Matěj Schneider: Washington zamrzl. Sebere Kongres prezidentovi část jeho válečných práv?

Nejen to, návrh prošel za podpory senátorů z obou stran. To se dnes ve Washingtonu nevidí až tak často. Dolní komorou amerického Kongresu navíc korespondující návrh prošel v půlce června (opět za podpory i několika desítek republikánů). Server Politico pak uvádí, že podpora v Senátu se blíží bájné hranici 60 hlasů, aby návrh prošel. Chystá se tak velký průlom v americké zahraniční politice? Ano i ne.

Čtěte také

Jan Fingerland: Škoda, že už nemluvíme o Iráku

Autorizace (zkráceně AUMF) z roku 2002 tvoří jeden ze základních pilířů něčeho, čemu kritici přebujelého amerického národně bezpečnostního aparátu zleva i zprava politického spektra říkají „forever wars“, tedy volně přeloženo „věčné války“. Jak můžete tušit a jak naznačuje samotný termín, o svržení režimu Saddáma Husajna už dávno nejde.

Mezi republikány se najdou kritici případného zrušení. Texaský senátor Ted Cruz varuje, že budou Spojené státy působit slabošsky a že je tato Autorizace potřebná kvůli americkým vojenským základnám v Iráku a vytváření tlaku na Írán.

Druhý pól v republikánské straně představuje senátor za Missouri Josh Hawley. Ten se snaží převzít postoje Donalda Trumpa, který v poslední půldekádě alespoň v rétorické rovině v rámci republikánské strany vytvořil prostor pro kritiku amerických zámořských angažmá. Hawley to dělá velmi pravděpodobně také kvůli vlastním prezidentským ambicím, ale to je teď podružné.

Pozornost upřená na Čínu

Čtěte také

Jan Jůn: Jak bude dál v Iráku po odchodu Američanů?

Neznamená to, že by Hawley a jeho spojenci představovali bůhvíjak pacifistické křídlo republikánů – k tomu má teoreticky blíž když už tak libertariánský senátor za Kentucky Rand Paul. Hawleyho frakce má pouze jiné priority a spoléhá se na jiné zákonné opory. Hawley a jeho kolega ze sousedního Arkansasu Tom Cotton v posledních letech – opět jako Trump – hlasitě bijí na poplach před Čínou. V Cottonově případě i s občasnými narážkami na možnost přímé vojenské konfrontace. K samotnému stažení Autorizace se Cotton zdráhá vyjádřit (velmi pravděpodobně také kvůli vlastním prezidentským ambicím, ale to je teď podružné).

Co se týče zákonných opor, není Autorizace z roku 2002 zdaleka tou nejdůležitější. Jak upozorňuje Kelley Vlahos z think-tanku Responsible Statecraft, pro republikány je daleko důležitější Autorizace z roku 2001, schválená v souvislosti s válkou v Afghánistánu (případně v širší rovině pak druhý článek americké ústavy).

Konzultace s Kongresem

Prezident Joe Biden sice pokračuje v plánovaném stažení amerických vojsk z Afghánistánu a podporuje zrušení „irácké“ autorizace. Zrušení té „afghánské“ ale zdaleka takovou podporu nemá ani v Kongresu, ani v Bílém domě. Přitom je vágněji definovaná a pro hromadění enormní moci v rukou amerických prezidentů je podstatnější. Zrušení té „irácké“ je pak pro politiky snadným způsobem, jak si mohou zvýšit své protiválečné renomé, aniž by přitom obětovali příliš.

Matěj Schneider|foto:Tereza Kunderová

To ale neznamená, že by zrušení „irácké“ autorizace nebylo podstatné. Někde se začít musí a to, že s jídlem roste chuť, platí občas i v americkém Kongresu. Rozhodně to tedy platí, co se týče zahajování válek nebo objednávání nejrůznějších omezenějších vojenských zásahů. Pokud bude „irácká“ autorizace skutečně zrušena, což teď vypadá slibně, mohla by být ta „afgánská“ další v pořadí. Třeba by se pak někdy vrátily časy, kdy američtí prezidenti konzultovali tak závažná rozhodnutí týkající se života a smrti amerických vojáků s Kongresem, jak by správně měli.

Autor je publicista