V improvizované hudbě jde o vytvoření společného prostoru, říká hudební legenda Garbarek

Co vás již půl století pohání a motivuje natáčet pokaždé jiná alba?

Moje první (Til Vigdis, pozn. autora) jsem nahrál v roce 1966, všechna po něm už byla jen otázkou přirozeného vývoje. Za celou tu dobu jsem absorboval spousty nové muziky, průběžně jsem pronikal nejen hlouběji do jazzu nebo popu, ale i do klasické nebo etnické tvorby doslova z celého světa, a stejně tak jsem se pokaždé něčemu novému přiučil jako hudebník.

Každá z mých nahrávek proto představuje zároveň změnu i stabilitu. Mám hudební osobnost, kterou nezměním, tvoří ji základy mojí hry, témbr, cit pro kompozici. Všechno ostatní se naštěstí můžu naučit. Tyto dva póly odjakživa utvářely základy geometrie, díky níž zněly moje nahrávky pokaždé jinak. Nebo v to dnes aspoň doufám.

Vaši kariéru ovlivnilo setkání s Manfredem Eicherem, spoluzakladatelem legendárního vydavatelství ECM (Edition of Contemporary Music). Eicher přišel s konceptem, kdy jím oslovení umělci napříč žánry – ti zavedení i jím navržená, často jednorázová spojení – nahrávají v jeho studiu živě v rozmezí pouhých dvou dní, a mezi tisíci jím nahraných a vydaných titulů existuje i vizuální spojitost. Vaše propojení je natolik silné, že pro řadu lidí jsou obě jména – to vaše a značka ECM – synonymy. Co vám toto střetnutí přineslo?

Když jsme se seznámili, jeho vydavatelství ještě existovalo jen na papíře, respektive jen v jeho představách. Pro mě a myslím, že i pro něj, to však byla mimořádně důležitá událost. Polovina šedesátých let byla v hudbě okamžikem svobody. Vše bylo otevřené, mohli jste cokoli, mohli jste se vydat jakoukoli cestou, ovšem jen za předpokladu, že jste k takové výpravě potkali ty správné lidi. Už tehdy měl Manfred velmi přesnou představu o tom, co v umění hledá, a tato jeho vize se překrývala s mojí.

Spojovaly nás především podobné posluchačské zážitky, což, jak se ukázalo později, značně