Ondřej Houšťava: Zajímají mě věci, které mám blízko při těle

Prinášame rozhovory s finalistkami a finalistami Ceny Oskára Čepana, kde predstavíme ich tvorbu. Tento rok nimi sú Luki Essender, Év van Hettmer, Ondřej Houšťava, Tamara Kametani a Viktorie Langer. Všetky rozhovory, ktoré budeme publikovať do novembra, pripravila Ema Hesterová, a prvým, kto odpovedal na jej otázky, bol Ondřej Houšťava.

Ondřej, si intermediálnym umelcom, magisterské štúdium si absolvoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, predtým si študoval vo Frosinone v Taliansku a na Ostravskej univerzite. Začnime možno pri tom, ako sa ti zatiaľ darí s prípravami v rámci Ceny Oskára Čepana. V akej fáze procesu si, ako ti to ide?

V tento moment jde o sérii živých intervencí do výstavy COČ a filmovou instalaci, která bude postavená na pohybu a práci s kamerou. Projekt je taky výrazně procesuální a je postavený na spolupráci s dalšími lidmi. Podle toho, kolik je do toho zapojených lidí, se různě proměňuje. V pozici, ve které jsem teď, se nevnímám vyloženě jako umělec – to slovo ani nemám moc rád –, ale spíše jako producent. Kolektivizovaná praxe mi dává mnohem větší smysl než se zavřít do ateliéru a vytvářet artefakty. Projekt chápu spíše jako vytvoření situace než tvoření kompaktního, uzavřeného celku. Je strukturovaný i takovým způsobem, aby se v něm dalo později pokračovat. Bude se dotýkat hlavně pojmu orientace, výzkum vychází z různých textů a důležitými se pro mě staly některé texty Sary Ahmed. Ta se ve zkratce zabývá tím, jak fungují naše vnitřní kompasy, které udávají životní trajektorie, touhy, ale také identifikace. Jak jsme orientováni v prostoru skrze instituce a sociální svazky, což se pak promění v otázku, jak jsou naturalizovány různé druhy nerovností a násilí skrze vztahování se k neutrálnímu, přirozenému a normálnímu. Je to jistý druh regulačního systému, který tě má udržet v nějakých mantinelech. Další téma, kterým se zabýváme, je otázka nemožnosti překladu některých jevů a zkoumání jiných druhů komunikace ve smyslu, že existují takové druhy komunikace, které fungují mimo různé racionální rámce, a když máš otázku, která v tom současném místě a bodě, ve kterém stojíš, není zodpověditelná, tak je možné na ni hledat odpověď v jiném módu komunikace nebo na nějaké jiné frekvenci.

Čiže tvoríš akési alternatívne geografie. Zdá sa to ako pekná paralela k tomu, o čom rozprávaš. Pýtať sa a spochybňovať zaužívané spôsoby toho, ako sa orientujeme vo fyzických, mentálnych či socio-politických a akýchkoľvek iných priestoroch. Častokrát sa príliš spoliehame na to, čo vnímame ako racionálne, a zabúdame pri tom použiť to zmyslové, pocitové. To, ako o uvažuješ o frekvenciách, vnáša do celej témy, ktorá je dosť angažovaná, trochu senzuálnosti.

Ano, do jisté míry. Jde právě o tu jinou frekvenčnost, chtěl bych v tom projektu uplatnit jiný druh vlnění a pohybu jako ten, který nás běžně obklopuje. Jde vlastně i o to narušit hierarchie mezi senzuálním, emocionálním, racionálním – některá těla jsou označovaná jako víc „racionální“ než jiná a skrz to si pak nárokují právo na ovládání různých diskurzů. Některá těla se vlastně dokážou pohybovat v prostoru jenom tak, že jiná těla označí jako objekt nenávisti, jejich identita a komfort jsou přímo závislé na vyčlenění někoho jiného. Zajímá mě taky to, jak fungují emoce ve formování různých kolektivních těl, jako je například národ, rodina, nebo kolektivních gest, které se opakováním stávají neviditelnými a reprodukují násilí a nenávist. Nenávist, homofobie a rasismus jsou taky něčím, co tě jistým způsobem naviguje. Bílý heteronormativní patriarchální systém myšlení tě orientuje vůči jistým objektům touhy, posouvá tě směrem k jistým tělům a od jistých těl zas dál.

