Foto Alarm/Petr Zewlakk Vrabec
„Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem si vyslechl vystoupení paní kolegyně poslankyně Richterové. Samozřejmě na mě udělal dojem i ten patetický přístup a ta řeč, nicméně protože v té realitě na rozdíl od mnohých, od většiny, v té realitě konfrontace s realitou, žiju dnes a denně – kdyby Magda neměla dluhy, nebyla by v problémech. Nevím, kde vzala ty dluhy, z čeho si je nadělala. Nevím, proč by deset milionů občanů České republiky mělo být ručitelem různých dluhů za telefony a za různé věci. Nevím, proč by měli být ohroženi lidé invalidé, když neporušují zákon. Tato novela hovoří o tom, že sankce, to odebrání na půl roku, jsou v případě, že budou porušeny nějaké normy. Pakliže někdo neporušuje normy, tak se nemá čeho bát,“ řekl v Poslanecké sněmovně minulý týden poslanec Jaroslav Foldyna. Reagoval tak „faktickou poznámkou“ na příspěvek pirátské poslankyně Olgy Richterové, která se snažila vysvětlit na konkrétním příkladě, proč novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, o níž se poslanci chystají v pátek hlasovat, uškodí řadě lidí, kteří systém v žádném případě nezneužívají.
Jednotně proti předkládané novele vystupují pouze pirátští poslanci a poslanci za STAN v čele s Olgou Richterovou, která proti návrhu v debatách argumentuje.
Na Foldynově příspěvku je zajímavé, že si z komplikovaného příběhu samoživitelky, která žije v bytě s plísní a má jen podnájemní, nikoli nájemní smlouvu, a nemůže tedy čerpat příspěvek na bydlení, vybral právě skutečnost, že je paní Magda zadlužená. Podiv nad tím, že má někdo dluhy, může v zemi, kde bylo opakovaně v mnoha médiích rozebráno a popsáno, že se tři čtvrtě milionu lidí dostalo do dluhové pasti do značné míry chybou špatných zákonů, znamenat jediné: poslanec Foldyna nemá vůbec ponětí o tom, s jakými problémy se potýkají běžní lidé, kteří nepobírají poslanecké platy.
Tato výměna, stejně jako mnoho dalších příspěvků, které od obhájců novely zákona o hmotné nouzi toho dne zazněly, ukazuje na jeden ze zásadních problémů, které debata o chudobě, dávkovém systému a sociální pomoci provází. Na jedné straně jsou v tomto případě čísly, argumenty a kazuistikami vybavení Piráti, kteří se snaží vysvětlit, proč předkládaná novela ublíží mnoha skupinám lidí, kteří jsou už teď v nelehké situaci, a v důsledku spíš zatíží veřejné rozpočty a na straně druhé jsou poslanci SPD, ODS, KSČM a ANO, kteří argumentují zdánlivými pravdami, které dobře zní, a nezřídka i s rasistickým podtextem. Jenže tyto pravdy vůbec nezohledňují socioekonomickou situaci chudých a nízkopříjmových obyvatel ČR ani historii vzestupu exekuční mafie či skutečnost, že se řada lidí dostala do problémů během ekonomické krize a nepomohlo jim rozhodně ani to, jak moc byly v Česku nízké mzdy. Asociální poslanci se zaštiťují slušnými pracujícími lidmi, kteří se jistě mnohdy cítí v současném systému znevýhodněni. Základní problém ale je, že právě mnoho těchto lidí, pokud se dostanou do nějakých problémů – onemocní, přijdou dočasně o práci, opustí je partner nebo zestárnou – předkládaný návrh uvrhne do neřešitelné situace a připraví je o bydlení i důstojnost.
O co v předkládané novele jde?
