Filip Okáč: postava barda vznikal vlastně spontánně…

Filip Okáč je novou tváří na literární scéně. A také velmi mladým autorem, jehož prvotina Bard z Rilanty jen těžko tají inspiraci fantasy klasikou. Určitě nám bude k tomuto tématu mít co říci, tak ho pojďme trochu vyzpovídat!

Začněme obligátní otázkou: jakožto nový, neokoukaný autor, se našim čtenářům představte.

Zdravím všechny čtenáře.

Jak již bylo zmíněno, jmenuji se Filip Okáč a poslední 3 roky se věnuji tvoření příběhů ve svém fantasy světě – Rilanta. Zároveň jsem také nedávno úspěšně dokončil nástavbové studium, zaměřené na podnikání.

Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí napsat svůj první „velký“ příběh?

Vždy jsem to tak nějak měl v hlavě. Jenže jsem si nedokázal představit, že bych na to měl potřebné kvality. Proto jsem to roky bral jako něco nemožného. Potom ale ta chuť ke tvoření sílila. Dostalo se to do bodu, kdy jsem prostě musel začít psát.

Možná se ještě vraťme o malý krok zpět. Jaký máte vztah ke čtení?

Neřekl bych o sobě, že jsem knihomol, ale čtení rozhodně patří mezi mé koníčky. Nejradši pochopitelně čtu fantasy, například série Pána prstenů, Harry Potter, nebo knihy ze světa Warcraftu.

Měl jste při psaní Barda z Rilanty nějaký autorský vzor? A naopak – vidíte v knize nějaký vlastní prvek?

Nemyslím si, že jsem měl nějaký přímý autorský vzor. Jistě, prostředí, ve kterém píšu se může dosti podobat například Warcraftu, nebo Pánu prstenů. Je to rozhodně něco, nad čím jsem přemýšlel. Jenže ultimátně píšu pro sebe, takže jsem si tam dal rasy a prostředí mi blízké. Nedává smysl přeci psát příběh, který by mě míň bavil jen proto, aby byl o něco originálnější. Věřím, že vlastní prvek jde vidět v tom, že ikdyž mám v příběhu trpaslíky a elfy, tak že nejsou typově jako v příbězích Tolkiena. Snažil jsem se vyhnout stereotypu elfů, kteří žijí v lese a jsou ve všech ohledech “lepší“ než ostatní rasy, a také jsem se vyhnul klasickým tvrďáckým trpaslíkům.

Člověk by si řekl, že studium a psaní knih musí být brkačka, protože člověk má na psaní spoustu času. Jak to bylo ve vašem případě? Jak dlouho trvalo napsání příběhu?

Začal jsem psát ještě před tím, než přišla ta neblahá covid situace, kdy jsem měl domácí výuku. A musím říct, že jsem více napsal ještě když jsem chodil do školy a měl ještě jiné aktivity. Protože ultimátně člověk, který je celý den doma, lehce spadne do takového stavu prokrastinace, kdy absolutně nemá chuť na psaní. Jinak psaní příběhu mi trvalo zhruba půl roku, což je oproti mému dalšímu projektu, na kterém nyní pracuji, dosti rychlé. Byl jsem aktivnější. Zároveň si chci ale dát načas s mou další knihou.

Jaký jste tvůrčí typ? Potřebujete mít vše nalinkované předem, nebo se vám příběh rozvíjel pod rukama a naopak od cest, kterými jste ho chtěl vést, zdárně uhýbal?

Řekl bych, že jsem to měl nalinkované, ale ne pevně. Nechal jsem se často přesvědčit chvilkovou inspirací, a trošku jsem třeba odbočil. Musím vypíchnout například postavu Seducta, který původně vůbec nebyl plánovaný. Prostě mě jen napadl při psaní, dal jsem ho tam, a stala se z něj (alespoň pro mě) jedna z mých oblíbených postav.

Bard – to je vcelku neobvyklá hlavní postava. Proč právě bard?