Underground Weather, 2018, záber z inštalácie, foto: We Give You Good

V nadväznosti na tvoje úsilie o kolektívnu prax som sa ťa chcela opýtať na to, na akých úrovniach s dotyčnými ľuďmi spolupracuješ. Ako sa na projekte podieľajú?

V rámci projektu pre COČ teď pracuji s lidmi z různých oblastí, pohybu a choreografii se věnuje Silvia Sviteková, performerka Tonica Hunter sa věnuje komunitnímu organizování, kurátorství a dýdžejingu, a na kameře pracuje umělec, který taky pracuje s přesahy mimo kulturní produkci, Denis Kozerawski. Postupně vznikají další ještě nepotvrzené spolupráce, zahrnuje to i spolupráce na doprovodném programu a konzultace procesu. Baví mě tyhle přesahy, mohou tak vznikat spojenectví mezi marginalizovanými a nemarginalizovanými komunitami. Jsou to momenty jistého doteku a je to taky příležitost pracovat na odporu společně, z různých míst. To bych chtěl i do budoucna víc dělat. Momentálně máme nastavenou takovou strukturu, že máme dohodnuté dva interní workshopy, které budou pohybově-teoretické. Budou se zabývat třeba choreografií a prací s tělem, pohybem kamery, disorientací ve střihu, v sekvencování snímků a prací s pohybem v postprodukci. Teď máme hlavně videohovory, poznáváme se. Díky těmto spolupracím je kontext neustále proměnlivý, na konci to může být něco úplně jiného, než jsem si myslel na začátku. Práce přímo vychází z toho, že se s někým potkáváš, což je pro mě zajímavé.

A pokiaľ ide o autorstvo, bude na konci toho všetkého kolektívne, alebo pôjde o tvoj projekt s uvedenými kreditmi?

Myslím si hlavně, že nikdo na ničem nedělá skutečně sám – a to i v momentě, kdy někde sami figurujeme. Říkal jsem ti i o textech, se kterými teď pracujeme. Už to pro mě znamená, že jsem v nějakém smyslu v rozhovoru se Sarou Ahmed, která tady sedí vedle mě na gauči, tady v téhle knize. Já ani nevěřím na autorství. Pro mě je to spojené i s tím, že bych chtěl svou roli v projektech do budoucna víc decentralizovat, protože mi přijde, že jednak centrální nikdy ani nebyla – a ani by vlastně být neměla, vzhledem k politickému kontextu, ke kterému se chci vztahovat. Co se týče samotné spolupráce, tak mě přitahuje hlavně to, že můžu pracovat s někým, kdo zastupuje jiné pozice než já. Přeji si, aby ten projekt vznikl jako takové setkání, na konci tohohle celého bych ho rád definoval jako „vytvořený ve spolupráci“ se všemi zúčastněnými. Toto celé se možná taky váže i k té ceně a ke kultu umělce jako individua…

... ako nejakého absolútneho génia.

Ano, což je něco, co je mi hodně nesympatické, a je to něco, vůči čemu se všichni vymezujeme. Přijde mi, že to vlastně nikdo ve skutečnosti nedělá. Všichni si budují instagramové profily, které to ještě víc atomizují a vytvářejí tlak na neustálou sebeprezentaci. Já se například necítím komfortně v systému, který je založený na hierarchickém dělení pozic v produkci a procesu vzniku díla. Pro mě jako pro kulturního producenta je mnohem příjemnější pracovat právě v kolektivnější struktuře. Taky si myslím, že v ní mnoho lidí i pracuje, ale nakonec si to nepřiznají a zůstane to zamlčené někde v popisce. Vlastně pro mě je i osvobozující ztratit ten kredit.

