Hledání liberecké ponorky U-206 pokračuje, archivy odhalují první stopy

Dlouhá léta se pracovalo s teorií, že ponorku U-206 potopil spojenecký letoun. Jak ale popisuje muzejník Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci, někteří badatelé s touto teorií nesouhlasili.

„Náš tým se k tomuto názoru připojil. S digitalizací archivních pramenů se začaly stále více prosazovat indicie, že letounem byla (namísto ponorky U-206, pozn. red.) napadena ponorka U-96 kptl. Lehmann-Willenbrocka, tedy ponorka proslavená knihou Das Boot od Lothara-Günthera Buchheima,“ dodává Rous.

12 fotografií

Díky materiálům převážně z německého Bundesarchivu dokázali badatelé sestavit velmi podrobný harmonogram operací U-206. Zároveň se do rukou Ivana Rouse a Pavla Šercla dostala mapa identifikovaných a neidentifikovaných vraků v Biskajském zálivu. Takové mapování dna mělkých vod je velmi důležité. Upozorňuje na případné nebezpečí pro plující lodě a na riziko ztráty rybářských sítí. Zároveň, když se podaří nějaký vrak identifikovat, pojmenuje se v této mapě.

„Data o vracích mají pochopitelně i rybáři sami a jsou jedním z nejcenějších zdrojů informací. Kolem vraků se soustřeďují hejna ryb. Když tedy uvidíte rybáře v Biskajském zálivu někde daleko od pobřeží, s velkou pravděpodobností je někde pod ním na dně vrak,“ říká Ivan Rous.

Námořníci vědí, že polohu na moři lze mj. kupříkladu získat minimálně dvěma kompasovými náměry na konkrétní dva body na pobřeží, třeba na maják, kostel apod. Mapa vraků by se ve věci lokalizace vraku U-206 mohla počítat za první takový náměr. Ten druhý měl teprve přijít. Mezitím se objevila další zpráva, která de facto potvrzovala teorii, že U-206 potopil výbuch miny.

„Velitelství Kriegsmarine vydalo bezprostředně po ztrátě konkrétně zmíněné U-206 nařízení, aby ponorky věnovaly zvýšenou pozornost dodržování přístupových koridorů k základně a aby tyto koridory byly odminovány. A z toho jednoznačně vyplývá, že i tehdy se velitelství domnívalo, že U-206 byla zničena v minovém poli,“ popisuje Rous.

Velmi důležitým prvkem pátrání se stala komunikace mezi ponorkami a ponorkovým velitelstvím, kterou zachytili a dešifrovali Britové. Z nich se badatelé dozvěděli důležitou informaci. Ponorka U-206 vyplula na svou třetí bojovou plavbu ze základny v Saint-Nazaire 29. listopadu 1941 společně s ponorkou U-71.

Němci věděli, že vyplutí na volné moře je kritickým okamžikem. Plulo se v mělkých vodách, kam navíc už Britové začali shazovat z letadel námořní miny. Ponorky měly rozkaz držet se do určitého bodu pospolu za podpory flakových lodí až do vzdálenosti kolem 40 km od pobřeží. Tento bod se nazývá N1. Až pak se zanořily a měly přikázáno se v daných časových úsecích hlásit.

„Z nalezených záznamů jsme se dozvěděli, že po opuštění flakových lodí, se už U-206 neozvala. A to ani po opakovaném vyzvání velitelstvím. Badatelé v minulosti se mohli mylně domnívat, že U-206 stále komunikovala, ale po bližším prozkoumání vyšlo najevo, že šlo jen o jednostrannou komunikaci ze strany velitelství, která zůstala bez odpovědi,“ upřesňuje Pavel Šercl.

V dalších archivních dokumentech se zachovalo svědectví ponorky U-71 po návratu na základnu. Nedlouho po oddělení se od U-206 zaslechli pod vodou údajně detonaci. To by potvrzovalo teorii, že ponorka se v mělkých vodách dostala do kritické vzdálenosti od nastražené magnetické miny. 

„Oblast nedaleko přístavu, byla od srpna 1940 intenzivně zaminovávána letouny RAF v rámci operace Gardening. Na podzim 1941 se podle dokumentu z britského archivu v dané lokalitě, konkrétně v minovém poli nazvaném poeticky Beach, nacházelo přesně 117 magnetických min,“ doplňuje Šercl.