Předkládaný pozměňovací návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi poslanců Lucie Šafránkové (SPD) a Marka Nováka (ANO), pod kterým jsou podepsáni další poslanci, jako je Hana Aulická Jírovcová (KSČM), Alena Gajdůšková (ČSSD) nebo Jan Bauer (ODS) a další, se vztahuje k návrhu poslanců Lucie Šafránkové, Tomia Okamury (SPD) a Radima Fialy (SPD). Podle všeho je to právě tato varianta, která má šanci v Poslanecké sněmovně projít, pokud se bude o návrhu hlasovat. Návrh by totiž podpořili poslanci SPD, KSČM, ODS a ANO, možná i někteří poslanci za ČSSD, TOP 09 a KDU ČSL. Jednotně proti předkládané novele vystupují pouze pirátští poslanci a poslanci za STAN v čele s Olgou Richterovou, která proti návrhu v debatách argumentuje.
Předmětem návrhu není řešení zneužívání sociálních dávek, ale zpřísňování podmínek pro všechny lidi, kteří je z nějakého důvodu skutečně potřebují. Dávky by v případě přijetí návrhu byly odebírány na šest měsíců místo na tři měsíce, a to za sebemenší pochybení, kterého by příjemci dávek hmotné nouze dopustili. Sankce by přišla za nesplnění lhůty pro doložení potvrzení, například dokladu o bydlišti druhého rodiče, nebo nenahlášení změny situace, která má vliv na výši dávek, například ukončení studia dítěte staršího patnácti let a podobně. Tito lidé by za každý takový prohřešek nebyli po dobu šesti měsíců považováni za osoby v hmotné nouzi, a tím pádem by neměli mít nárok na dávky na jídlo. Dávky by byly dále na tři měsíce odebírány například za nepřihlášení dítěte k povinnému předškolnímu vzdělávání.
Novela, která byla původně určená osobám v hmotné nouzi, ve které se nachází 67 tisíc domácností, byla rozšířena i na všechny lidi, kteří pobírají příspěvek na bydlení (těch je dohromady 163 tisíc), a to za obývání nekvalitního bytu. Týkala by se tedy seniorů, mladých rodin, osob se zdravotním postižením, kteří bydlí v bytech, které by byly při kontrole kvality vyhodnoceny jako nevhodné k bydlení, například v důsledku špatných elektrických rozvodů, nefunkčního topení nebo plísní. Těmto lidem by byla stanovena lhůta pro nápravu, a pokud by byt neuvedli do kýženého stavu, byl by jim odebrán příspěvek na bydlení. Znovu žádat by mohli až po provedení oprav nebo přestěhování, v tom druhém případě by ale dostávali už jen osmdesát procent předchozího příspěvku. O doplatky na bydlení by v případě nevyhovujícího bydlení přišly i domácnosti v hmotné nouzi, kterým by byl zároveň odebrán doplatek na bydlení i příspěvek na živobytí, opět po dobu šesti měsíců. O dávky by přišel i ten, kdo by do bytu nevpustil kontrolu kvality nebo neměl označený zvonek. Nepřekvapivé je, že se všechna tato omezení týkají pouze bytů, nikoli ubytoven, proti kterým řada poslanců formálně brojí.
Když poslankyně Monika Jarošová (SPD) říká, že „cílem našeho návrhu je též ukončení praxe, aby pro některé subjekty čerpání dávek bylo výhodným byznysem, ukončení nebo alespoň maximální omezení nemravného obchodu se sociálními dávkami v předražených a často zdevastovaných bytech a ubytovnách a také prevence proti vzniku a rozšiřování takzvaně vyloučených lokalit, které jsou ostudou našeho státu a v podstatě ostudou nás všech, kteří máme kompetenci ovlivňovat podobu našeho sociálního systému,“ vypadá to, že návrh snad ani nečetla. Stejně tak působí divně, když se poslanci tváří, že budou trestat rodiny za špatnou školní docházku dětí. To se totiž děje už nyní. To, o čem SPD mluví jako o novinkách, zákon už většinou obsahuje. Nová jsou jen opatření, která budou lidem zcela zbytečně komplikovat život, nikoliv opatření, která by vedla k omezení zneužívání dávek.
Dále návrh obsahuje povinnost navštěvovat lékaře v případě nemoci i pro lidi, kteří nemají hlavní pracovní poměr, ale pracují na základě některé z dohod bez nároku na nemocenskou. Ti by podle návrhu museli navštívit lékaře a nechat si vystavit nový druh neschopenky – „pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi“ – a s tou pak nakládat, jako by skutečně byli v pracovní neschopnosti. Toto by se týkalo například i seniorů bez nároku na starobní důchod nebo samoživitelek, kteří pracují na nějakou dohodu. Pokud by to nesplnili, přijdou opět na šest měsíců o všechny dávky.