Cartographers Dream as an Octopus Lullaby, 2020, záber z videoeseje

Pozorujem, že tvojou tvorbou je dosť zásadne prepletený pojem komunikácie. Odkazuješ k jej subtílnejším formám aj v spojení s odporom. V projekte pre COČ, tak ako o ňom hovoríš, narábaš s niečím, čo odporuje normám a zaužívaným predstavám. Napríklad v Preparation for a public hearing (2020) bolo silným momentom ticho práve tam, kde by „po správnosti“ nemalo byť. Čo ťa motivuje k tomu, že tieto koncepty do svojich diel zakaždým, viac či menej artikulovane, vložíš? 

Myslím si, že to začalo tím, že mě vždy zajímal jazyk. To, jak námi dokáže manipulovat, co zastírá a co staví do popředí. Jazyk je hodně omezený způsob, jak poznávat a obývat svět, v mnoha situacích je vlastně nedostatečný nebo zcela neadekvátní. 

Uvažuješ teda aj nad tým, ako obísť jazyk ako dorozumievací systém?

Ano, z nedostatečnosti jazyka pak můžou vyplývat úplně nové systémy dorozumívání, které dokáží myslet jinak, proto mě poslední dobou zajímá například pohyb. Kromě toho jde i o hledání chyb, skrze které můžeš projít a objevit se někde jinde. A možná, že to je taky otázka nepřeložitelnosti. Myslím, že žijeme v mylné představě o tom, že si vždy rozumíme a že víme, co si říkáme, když si něco říkáme.

Príliš tomu jazyku dôverujeme. 

Obecně v něj máme neomezenou důvěru, a to se váže i k tomu, že si myslíme, že můžeme druhého člověka poznat a dokážeme ho pochopit. Často apropriujeme bolest někoho jiného a v umění ji pak ještě proměníme v kulturní kapitál, čímž jenom reprodukujeme původní násilí. To se vrací zpět ke kultu identity a individua a pojmu vlastnictví nebo autorství. Taky mě zajímají momenty střetu jazyka a nepřeložitelnosti, což mi nepřijde jako patová situace, ale jako situace, kdy se máme zamyslet nad tím, jestli náhodou není třeba něco přehodnotit. Naladit se na jinou frekvenci, začít myslet jinak. To se zase váže k tomu, že jsme teď v momentě, kdy čelíme několika souběžným krizím, které se zdají být neřešitelné. Já si ale nemyslím, že je to proto, že jsou ty krize skutečně neřešitelné, ale proto, protože jsou neřešitelné v módu myšlení, který jsme planetárně přijali, a že ten moment, kdy se jazyk zlomí a nedává smysl, může být momentem, kdy skrze něj můžeme proniknout jinam. 

Zdá sa mi, že spôsob, akým vo svojich dielach používaš pojmy komunikácie a citlivosti, rozširuje ich uplatnenie aj v širšom kontexte. A to v zmysle zrovnoprávnenia nároku na citlivosť a komunikáciu aj medzi organickými a neorganickými aktérkami a aktérmi. Dotýkaš sa aj týchto tém? Zohľadňuješ ich vo svojom uvažovaní?

Myslím si, že jsem nikdy nerozlišoval mezi lidskými a nelidskými aktéry. Týká se to i projektu, který připravujeme. Beru to jako jeden celý propojený systém návazností a vzájemné závislosti. A je jedno, jestli je to mezi lidmi a masou půdy nebo větším systémem a stoličkou. Zajímají mě tyto vztahy obecně, artefakty, lidi i nehmatatelné věci, a všechno ostatní jsou aktéři, kteří se podílejí na scénářích. Pro mě je stejně důležité mít ve videu herce i mikrofon, dým nebo světlo, nikdo nemá dominantní pozici.

