Svět části Ostravy mu učaroval od dětství, o to více na idylické období rád vzpomíná.

„Když jsem pracoval na televizním seriálu Pučálkovic Amina, tak mě inspirovala i Ostrava. Přestože se děj Aminy odehrává v Praze, vyvstala přede mnou doba prvorepubliková, včetně baráků, které byly ještě jakž takž zachovány, různé pavlače, dvorky, takže jsem se v myšlenkách navrátil do Vítkovic. I když jsem tuto dobu nezažil, tak k ní mám množství dokumentů a fotografií. Vím, jak to tehdy vypadalo. Stejně tak jsem pak procházel Žižkovem, nacházeje možnosti, jak něco z toho dokreslit do pozadí scén. Využil jsem k tomu i kontaktů se svými přáteli z Vítkovic, s místní kronikářkou,“ potvrzuje režisér Milan Lesniak.

Vítkovice jsou součástí nejen jeho života, ale také života jeho rodičů a prarodičů. Ti přišli do Ostravy s dvěma dcerami a jedním synem z Polska. Otec se vyučil jako aranžér, pak si dodělal metalurgickou školu. 

„Bydleli jsme ve Vítkovicích na Mírové 38, v krásném domě z bílých cihel, byly tam úžasné partaje našich sousedů, skoro jsme byli jedna rodina,“ uvádí Lesniak.

Jeho děda byl zaměstnaný jako šéf chemiků v místních železárnách. „Byl vítkovický patriot, takže jsme tam žili v takovém příjemném světě. Díky prarodičům pro mě získaly Vítkovice velmi malebný vzhled. Se svým kostelem na Mírovém náměstí a unikátní zástavbou kolem, která začala vznikat už kolem roku 1828, v době, kdy začaly růst Vítkovické železárny. Vše bylo promyšlené, včetně bydlení pro různé sociální kategorie. Díky tomu jsem se i poučil, kde co bylo přesně umístěno,“ vzpomíná Lesniak. 

„Všude panoval klid a pohoda. Ale jen do té doby, než to tam začali objevovat sociálně slabí a domy v okolí začaly doznávat změn. Pro nás kluky začala doba dobrodružství, protože jsme se chtě nechtě museli střetávat s novými obyvateli. Bylo to sice jen klukovské, ale panovala mezi námi jasná nenávist. Šalounova ulice, Obránců mírů, to byly vyhlášené vyloučené lokality,“ popisuje režisér.

Kreslit jako Burian...

Jeho dospívající svět se začal točit kolem knihkupectví a kin. „Vyhledávanou lokalitou bylo například mé oblíbené knihkupectví na rohu Jeremenkovy ulice. Známá paní mi v něm dokonce nechávala bokem knihy, které se špatně sháněly, třeba Vinnetou z edice KOD. Miloval jsem ho, protože svého času byl mým vzorem malíř Zdeněk Burian. Snažil jsem se kreslit jako on. Na střední škole jsem pak začal kreslit komiksy,“ vypráví režisér, který je i zdatným kreslířem.

První vjemy pro případné komiksy čerpal na projekcích dobrodružných filmů. „Vítkovice byly pro mě jako dítě také svět kin. Promítala hned tři vedle sebe: Mír, Jas a dál vzadu Moskva na ulici Obránců míru. Filmů bylo hodně a já je všechny viděl, kriminálky, westerny, dobrodružné, obvykle s otcem, ten byl též nadšený divák. Nejzásadnější díla kinematografie mi přinesl Mír, patřil ke dvěma místům, kde jsem ve Vítkovicích pobýval nejčastěji, to druhé bylo již zmíněné knihkupectví na rohu,“ usmívá se režisér. 

Kina mu skýtala tajuplný a zázračný svět: „Mír, předválečný Rekord, navštěvovali jej už prarodiče. Taťka mi referoval, jak to v něm vypadalo před válkou, takže já jej bral jako takové naše domácí kino. Pamatuji na tamější červené závěsy a už opotřebované sedačky.“

Na jeden film do více kin

Tam se pro něj odehrála možná první významná stopa animace. „Mezi zdejšími předfilmy, které se tehdy běžně promítaly před hlavním filmem, byl také ten s názvem V každém kameni je skrytá socha. Strašně se mi líbilo, jak hlavní hrdina hledá uvnitř šutru svou sochu. Mělo to svůj vtip, typický pro kreslenou zkratku, a já zjistil, že kreslený film je můj sen. Komiks se této poetice zkratky animáku už trochu blíží. To jsem ale ještě netušil, že se tomu budu jednou věnovat,“ líčí Milan Lesniak. 

Další příležitost potkat se s kreslenou animací se naskytla díky příjmu polské televizní stanice Katovice, kde pravidelně běžel Klub Walta Disneye: „Svižné kreslené grotesky mi učarovaly a kreslil jsem si jejich postavičky.“

Svět kin měl svůj řád. „Do Jasu jsme chodili na školní projekce, Osvobození 1–5. Do Moskvy se pak chodilo, jen když jsme něco prošvihli, anebo se nám to tak líbilo, že jsme to chtěli vidět třeba i potřetí. Měl jsem dokonce takový zvyk zajít si na ten samý film nejprve s taťkou do Míru, pak s kamarádem do jiného kina. Na vysoké škole se mně strašně zalíbil film Jahodová proklamace, s jednou holkou jsem na něm byl postupně asi v šesti kinech,“ dodává režisér oceňovaných filmů.