Koho se úprava zákona dotkne?
Skupin, které se předkládaná novela dotkne, je celá řada. Proti návrhu se staví například Rada vlády pro duševní zdraví, která varuje, že novela bude mít negativní dopad na osoby s duševním onemocněním, protože jsou v něm nově postihované skutečnosti, které jsou často příznaky psychického onemocnění. „Dopady pak násobí postih navrhovaný v přísnějším režimu, kdy je období pro odnětí dávky v hmotné nouzi prodlouženo ze tří na šest měsíců. Problematické je například postihování nevhodného bydlení, postihování neumožnění vstupu do obydlí kvůli kontrole kvality bydlení a dalších podmínek nároku na dávky a jejich výši. Jsme přesvědčeni, že v jiných případech oprávněná zpřísnění, vytvoří pro život lidí s duševním onemocněním neřešitelnou situaci. Pro některé z nich jsou totiž dávky hmotné nouze jedinou náhradou příjmu, protože nedosáhnou na výplatu invalidního důchodu. Například pro člověka, který žije s bludy a má obavy z lidí, je přitom nepředstavitelné, že by dovolil člověku z úřadu, kterého dlouhodobě nezná a nemá s ním vytvořený vztah důvěry, vstoupit k němu do bytu. Komunikace s ním bude také jistě obtížná, ovšem odejmutí dávky by pro něj mohlo znamenat být zcela bez prostředků, vystěhovat se na ulici a nemít finanční prostředky ani na základní potraviny,“ píše se ve stanovisku Rady vlády pro duševní zdraví.
Strach z návštěv cizích lidí ale mohou mít i samoživitelky, které utekly před násilným partnerem. Ty mají ostatně už teď problém dokládat, kde jejich bývalý partner bydlí. Novela by se dotkla i mnoha seniorů, jak těch, kteří nemají důchod a jsou v hmotné nouzi, tak těch o něco lépe situovaných, kteří pobírají jen příspěvky na bydlení, ale jejich byt není vyhovující. Přenášení odpovědnosti majitelů na nájemce, kteří jsou v tíživé sociální situaci, je ostatně zcela absurdní, a proto existuje pozměňovací návrh Pirátů, který vede k tomu, aby byl v takovém případě k odpovědnosti hnán majitel bytu. Novela se rovněž dotkne všech lidí, kteří mají nějaké vážné zdravotní problémy, ale nepodařilo se jim získat invalidní důchod, a proto žijí z dávek hmotné nouze. Na předkládaném návrhu je nejhorší to, že lidem, kteří nějak pochybí, něco nezvládnou včas doložit nebo bydlí ve špatném bytě, nenabízí východisko z jejich situace. Odebrání dávek je pošle na samé dno.
Podle společného stanoviska Charity ČR a Člověka v tísni navíc předkládaný návrh nebude znamenat úspory veřejným rozpočtům. „Na všechny dávky hmotné nouze odešlo v roce 2020 ze státního rozpočtu 4,79 mld. Kč. Na příspěvek na bydlení to bylo 6,95 mld. Kč. I kdyby všichni tito příjemci o své dávky přišli, uspořil by náš stát necelých 12 miliard, tedy zhruba třetinu toho, co v roce 2020 vynaložil jen na rodičovský příspěvek, který je vyplácen bez ohledu na příjem rodičů. Výdaje na opatření, které bude muset daňový poplatník vynaložit na ústavní výchovu dětí odebraných z rodin, na výkon trestu odnětí svobody nových pachatelů, na vedení dalších exekucí nebo na hospitalizaci a pobytové služby osobám bez domova, budou oproti tomu v řádu desítek miliard ročně,“ upozorňují organizace, které s lidmi v nouzi pracují. Olga Richterová zdůrazňuje zejména to, že by tato novela nahnala další lidi do ubytoven, do náruče obchodníků s chudobou. Dále podle Richterové zatíží praktické lékaře, prohloubí problémy, které naše země má, a zcela nespravedlivě potrestá lidi s duševním onemocněním.