When I Leave the Room, Will You Still Think of Me?, 2019, záber z inštalácie, foto: Matúš Pisarčík

Ak sa ešte vrátime k odporu, v tvojich prácach vidieť, že je niekde subtilnejší, viac poetický (Preparation for a Public Hearing, 2020), inde výraznejší (When I Leave the Room Will You Still Think of Me, 2019). Osciluješ medzi týmito módmi. Vzdor a jeho artikulácia alebo podnecovanie – napriek tomu, že niekto angažovanému umeniu skratkovito vyčíta, že neprichádza s riešeniami, je úplne validným umeleckým postojom. Ako k tomu pristupuješ ty?

Galerijní prostor, koncert, kino, kniha nebo intervence ve veřejném prostoru jednoduše fungují jinak než protest nebo přímá akce. Používají jiný jazyk a spolu můžou tvořit komplexní a vrstevnatý terén, který tvoří jeden celek, a vzájemně se nijak nevylučují. Nemyslím si, že by „umělkyně/umělci“ měli mít povinnost přicházet s řešeními. Je to jako říct, že „ty nemáš právo zapojit se do diskuze, protože nemáš předem připravenou odpověď“. Některé diskuze se ani k ničemu nedopracují a je to úplně v pořádku. Jak říkáš, zajímají mě subtilnější věci, které víc pracují zespodu místo toho, aby křičely nějaké kruté pravdy, v konečném důsledku mohou být i nenápadně dravější. Často za angažované považuji to, co tak ani nevypadá…

Môžeme si u teba všimnúť, že občas siahneš aj po akejsi sci-fi/fiktívnej optike (napr. v Cartographers Dream as an Octopus Lullaby, 2020 či Underground Weather, 2018). Do akej miery je takáto optika, ak tam teda je, pre teba dôležitá?

Sci-fi u mě nemá nějaké dominantní postavení, šlo zatím jenom o pár projektů, v rámci kterých mi tento formát přišel vhodný. Možná, že by se to dalo převést na obecnou rovinu toho, že mě zajímá fikce a to, jak ji používáme v každodenním životě. Nebo, my vlastně stále používáme různé fiktivní scénáře, skrze které si obhajujeme naše pozice. Dělal sem takový projekt, který byl o Nultém ostrově – je to fiktivní ostrov, který má souřadnice 0,0,0,0 a z tohoto bodu jsou měřené všechny GPS souřadnice. Na to, aby mohly přístroje fungovat, musí si myslet, že je někde v oceánu pevný bod. Přišlo mi vtipné, že jsou všechny gépéesky postavené na tom, že si myslí, že je nějaký ostrov, který vůbec neexistuje.

Prešli sme naprieč rôznymi vrstvami tvojho uvažovania v umení a chcela som sa ťa opýtať ešte jednu všeobecnú otázku. Tak ako si práve naznačil, pracuješ so špecifickými témami, ktoré často nejakým spôsobom poukazujú na udalosti, ktoré sú samé o sebe symptómami rôznych kríz. Ako u teba prebieha proces výberu tej témy, jej vypointovania? Podľa čoho si vyberáš, akými smermi sa pozeráš?

Často mě zajímají věci, které mám blízko při těle. Jak jsme se například bavili o komunikaci, tak to může vycházet z toho, že mám v mnoha situacích problém komunikovat. Témata přicházejí podobně. Musím je nějak zažít, ale to je takové klišé, když tohle řekneš. No přece cítíš, že ti je horko, cítíš na sobě i pohled nebo to, když obýváš nějakou architekturu nebo instituci, která je pro tvoje tělo nehostinná. Často jsou to věci, které na mě působí fyzicky nebo tělesně. Takové, které cítíš na kůži, tak takové mě zajímají. Když mě něco zaujme a nedokážu o tom zjistit relevantní informace, začnu si to rešeršovat, přitom narážím na další věci, které vystupují do popředí, a z těch se stane téma. Často začínám s textem, který jsem napsal buď já, nebo někdo jiný. Teď začínám dělat postupně díla, se kterými jsem alespoň trochu spokojený. Hodně dlouhou dobu jsem zkoušel a často jsem dělal něco i tendenčně a vypočítavě a teď mám pocit, že poslední dva roky tvořím jakýsi program, který témata generuje na základě předešlé práce a mám nějakou pevnou půdu pod nohama.

