Černá, bílá, okultismus! Magií proti říšskému vůdci
Desátého května 1941, v roce, kdy na tom bylo Německo ve válce nejlíp, odletěl Rudolf Hess soukromým érem do Británie. Tajně, bez Hitlerova vědomí. Prý tam chtěl dojednat globální mír.
Anebo ho tam zanesly kejkle okultistů. Německo se přiklonilo k druhé variantě, a hned v červnu rozjelo obří plošnou akci s cílem vymést všechny okultisty a přidružené živly z říšského území. Tedy i z Protektorátu Čechy a Morava. Jednou z obětí toho tažení se stal Jan Kefer.
Kdo je Jan Kefer? Ta otázka není od věci. Ačkoli význam toho muže v československých dějinách je na úrovni třeba slavného odbojářského trojlístku Morávek, Mašín, Balabán. Kefer (1906–1941) ale bojoval proti okupantské totalitě jinou zbraní. Vedle národa a boha totiž věřil v magii. Její bílou verzi. Byl hlavně pro druhé, pro věc. Pracoval jako knihovník Národního muzea, ale to podstatné dělal bokem. Vedl skautský oddíl, vládl dvanácti jazyky (mimo jiné arabštinou a hindštinou), psal, překládal, přednášel, vydával časopis, a když mu zbyl čas, skládal hudbu. Renesanční, univerzální osobnost.
Ne nadarmo předsedal hermetické společnosti jménem Universalia. A nejen mluvil, taky jednal. Když šel Hitler k moci a polykal čím dál větší kusy Evropy, snažil se jeho postup zbrzdit právě magií. Napadnout a ochromit Vůdcovo astrální tělo. Nezdařilo se. Pro Kefera si přišlo gestapo a zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg. Půl roku nato puklo srdce jeho manželce. Zůstal po nich pětiletý syn Reginald. Jeden z hlavních hlasů, které vyslechla Kristýna Bernardová (1993), když psala práci, o které je právě řeč: dvousetstránkovou studii Nacismus versus okultismus v protektorátu (vydala Academia).
Ta kniha má ještě podtitul: Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera. Podtitul, který by měl být titulem. Okultismu a nacismu se ta studie věnuje v druhém plánu. V tom prvním sleduje život a dílo jmenované dvojky. Se všemi nešvary, které patří k odborným prvotinám, jako nemístné opakování už jednou, dvakrát i třikrát řečeného; přetíženost popisy a rezignace na analýzu, natož syntézu; prostě víc textové dostředivosti, a méně kontextů, souvislostí, osobního myšlenkového vkladu. Ale přesto je to strhující četba. Kvůli dramatickým dobovým kulisám, a hlavně kvůli protihráči, kterého autorka přisoudila Janu Keferovi. Pokud ten hraje v textu bílými figurami a symbolizuje božské, pak černou figurou táhl rovnou „malostranský ďábel“, Arvéd Smíchovský (1898–1951).
Kdo si troufne
Jeho profil je snad ještě atraktivnější: doktor práv, filozofie a teologie, vykazující „abnormální intelektuální schopnosti“, vášnivý bibliofil se znalostmi, které šly napříč mnoha obory, osobnost bažící po totálním vědění. Ale souběžně zaprodanec zlu, černý magik, nebo rovnou satanista, celoživotní fízl a mstivý práskač, ochotný slouha jakékoli moci (ať nacistické, nebo komunistické), která zvládla aspoň dočasně podržet jeho děravou, nestabilní osobnost na hladině života. Smíchovský byl grázl moderního typu: rafinované, chytré zlo, které skvěle zametá stopy. Bájný lhář a mystifikátor, amorální, bezcharakterní typ, zajatec bludu o vlastní výjimečnosti, na jejímž rubu se klepala hrůzou jeho nereflektovaná homosexualita. Trvalo dva roky, než šel po druhé válce před soud. A trvalo další čtyři roky, než si ve věznici vykoledoval ten samý konec, který za svých aktivních let dopřál desítkám, možná stovkám nešťastníků, co mu přišli pod prsty. Beletristicky zpracoval život a dílo Jiřího Arvéda Smíchovského Jan Poláček (Malostranský ďábel, 2016). A kdo si troufne na beletrizaci Jana Kefera?
Související
-
Nacismus a okultismus
Před sedmdesáti lety skončila druhá světová válka. Ideologie padnuvšího nacistického režimu se opírala o směsici rasismu, nacionalismu a socialismu. Do jaké míry na...