Zneužívání a „zneužívání“ sociálních dávek
Dovolím si osobnější závěr. Mohla bych se odvolávat na citace odborníků nebo na kazuistiky, které si nechali Piráti vypracovat od občanských organizací. Pohybuji se ale přes dvacet let mezi lidmi, kteří jsou chudí, a po celou dobu sleduji trajektorie některých rodin, jež mají různé problémy hlavně s bydlením a nedostatečnými příjmy. Viděla jsem rodiny na sociálním vzestupu, většinou díky nějaké rozumné pomoci, stejně tak řadu pádů na samotné dno. Sledovala jsem, jak lidé přicházeli o bydlení ještě v době, kdy měli smlouvy na byty a naletěli někomu, kdo jim zaplatil třeba třicet tisíc a vystěhoval je někam, kde smlouvu už neměli. V devadesátých a nultých letech jsem nevěřícně kroutila hlavou nad politikou některých obcí, které vyhazovaly z bytů rodiny, jež nájem platily, aby nechávaly dlouhé roky bydlet ty, které na nájmu dlužily. Znala jsem i rodiny, které poté, co roky neplatily relativně nízký obecní nájem, měly najednou skvělou platební morálku na ubytovně, kde ale platily třeba 17 tisíc korun měsíčně, což bylo zkraje nultých let ještě víc peněz než teď, a pomoc státu neměly žádnou. Ti lidé to řešili tak, že všichni práceschopní členové starší patnácti let někde makali načerno. Znala jsem lidi, kteří dlouhé desítky let pracovali na jednom místě, a když pak o práci přišli, šli z jedné nejisté a špatně placené práce do druhé a mezitím ale měli citelné výpadky příjmů.
Znám i rodiny, které celé roky od státu nepobíraly raději nic, protože se strašně bály, že by si jich všimla sociálka a sebrala jim děti. Třeba proto, že se jim to v minulosti už stalo, případně někomu z příbuzných. Stěhovala jsem svým autem některé rodiny opakovaně z jednoho bídného obydlí do druhého a viděla mnohokrát, jak se nechali napálit, zaplatili kauci a první nájem a majitel je do bytu nakonec nevpustil. Byla jsem přítomná i tomu, jak jedna městská část prodala své domy za pakatel někomu, kdo pomocí ochranky se psy vyhnal nájemníky bez ohledu na to, zda platili nebo neplatili. Tehdy jsem ještě neměla možnost o tom někam psát a nevěděla jsem ani, že bych mohla někomu zavolat a učinit tomu přítrž. Všichni tito lidé se postupně různě zadlužili a dnes jsou oni i jejich děti v dluhových pastech, někdy ale třeba jen za nezaplacené jízdné nebo nedoplatky na energiích. A ano, řeč je o těch Romech, které si asociální poslanci berou jako záminku pro zavádění asociálních opatření. Netřeba dodávat, že zde velkou roli hrála i diskriminace, kvůli které museli tito lidé platit více peněz v nevyhovujícím bydlení a nemohli sehnat nájem v normálním bytě. Ale nejen o nich, protože ve vyloučených lokalitách žijí samozřejmě i etničtí Češi, často lidé s nějakým hendicepem, lidé staří či v různém smyslu ztracení a bez sociálního kapitálu.
Jistě, vím i o lidech, kteří zavrženíhodným způsobem zneužívají sociální dávky. Třeba tak, že si k sobě nastěhují jiné lidi ze širokého příbuzenstva nebo z okolí, kteří pobírají nějaký příspěvek na péči. Vím o pánovi, který má doma takových lidí hned několik. Peníze, které dostávají, si od nich bere on a pravidelně je prohrává v automatech. A ke všemu se k těm lidem chová násilnicky. Životní úroveň domácnosti je zoufale nízká – často nemají na nájem, přestože jejich příjmy jsou dohromady v řádu desetitisíců korun. Jak toto řešit, aniž by stát příliš intervenoval do života lidí, nevím. Jisté ale je, že tyto problémy předkládaná novela vůbec neřeší.
Pak tu jsou právě ale všichni ti, kdo pracují načerno a zároveň pobírají sociální dávky. I když častější je, že sociální dávky pobírá například manželka, zatímco oni sami jen pracují načerno a jsou mimo sociální systém. I když spolu ve skutečnosti sdílejí domácnost, úřadům tvrdí, že tam bydlí jen ta žena a děti. To je také zneužívání dávek a jistě to dělá mnoho zlé krve zejména v menších městech, kde se lidé znají. Jenže realita je taková, že dávky jsou nastaveny tak nízko, že se z nich nedá žít. Kombinace občasné práce načerno a dávek je něco, co drží tyto lidi nad vodou, i když si nemohou nijak vyskakovat.
Ven z pasti chudoby
Čím jsou represe sociálního systému větší, tím méně funguje jako trampolína a tím se zvyšuje počet lidí, kteří nemají jinou volbu než pobírat sociální dávky a k tomu si různě přivydělávat. Peníze se utápějí většinou ve věčném stěhování, kdy se stále dokola platí kauce a nájmy dopředu, aby se o pár měsíců stěhovali znovu, protože se svými příjmy a omezenými možnostmi nedosáhli na stálé bydlení. Kdyby takto nepostupovali, kdyby dávky „nezneužívali“, přišli by o děti a ocitli by se na ulici. V neřešitelné situaci jsou například proto, že jsou v exekuci, a tudíž si nemohou najít normální placené zaměstnání, které by jim pomohlo z jejich situace.
Na situaci se podepisuje i to, že dávka mimořádné okamžité pomoci, takzvaná MOPka, která by mohla sloužit k hrazení kauce, se často pro tyto účely často vůbec neuděluje. Z analýzy Odboru pro sociální začleňování Ministerstva pro místní rozvoj České republiky přitom vyplynulo, „že MOP na kauci je velmi účinným nástrojem pro řešení bytové situace domácností nacházejících se v substandardních typech bydlení. Po 12 měsících od přiznání dávky si standardní bydlení udrželo 85 % domácností. Po dalších 12 měsících tento podíl domácností sice poklesl, ovšem jen o 6 procentních bodů, takže po 24 měsících od přiznání dávky se podařilo vyřešit bezdomovectví u více jak tří čtvrtin domácností (79 %). (…) Z 1 800 příjemců dávky tedy zhruba 1 400 domácností bydlí v bytech po dobu alespoň dvou let. Tato dávka je efektivním a levným nástrojem pro ukončování bezdomovectví, je žádoucí, aby nedocházelo k dalšímu poklesu počtu přiznaných MOP, respektive aby se jejich počet v návaznosti na poptávku žadatelů navýšil.“ MOPka všechny problémy samozřejmě nevyřeší, ale mnoha rodinám by mohla pomoct v tom, že si najdou vhodnější bydlení. Tato dávka se ale naopak vyplácí čím dál méně.
Dokud naši poslanci nevyřeší problémy, jako jsou exekuce, směšně nízko nastavené životní i existenční minimum, nesoulad mezi výší nájmů a příjmů, absence sociálního bydlení a další, je každá represe jen populistické plácnutí do vody, které má ovšem neblahé důsledky na životy mnoha dalších lidí, kteří – přiznejme si to – často nejsou ani Romové. Jen lidí v dluhové pasti je v ČR tři čtvrtě milionu, Romů tu žije kolem dvou set tisíc a mnozí z nich nejsou chudí ani sociálně vyloučení. Čím víc budou politici v represích tlačit na pilu, tím větší tu bude počet lidí ve vážných problémech, kteří budou z hlediska společnosti zneužívat sociální dávky, ale budou u toho pořád chudí. Většina těchto lidí – pokud nejsou nemocní – by ale ráda chodila do práce, kdyby nebyli v exekuci a samozřejmě kdyby je ta práce pohodlně uživila. A právě se skutečností, že tomu tak pro statisíce lidí není, by měli naši poslanci něco dělat.
Autorka je redaktorka Alarmu.