Preparation for a Public Hearing, 2020, záber z videoinštalácie, foto: Matúš Pisarčík


Ako to myslíš, že si predtým pracoval  tendenčne?

Na škole jsem zkoušel různé věci a je podle mě důležité si to přiznat. Úplně konkrétně asi ve smyslu materiálu, ne témat. Pak jsem ale sám viděl, že to nefunguje.

Že si použil niečo, pretože je to trendy alebo pekné? 

Ano, že je to pěkné a v určitý moment výhodné. To jsou tlaky, které vycházejí z artblogů jako Tzvetnik, často to lidem brání v tom zaobírat se něčím autenticky. 

Jednou z „trendy“ a často skloňovaných tém je aj téma súťaženia. Rozprávali sme sa o kolektivite a kritike individualizmu – ako sa s ohľadom na toto staviaš k súťaženiu v rámci Ceny Oskára Čepana?

Umělecké ceny bych rád chápal jako systém podpory a s tímto mindsetem se snažím i pracovat. Systém soutěžení souvisí s tím, o čem jsme se bavili už dříve, je to o tlaku na individualismus místo hledání spojenectví. Je tady takový paradox, že my soutěž nechceme, ale nechceme ani přijít o prostor, který nabízí. Z mé pozice je teď sporné, zda jsme schopní tuto soutěž transformovat v něco jiného a udělat z toho efektivní způsob podpory, zachovat prostor, který poskytuje, a změnit trajektorii, najít víc horizontální polohu, což zabere čas i energii všech zúčastněných. Slovensko je konzervativní země a umělecká scéna není připravena na to, aby se do klasického formátu soutěže moc zasahovalo. Je to ale něco, co je ve vzduchu a co se řeší, je to i „kontroverzní“ téma, které se bulvarizuje. Každý má k tomu nějaký postoj, organizace ale nemůžou vyhovět každému. Nemůžou soutěž zrušit, ani ji zachovat. Soutěžení představuje podle mě přežitý model, a když ne kulturní instituce, tak kdo jiný by měl přehodnocovat různé mocenské a hierarchické struktury, které udržují status quo současného momentu. Klidně to může být i experiment, který selže, ale stojí za to to zkusit.


Ondřej Houšťava (*1995, Vítkov) žije a tvorí v Prahe. V rokoch 2018-2020 študoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, kde získal aj magisterský titul (Ateliér vvv, Martin Piaček). Semestre strávil aj v Ateliéri IN (Ilona Németh, Jaro Varga) a v Ateliéri hosťujúceho profesora Pavela Brailu. V rokoch 2017-2018 študoval Media Art na Accademia di Belle Arti Frosinone v Taliansku a pred tým štyri roky bakalársky stupeň na Fakulte umení Ostravskej univerzity, na Katedre maľby v Ateliéri maľby II (František Kowolowsky).

Foto: Matúš Pisarčík, We Give You Good

Ema Hesterová | Ema Hesterová (*1997) absolvovala bakalárske štúdium dejín umenia na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského a magisterské štúdium teórie súčasného umenia a praxe na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave. V minulosti pôsobila v Krokus galérii a v galérii Zahorian & Van Espen. Od roku 2019 je aktívnou členkou kolektívu APART, kde sa venuje kurátorskej, výskumnej, publikačnej a organizačnej činnosti. V roku 2020 spolu-založila a je spolu-kurátorkou galérie A Promise of Kneropy v Bratislave.