Bard ke mně přišel spontánně. Kdybych řekl, že to bylo dlouho v plánu, lhal bych. Pracoval jsem původně na jiném projektu, který by byl chronologicky první, ale ten se mi psal poměrně složitě. Potom jsem si řekl, že by to chtělo nějakou nenucenou hlavní postavu, abych se rozepsal. Bard měl původně být jenom vedlejší příběh, ale pak se mi zalíbil, tak jsem ho spojil s většími událostmi.

 

Kdo všechno váš příběh četl, než jste se rozhodl ho vydat? A byl nějaký názor, u kterého jste si řekl, že by to vydání stálo za zkoušku?

Četli ho někteří členové mé rodiny a také pár známých. Všem se příběh líbil, ale samozřejmě to chtělo i zkušenější oko. V tom ale dosti pomohla Pointa, kde se mi na to po vybrání důsledněji mrkl můj redaktor.

Kniha byla financována formou crowdfundingové kampaně. Jak jste prožíval vybírání peněz? A věřil jste, že..?

Každý den bylo peklo. Samozřejmě, bylo to vzrušující, ale aktualizování stránky tak 50x denně bylo na psychiku vážně něco. Zvláště náročné byly ty dny, kdy nepřispěl nikdo. Jeden den jsem věřil, že se to vybere, a hned ten další jsem zase schýzoval a nevěřil.

Když se podíváte na Barda z Rilanty zpětně – je něco, co byste napsal jinak?

Rozhodně bych některé věci napsal jinak. Jenže nad tím už nemá cenu dumat. Finální produkt je takový, jaký je. A zkušenosti a poznatky mi pomůžou v dalších projektech, kde se některým věcem budu moci vyvarovat. Celkově jsem ale se svým prvním dílem v rámci možností spokojen.

Konec příběhu je otevřený – chystá se i druhý díl?

Já věděl, že ten konec bude kontroverzní 😀 Přímé pokračování nechystám. Některé lidi to možná naštve, ale já to mám nalajnované podle sebe. Mám namyšlené 3 knihy dopředu, a pokračování Barda by mi narušilo strašně moc. Můžu však říct, že v budoucnu budou náznaky a možná i vysvětlení tohoto otevřeného konce.

O čem bude vaše následující kniha?

Můžu říct, že od Barda tam bude posun v čase. Kniha Sebastian, která bude o mladém princi Tentrie, se bude odehrávat + – 100 let po událostech Barda z Rilanty, avšak některé známé postavy se v Sebastianovi objeví. V Tentrii situace hodně zhoustne, když král (Sebastianův dědeček), před svou smrtí rozdělí království mezi dva své syny. Mezi Sethila II. (Sebastianova otce) a Emenda (Sebastianova strýce)

Čtete recenze a zpětné vazby od čtenářů?

Ano čtu. Mnohdy jsem potěšen, a někdy i zklamán. Myslím si, že konstruktivní kritiku dokážu vzít dobře, a něco si z ní i vzít. Nejhorší ale je, když ta kritika absolutně nedává smysl, a slouží jen k urážení díla.

A teď z trochu jiného soudku: pohybujete se mezi mladými lidmi. Jaký je jejich postoj ke čtení? A jak si u nich vede fantastika?

No například v mém kruhu přátel nemám zaryté čtenáře. Ale hodně mých přátel, když už čtou, tak tíhnou právě k fantastice. Což je dobré vědět

Jak se vaše okolí dívá na vás osobně? Vědí vaši přátelé, že jste čerstvým autorem?

Ano ví to jak mí přátelé, tak i známí, které například potkám na akci nebo někde na ulici. Ne, že bych se tím nějak chlubil, ale lidé se to prostě dozví. Ale nebydlím zrovna ve velkoměstě.

A na závěr: co považujete ve svém dosavadním životě za největší úspěch?

Asi bych nedokázal říct něco jiného, než napsání knihy. To bych pokládal jako můj největší úspěch. Zatím.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď