byl však odhalen a zatčen. U soudu ho prokurátor označil za vůdce teroristů a žádal pro něj trest smrti. I jeho čekal stejný osud a jeho ostatky leží v Ďáblicích.
Čest jejich památce.