Od každého minování by měla existovat mapa. Za touto mapou bylo potřeba vyrazit do Velké Británie. Letouny RAF, které startovaly ze základen zejména v Cornwallu, shazovaly při nízkých průletech a většinou v noci magnetické miny do koridorů, kudy předpokládaly, že německé ponorky vyplouvají na Atlantik.

Konkrétní informace o operaci Gardening se podařilo najít v mnoha set stránkových složkách britského Národní archivu v Londýně. Z kódových označení jde mráz po zádech. Jednou letecké svazy shazovali mrkve, podruhé okurky nebo kukuřici a „sázeli“ tuto výbušnou „zeleninu“ všude tam, kde byla velká pravděpodobnost zásahu. Do delt velkých řek a před důležité přístavy na západním pobřeží Francie.

Princip magnetické miny: V roce 1941 se jednalo o letecké magnetické miny Mk.1, což byly tubusy o průměru 45 cm a váze 680 kg. Z toho 340 kg připadalo výbušné složce, vysoce brizantní směsi Torpex. Mina po svržení z letounu pomocí malého padáčku dopadla na mořskou hladinu, a poté se pomalu ponořila až na mořské dno.  Po promočení papírových ucpávek se aktivoval systém integrovaného magnetometru, který se přizpůsobil magnetickému odrazu svého okolí. V případě, že toto magnetické pole bylo narušeno hmotou kovu proplouvajícího plavidla, byla mina aktivována a došlo k explozi.  Mina nebyla konstruována jako kontaktní. Pro destrukci plavidla postačovala velice silná rázová vlna, která zejména pod mořskou hladinou, byla schopná ponorku roztrhat. Magnetické miny se používaly zejména proti ponorkám a v mělkých vodách do cca 80metrové hloubky.

Britští letci se samozřejmě snažili zaznamenat, kde zhruba svůj náklad shodili. Ale vzhledem k okolnostem a tehdejším možnostem navigace, je třeba tyto body brát s velkou rezervou. Nicméně i tak se tato informace stává oním zmíněným druhým náměrem k zjištění správné polohy. Tým badatelů položil na sebe mapu neidentifikovaných vraků a mapu shozených magnetických min RAF. Výsledkem bylo zúžení území průzkumu na mnohem přijatelnější měřítko a na několik desítek konkrétních bodů, kde se poloha shozené miny proťala s polohou vraku, který nikdo neznal.

„Nicméně i tak, se stále jedná o oblasti velikosti například okresu Liberec. A dostat se s lodí na místo předpokládaného nálezu, je jako jet na člunu z Liberce do Mladé Boleslavi,“ dodává Ivan Rous.

Vypadá to vlastně velmi jednoduše. Jedna mapa od Francouzů, druhá od Britů, šup a je to. Kdybych se neúčastnil téměř každého bodu pátrání a nezažil na vlastní kůži, co to znamená, myslel bych si to také. Jenže v praxi to vypadalo následovně: první pátrání a výjezdy do archivů byly čistě v režii badatelů. Spalo se pod širákem na přístavních parkovištích, moklo se na cornwallských loukách, odkud kdysi startovaly britské bombardéry k francouzským břehům.

„Podivní chlápci z východu“ bouchali na nejedny vrata hangárů, klepali na dveře mnoha muzejníků a vykládali něco o ponorce. Často jsem to přikládal jen a pouze britské distingovanosti, že na nás neposlali psy. Pravda, občas to chvíli trvalo, než jsme prokázali, že jde o seriózní pátrání historiků etablovaných institucí. V souvislosti s U-206 si muzejníci z Liberce dopisovali dokonce i s kontakty na Novém Zélandu, Austrálii, Skotsku a Islandu. I tam zasáhl osud ponorky U-206.

Dostali jsem se tedy do okamžiku, kdy badatelské úsilí získalo v archivech dostatek indícií, aby zabodlo několik desítek prstů do mapy a řeklo: „Tady někde je.“ Vzápětí však následovala otázka: „Nemáte někdo loď?“

Najít vrak na dně byť vcelku mělkého Biskaje, vskutku není lehký úkol a v našich malých podmínkách suchozemců prostě musí nést určité známky punku. Bylo třeba vymyslet způsob, jak (až tedy někdo sežene tu loď) dno prozkoumávat. Přes veškeré výsledky stále šlo o desítky čtverečních kilometrů dna. Navíc, když bychom Biskaj vypustili, vypadal by nejspíš jako nekonečné, zablácené šrotiště nejrůznějších vraků. Hledání jehly v kupce sena dostalo nový rozměr. Magnet na provázku tady nepomůže. O tom bude řeč v dalším díle.