Článek
Odkud pramenil námět na prózu o zkáze lidstva?
Není to tak, že bych si sedl a řekl, že teď vymyslím zajímavý námět. Zpravidla to probíhá záhadným způsobem. Spojí se mi střípky mozaiky, zkušenosti, myšlenky z knih, zajímavosti z médií.
Asi před devíti lety mě napadlo, jak by vypadal svět, z něhož by vymizela mužská sexualita. Na podobnou úvahu jsem také narazil v knize Červená královna Matta Ridleyho.
Analogické romány nicméně existují, například Příběh služebnice Margaret Atwoodové. Inspiroval jste se obdobnou literaturou?
Znal jsem film Potomci lidí, který mě uhranul atmosférou rozpadajícího se Londýna. Ale teprve na konci psaní jsem zjišťoval průniky s jinými knihami. V nich však zcela nezmizel sexuální vztah. Záměrně jsem je nečetl, abych se nezbavil chuti psát a zachoval si nezúčastněný pohled. Obavy, abych neopakoval již zpracované příběhy, jsem měl, ale věřil jsem, že vytvořím originální dílo.
Proč jste si za protagonistu zvolil člověka podléhajícího celibátu?
Přišlo mi atraktivní spojit sexualitu s duchovnem. Farář je v diametrálně odlišné situaci než kdokoli jiný. V audiovizuálních médiích stále narážíme na vnější atributy konfl iktu, ale mě jako diváka a čtenáře vždy při dramatu bavilo, co se odehrává v hlavě důležitých postav.
Ve filmu mám nejradši okamžiky, kdy cítíme napětí, které vzbuzují mlčenlivé tváře skvělých herců. Niterná dilemata jsou pro mě důležitější než souboje, vraždy, hořící města, která jsme nejen v dystopiích viděli nesčetněkrát.
Své dílo byste tedy do tohoto žánru nezařadil?
Díkůvzdání podle mě není antiutopií. Ukazuje svět, v němž dochází k radikální změně, totalitní orwellovské ohrožení se ale prozatím nekoná. Byť tlak státních institucí nebezpečně narůstá, nejdůležitější zůstávají hodnoty, které vyznáváme. Ty totiž určují, nakolik náš život považujeme za smysluplný.
Nemoc, která v próze napadá muže, jste nazval podle amerického svátku oslavujícího první sklizeň. Není trochu podvratné ji pojmenovat podle tradice s pozitivní konotací?
Dostala jméno podle data prvního výskytu, díkůvzdání je však z hlediska hlavního hrdiny mnohovrstevnaté slovo. Duchovní transformace ho přivede od kanonického způsobu vzdávání díků k víře bez rekvizit.
Rozhodně nejsem zaujatý vůči katolicismu. Snažím se poukázat na nebezpečí institucionalizace jakéhokoliv světonázoru. V takovém případě se vždy dotýkáte nějakého druhu víry.
Mezi mnohé futuristické fenomény, které popisujete, patří virtuální milenci, takzvaní FancyMan. Jak jste je vymyslel?
Pokud společnosti odeberete mužskou sexualitu, musíte domýšlet důsledky. Snažil jsem se vybudovat fiktivní svět do nejpodrobnějších detailů. Nešlo opomenout ženskou potřebu nejen sexuálního, ale i emocionálního rázu.
Kdyby se lidé zamysleli nad tím, jak by vypadal jejich ideální partner, a měli možnost si jej sestrojit, bůhví, co by nastalo. Jde o velmi zajímavé téma a také záludnou past.
Václav Holanec
Román nicméně vzhledem k nastíněným českým reáliím působí velice současně. Cítíte potřebu se skrze beletrii vyslovit ke společenským událostem?
Kniha je pro mě komorním milostným dramatem. Má však společenský přesah, a to na úrovni vesnice, města, metropole, celého státu. Nechtěl jsem se vydávat cestou zesměšňování aktuálních kauz. Zajímá mě skrytá podstata věcí, kterou se snažím prosadit před líbivým obalem.
Tím, že jsem Díkůvzdáním chtěl oslovit co nejširší čtenářstvo, musel jsem nabídnout co nejvíce rovin. Některé věci v knize jsou nekomplikované, explicitní, jiné naopak zcela nedoslovné. Jsem zvědav, zda na ně publikum přijde.
Děj jste zasadil do malé pálavské vesnice, kde jste nikdy nežil. Proč právě tam?
Často jsem jezdil do Pavlova. Poutá mě tamní nádherná krajina, region mě zajímá i z historické perspektivy. V období vzniku věstonických venuší tam údajně bylo nejhustší osídlení na světě. Příběh jsem navíc potřeboval umístit do místa pevně spjatého s křesťanským zázemím.
RECENZE: Spisovatel Václav Holanec stíhá absurdity dnešní doby v budoucím čase
Když hledáte kvalitní literaturu, po čem sáhnete?
Beletrii čtu nárazově a v menší míře, byť z mnoha románů ochutnám tu dvacet, tu padesát stran, abych se přiučil nebo porovnal, jak podobné problémy řeší ostatní autoři. Když při psaní potřebuji stimulační povzbuzení, sáhnu po oblíbených básnících.
Hodně si vybírám paměti zajímavých osobností, odborné publikace o dějinách, populárně-naučné o psychologii, náboženství nebo třeba kvantové fyzice či vesmíru, tedy pokud z toho něco pochopím. I to málo mi však stojí za námahu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: