Jiří Malínský recenzuje knihu Petra Čorneje věnovanou významné osobnosti českých dějin Janu Žižkovi.
Předloni uplynulo 600 let od první pražské defenestrace, kterou začínají již ve zřetelné podobě počátky západoevropského evangelického křesťanství a jeho první fáze české reformace, která ovšem navazuje na předchozí stadium reformace britské (povstání Wata Taylora, myšlenkové dílo a odkaz oxfordského teologa Johna Wycliffa). Bezprostředně souvisí s kostnickým upálením Mistra Jana Husa a se skandálním fungováním dobové české – a nejen české – katolické církve. Vůdčí osobností prvního období husitské revoluce (husitských válek) byl jihočeský zeman Jan Žižka z Trocnova (1360/70–1424). Jemu, jeho životu a odkazu-interpretaci jeho nejednoduché osobnosti je věnována obsáhlá stejnojmenná biografie předního historika starší generace profesora Petra Čorneje Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka.
„Národní hrdina“ Jan Žižka z Kalichu (tak pojmenoval svůj hrad na severočeském stejnojmenném vrchu postavený r. 1421) vyznívá v Čornejově podání jako mozaika převažujících mezer a relativně nepatrného množství bezpečně doložených fakt. Především to platí pro Žižkův život do r. 1419. I tak je ale zřejmé, že trocnovské rodiště není virtuálním faktem stejně jako jeho rod i rodina. Život opravdu chudého šlechtice, nuceného bojovat doslova o přežití, byl oscilací mezi obtížně splatitelnými úvěry, živelními pohromami, ale také provozovanými válkami, které na této úrovni měly nezřídka ráz kriminálních aktivit; rozmezí mezi nimi bylo nanejvýš tenké a často jen velmi obtížně rozeznatelné. Fakt královského Václavova pardonu z r. 1409 i Žižkova služba na jeho dvoře v paláci Králův dvůr (na místě dnešního Obecního domu Hlavního města Prahy, jak naznačuje blízká Králodvorská ulice) je dohledatelný i podle lokace Žižkových bydlišť v místech dnešního Slovanského domu a posléze ještě blíže Královu dvoru už na staroměstském katastru).
Čornej na základě mnohaletého soustavného studia pozdního středověku a s využitím moderní odborné literatury naznačuje (odlišuje přitom citlivě informace získané jak z dostupných písemných historických pramenů, tak ze středověkých archeologických výzkumů), že neznámých je v Žižkově životě víc včetně i tak zásadního faktu, jakým byla jeho zraková postižení a jejich rozsah. Větší část obsáhlé monografie je proto věnována analýze dobového kontextu Žižkova života a jejímu aplikování na bezpečně známá a opakovaně prověřená fakta Žižkova života i postižení věcného obsahu bílých míst tohoto vojevůdce. Určitý vrchol v tomto ohledu představuje pramenná analýza tak řečeného Žižkova vojenského řádu z r. 1423 (podle autora knihy ze září toho roku), která je podle Čorneje především jakýmsi ustavujícím dokumentem orebitského (sirotčího) východočeského svazu, jehož centrem byl Hradec Králové, tehdy věnné město českých královen (staročesky králových). Příznačná je Žižkova titulatura My, Jan Žižka bratr z Kalichu, ale také „svatého kalichu slouha (sluha) nestatečný (nedostatečný)“; vedle obligátních stavovsky zakotvených částí-obcí existovala i orebitská obec robotěncuov, tj. venkovanů a městské chudiny, z čehož plynula zásada rovnosti všech členů orebitské obce polem pracující, tj. permanentně bojově činné). Současně je autor charakterizuje jako první stálé vojsko fakticky v českých dějinách. Demokratismus tohoto dokumentu byl a je nadčasový. Z tohoto východiska potom Čornej vykládá jak základní stránky především posledních měsíců a let hrdinova života, tak charakteristiky, které se k nim vztahují.
Není nezajímavé, že počáteční rozdíly mezi oběma stranami, tj. husity a Zikmundem, nebyly propastné a v úvahu přicházelo i srozumění nad některými pražskými artikuly. Prvotní krutost katolické strany však vyvolala okamžitě odezvu a husitské revoluční hnutí sjednotila. Mj. také v míře používaného násilí. Jan Žižka byl i v tomto ohledu typickým synem své doby a oddán božskému zákonu, který se materializoval právě v pražských artikulích, měl podle Čorneje cítit své vojenské poslání jako nástroj boží. Je pravdou, že jiné než náboženské poslání tehdy nepřicházelo do úvahy. Byl tu ovšem jeden nikoliv nepodstatný rozdíl: životy žen a dětí, které husité zpravidla ušetřili, zatímco křižáci a katolická strana rovněž vraždili.
Z velmi zběžně popsané autorské metody se Jan Žižka jeví jako vysoce inteligentní stratég zvyklý na strohost vojenského života, který v posledním pětiletí svého dramatického života dokázal zúročit své zkušenosti z předcházející válečné – zřejmě také loupežnické (partyzánské, záškodnické) – činnosti a promítnout je postupně i do nejvyšších pater husitské, české i středoevropské politiky, kam vstoupil zprvu jako reprezentant Prahy, pak Tábora a posléze královéhradeckých orebitů. Čornej upozorňuje i na jeho oddanost ideálům české reformace a nepředstíranou skromnost. Jediný hmotný statek, který si stárnoucí státník (současně se ovšem potenciálně až do konce svého života pohyboval po křivce, k níž patřilo i směřování k zemskému škůdci, tj. nepříteli a štvanci) pořídil, byl již zmíněný hrad Kalich na stejnojmenném vrchu na severozápadě Čech.
Zmínku si zaslouží i Čornejův sloh. Autor, který své líčení zakládá na takřka encyklopedickém zvládnutí odborné literatury a obohacuje je o řadu transdisciplinárních přesahů, se jeví jako pozoruhodný dědic mistrů historického stylu Josefa Pekaře, Josefa Šusty, Roberta Kvačka či Josefa Janáčka. To také pozoruhodně zesiluje jeho vztah k odborným současníkům i předchůdcům počínaje Jaroslavem Boubínem a pokračuje přes Františka Šmahela k Rudolfu Urbánkovi, Františku Michálku Bartošovi, Kamilu Kroftovi, Václavu Vladivoji Tomkovi až k Františku Palackému. Psal zjevně svobodně, jak naznačuje jeho výmluvní věta v autorském vyznění „Starobní důchodce se ale těší svobodě a „dobové tance“ ho nemusí trápit.“ (s. 659); naráží mj. na ahistorické prvky zčásti i současné katolické kritiky tohoto národního hrdiny. Naznačuje to také jeho mimořádnou autorskou i odbornou pokoru a věcně založenou sebekritičnost, která si uvědomuje přirozenou vývojovou přechodnost a dočasnost každé seriózní vědy. Pro Čorneje je totiž žižkovské téma výzvou jeho života, jak vyznává v doslovu své knihy.
Pozoruhodná žižkovská monografická biografie Petra Čorneje rovněž dosvědčuje i serióznost Vávrovy a Kratochvílovy filmové husitské revoluční trilogie, která musela být navíc nejprve probojována u dobové režimní cenzury. Je zajímavé, kdy vlastně úcta k této velké historické osobnosti vrcholila: bylo tomu tak jednak po náboženském smíru na konci husitské revoluce v osmdesátých letech 15. století až do bělohorské katastrofy, a pak od šedesátých let předminulého století do zhruba poloviny šedesátých let století minulého. Symboly těchto přístupů jsou výmluvné i dnes. Patří mezi ně litanie (modlitba) jedné z verzí korunovačního řádu z počátku 16. století: „Svatý Václave, pros za nás / svatý Vojtěše, pros za nás / svatý Zigmunde, pros za nás / svatý Jiří (Jiří Poděbradský), pros za nás / svatý Žižko, pros za nás.“ Obdobně vyznívá i Masarykova věta z r. 1895 „Žižka, to jsme my.“, která trocnovského zemana spojuje s jinou osobností radikální české reformace – dalším jihočeským věrozvěstem Petrem Chelčickým z Chelčic.
Na Vítkově-Žižkově se tyčí již přes sedmdesát let monumentální Kavkova jezdecká socha, která v místě pomníku našich odbojů a jednoho z největších Žižkových triumfů dokládá skutečnost nepominutelných husitských základů naší moderní státnosti a její výchozí prvorepublikové podoby.
Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, Paseka 2019.